Danin běžecký deníček – část 7. – Dvanáct (malých černoušků) :)
23.8.2009 Dneska zase stres – M jsem v pátek poslala opět měřit nové trasy a dnes jsme měli v plánu běžet patnáctku s tím, že zkusím posunout desetikilometrovou hranici. Takže úspěch jsem si sama pro sebe, neboť M mi to takhle neservíruje, definovala jako „vše, co bude přes deset“. Záhy po vyběhnutí jsem cíl přehodnotila asi ve smyslu, že úspěchem bude, vrátím-li se ještě dnes domů. Jakkoli :).
Tento článek vyšel na Běžecké škole 30.8.2009
Obsah [skrýt]
Měla jsem – nevím proč – unavené nohy a taky jsme vyběhli dost pozdě, takže sluníčko už bylo vysoko na obloze a pěkně to pralo.
Únava se dala vcelku předpokládat, protože v týdnu už vyběhla Těšovičák a dva dny nato jsme běželi obrácenou trasu s „běhavým“, kterej se jí sice krásně sbíhal, ale nejdřív musela na jeho vrchol vyběhnout z té druhé strany a to představovalo běžet 2 kilometry do kopce. Já jí taky říkal, když jsme vybíhali z domu, že nemusí běžet na rekord a může si to tentokrát rozložit na kratší úseky, ale znáte to :))) …
Naštěstí byla většina trasy schovaná pod stromy. Trošku smutně jsme konstatovali konec léta. Listí na stromech už se začíná zabarvovat a celková atmosféra byla taková mírná, lehce melancholická …
Opuštěný kemp Jadran a sklizená pole všude vůkol ten dojem jen umocňovaly.
Po první pětce, vždy, když vyběhnu z lesa na silnici, přijde krizovka. Začala jsem úpět a M nesmlouvavě prohlásil, že když jsem to rozdejchala minule, rozdejchám to teď zase. Těžce, ale rozdejchala.
Zase jsem měl pravdu! :))))
Celkově to šlo dnes nějak pomalu. Měla jsem strašné časy na kilometr, ani je nebudu zveřejňovat. Ty hodinky mi byl čert dlužnej! Jsem si nikdy nic neměřila a byl klid! To je jak s váhou, když se nevážím, tak jsem v klídku, jen na ní vlezu, hned jsem z klídku :))) (asi proto mi jí maminka tuhle, prý nešťastnou náhodou :), rozbila). Nicméně na desátém kilometru jsem ještě mohla, tak jsem pokračovala.
Měřila jsem si čas a když už jsem běžela asi sedm minut, sípala jsem na M, kde že je ta zas… jedenáctka. Pořád brumlal něco jako, že ještě chvilku, ještě kousek a po dalších několika minutách mě vesele praštil do zad s tím, že mám dvanáct! :)))
Najednou jako bych byla na doraz, už se mi nechtělo běžet dál, jako by mě někdo odpojil ze sítě :). Napila jsem se a po krátké chůzi jen tak pro formu doběhla ještě do třináctky a pak už jsem si dala volno (taky mi musí ještě něco zůstat na příště :)) a zbytek do těch 15,4 jsme došli.
Začínám věřit, že to půjde. Zajímavé na tom je, že běhání je asi jediný sport, při kterém, co „napreduješ“ (tedy, když vydržíš :)), i když tomu sama nevěříš! Moje hlava v podstatě brání mému tělu v pokrocích, ale tělo naštěstí neposlouchá a dělá si, co uzná za vhodné. DĚKUJU! :)))
17.8.2009
Dnes jsme jeli s M běhat na Svatošky. Jako vždy, když tady běháme, bylo horko. Jako vždy mi to tady vůbec nešlo. Já teda moc nechápu, proč.
Protože jsi rozseděná z práce :)))
Celá trasa vede podél Ohře, takže není nijak kopcovitá, běžíme pod stromy, takže to ani nijak nepálí … Všechno je téměř ideální a – bída a utrpení!
Nejkrásnější dva okamžiky:
První – funím vedle svěžího M, proti nám v plném trysku cyklista. Při průletu kolem nás hodí do placu: „Ahoj Dano!“ a mastí dál. Duchapřítomně jsem taky pozdravila, ale absolutně žádný ánung, kdo to je! :). (Ať se, prosím, pokud toto čte, přihlásí – promiň kámo! Asi se známe, že? :))) Když se M ptal, odpověděla jsem, že sice nevím, ale s blaženým úsměvem jsem poznamenala, jak je úžasné, že jsem zde profláknutější než on, sám veliký M :).
