Rychle, rychleji, nejrychleji!
Aby nedošlo k mýlce – nejde o žádný turbo efekt, který by tak najednou zrychlil můj dosavadní velmi klidný jogging na tempo Usaina Bolta. Nicméně já si tak při běhání úseků připadám:-).
Letos to mám s tím běháním tak nějak všechno jinak. Jak už jsem psala minule, přístup „než se každý den rozhodovat, jestli dnes ano nebo ne, budu raději běhat každý den“ se ukázal (alespoň pro mne) tím jediným správným. Nemám pocit, že začínám stále od začátku, běhá se mi lépe a také se mi lépe a jakoby přirozeně zařazují specialitky – jako rychlé úseky anebo long run.
Jestli si to dobře pamatuju, tak loni jsem šla úseky jednou, nebavily mě a už jsem pak neměla touhu je opakovat. Letos jsem to zkusila trošku jinak:
První týden jsem (po přečtení jednoho článku v německé verzi Runner´s Worldu) naznala, že bych je (jako úseky) měla asi také zařadit. M. mě (věren své letošní nepodporující strategii:-)) nic neříká, do ničeho mě nenutí, nic mi nepředepisuje, tak jsem se tak nějak spontánně jednoho dne rozhodla, že to vyzkouším sama. Ono to tedy nebylo tak úplně moje rozhodnutí, chtěla jsem u nás na Bohemce běžet jako obvykle ke splavu, ovšem pod mostem stál jakýsi podivný snědý týpek a evidentně na mě čekal. To následně poměrně výrazně zrychlilo můj krok (ve směru od něj, samozřejmě:-))), takže jsem zkrátila plánovanou kilometráž a musela jsem ji nějak nahradit. Když už jsem s tím rychlejším tempem vlastně začala na trati, přirozeně jsem v tom pak pokračovala na betonce směrem k autobusovému nádraží. Neměřila jsem čas ani vzdálenost, běžela jsem vždy tak rychle, dokud se mi tepovka nevyšplhala ke 170 a pak jsem šla tak dlouho, dokud zase nespadla k 150. Tohle jsem zopakovala 6x a pak jsem lehce doklusala domů.
Druhý týden jsem to celé zopakovala již poněkud koncepčněji, ale nechala jsem to ještě stále jenom na tepu, čas jsem neměřila. A tento týden – voilá – 10x 1 minuta rychle, 1 minuta chůze na vydýchání. Měla jsem hrůzu z toho, jak budu muset s přibývající únavou prodlužovat ty přestávky mezi rychlými úseky, ale nestalo se tak. Běhalo se mi výborně, minuta rychlého běhu se dá přežit, i když už v půlce jsem vždy kontrolovala hodinky. Ta minuta na vydýchání úplně stačila. Sledovala jsem tepovku – pohybovala se v podstatě na podobných hodnotách, jako ty předcházející týdny, než jsem začala měřit čas, tedy v maximech kolem 170 a v minimech mezi 150 a 160. Před tréninkem úseků jsem si oběhla zahrádky, to udělalo cca 10 minut lehkého joggingu na zahřátí, a po těch 10x 1/1 min jsem (už ne tak lehce) doklusala domů, takže dohromady jsem byla venku cca 40 min. Chtěla bych se dopracovat alespoň k doporučovaným 15 opakováním.
Když jsem tak pobíhala na té betonce k autobusáku, vzbuzovala jsem různé emoce a reakce u kolemjdoucích či jen tak očumujících pozorovatelů. Musím s příjemným překvapením konstatovat, že byly veskrze kladné, akorát jsem si připadala tak trošku jako na školním těláku, což překvapivě také nebyla nepříjemná představa:-). Ale úplně největším překvapením pro mne bylo to, že mě to bavilo víc, než moje standardní „vytrvalecké“ výběhy. Bavilo mě to dokonce moc!
A to jsem v tom okouzlení z rychlosti:-) úplně zapomněla napsat, že při poslední „dlouhé“ v neděli s M. na Hůrce jsem v poklidu a pomalu, ale jistě, dala 8 km v kuse na naší 9,5 km trati a k tomu ještě na závěr těch 8-mi zvládla svůj obávaný „zalamovák“, z kterého jsem loni měla takovou hrůzu. Jo, věci se mění!
Vložit komentář
Danus, drzim palce vydrz dal mas muj obdiv:)) Krasny den a hodne km:))