Pak ještě druhý, ten mi udělal taky dobře. M cosi fotil u vody a já se tím pádem ocitla na cestě sama. Šla jsem dál a potkám pocestného. A M za mnou běží! Chápete to, jo? Já, elegantně jdoucí po cestě a nonšalantně si ovívající čelo a ZA MNOU!!! běžící M, který se mě snaží dohonit!! :))) krásný pocit… Jen ten pán, co nás míjel, mi to trošku zkazil, protože z jeho pohledu se dalo vyčíst, že ví své :).
30.8.2009 – Klid léčí?
Tady začínají všechny mé cesty – trasy – tady je ještě dobře :)
Dnešek zcela bez ambicí, protože mi začínají mé dny. Dost při tom trpím a tak jsem si nedělala velké naděje, takže výsledek v podstatě příjemně překvapil. Přiznávám tedy, že je to trochu vytloukání klínu klínem, ale pravdou zůstává, že když běžím, přestává mě bolet břicho ve prospěch jiných částí těla (jako třeba nohy, zadek …).
Vyběhli jsme na „krátkou“, ale to už mě nějak neuspokojuje a tak jsem zase iniciativně navrhla, že prodloužíme, ať si M namáhá aspoň hlavu, když se jinak vedle mě fláká a vymyslí, jak z této trasy udělat něco jiného – delšího. Vymyslel :).
Běželi jsme do lázeňského parku, kde ještě v tuto dobu nikdo nebyl, jen cestou k němu jsme potkali pár seniorů, co už nemohli dospat. Mlaďoši vyspávali noční pařby :). Krásný, ničím a nikým nerušený klid. Chladno – 8 stupňů, poprvé mě letos při běhu zábly ruce. Dala jsem v kuse pětku a pak na chvilku přešla do chůze. Při té příležitosti jsem si vzpomněla na jednu americkou knihu o běhání pro začátečníky, kterou mám teď zrovna na nočním stolku. Je v ní dlouhá kapitola o prospěšnosti a výhodách intervalového běhání, ale nejen tak, jak si to většinou představujeme, tedy střídání rychlého a pomalého běhu, ale i střídání chůze a běhu. Je to tak zajímavé, že to napíšu jako samostatný text. Nyní jen pro obecnou představu, autor vychází z toho, že to byl v dávné minulosti pro člověka nejpřirozenější způsob přemisťování. Lovec musel při obstarávání potravy urazit během dne velké vzdálenosti a tak chvilku šel, chvilku běžel – tryskem by to asi nezvládl :). Navíc by potravu těžko v tom kalupu zahlédl :). Sprintoval, jen pokud zrovna lovil nebo byl loven :))).
Článeček bude hlavně pro ty z nás, kteří to, že přejdeme z běhu do chůze, považujeme stále za selhání.
Přestože jsme skoro nikoho nepotkali, měli jsme dva zcela obdobné a vysloveně pozitivní zážitky :). První hned v Klesti, kdy jsme předbíhali dva tůristy :). Měli vtipné postřehy na téma sportem ku zdraví a trvalé invaliditě a smáli se :), sami vypadali vysloveně zdravě :). Druhý u Aquaparku ve Frantovkách, kde se jedna obstarožní matróna mohla potrhat smíchy, když viděla ranní běžce :). To jenom, aby si Daniela a Karel nemysleli, že jen oni jsou kolemjdoucím pro smích :))).
V pohodě jsme dokončili kolečko a já si mohla připsat dalších 9,6 kilometru. A protože jsem při chůzi zjistila, že břicho se probudilo a zase bolí, tak jsem si nakonec naordinovala výběh posledního kopečku k Hůře. A pak, že klid léčí! :)
Vložit komentář
Kde je další článeček? Těšim se a tady nic.
Věro, tento týden se chystá Dana na svůj velký závod a navíc Běžeckou školu opanovali Máňa s Lojzou a ti nikoho do svého rajónu nevpustí, dokud si neřeknou v neděli poslední slovo :), ale pak půjde, tedy poběží :) zase vše při starém a dostane se i na Deníček.
Jjo, nekdy jde to, jindy dre to:), ale v tom jsi dobra, nevzdavat to… Ukazal jsem tvuj denicek kolegynim v praci a ze pry taky zacnou behat! Tak to jsi dobra… Drz se! :)
Tak to jsi me potesila, ja uz si myslela, ze ty tluste baby rejou jen do mne :))) Ale nejhorsi to snad bylo kdyz jsem bezela Velenicena (jednima hranicema ven druhyma dovnitr) tam na me pokrikovali Vietnamci jejich sislanim hop hop rychleji, to je pomalu. Tam uz jsem nikdy nebezela:)))
Jsi skvělá! :)
