Jdu funět – aneb začátek na druhou
Já vlastně nevím, jak mám začít. Protože opravdový začátek to celé mělo loni v květnu, kdy jsem začala psát tenhle deníček. Byli jste svědky mého vzestupu (z 0 na 12 km) i pádu (to v zimě, kdy jsem se vydřela k tréninku asi 3x). No a navíc se stalo hodně věcí, které mi doslova obrátily život naruby, profesně i osobně… Běhání, které by mi mohlo asi hodně pomoci, bylo paradoxně to poslední, co jsem chtěla dělat.
Taky jsem se styděla, že jsem to takhle zabalila vlastně veřejně – prakticky v přímém přenosu. A proto jsem letos na jaře začala běhat tak trochu potají. Na podzim u nás pořádáme zase přeshraniční ½maraton Cheb – Waldsassen a já jsem se rozhodla, že ho dám. Já vím, já vím… ale člověk přece musí mít nějaký cíl!
M. k tomu mému snažení letos zaujal také diametrálně odlišný přístup – zatímco loni mě podporoval a utěšoval a chválil, letos to vypadá asi takhle:
Já: „Jdu funět…“ (běhat tomu zatím neříkám, je to moc silný výraz:-))
M: „Fajn, jdi. Ale je to marný, stejně to nedáš!“
Takhle hnusnej je na mě prý proto, že ta podporující strategie nezabrala, tak na to půjde obráceně:-). I já změnila strategii. V článku Miloše Čermáka se mi líbila tahle část: „Na běhání je jediná protivná věc, a to je rozhodování, jestli vůbec vyběhnout, anebo nevyběhnout. Ale když už na sobě máte běžecké boty a jste ve dveřích, je to nádhera. Pro sebe jsem to už dávno vyřešil tím, že jsem se rozhodl běhat každý den“. A tak jsem to udělala stejně. Běhám prostě každý den. Tedy samozřejmě mimo dní, kdy jsem v Praze, Olomouci nebo Žďáru nad Sázavou, a musím díky tomu vstávat třeba ve 4 ráno.
Když jsem začala, jako bych začala zase úplně od začátku. Nedoběhla jsem na jeden zátah ani u nás na Bohemce k zahrádkám, a to teda fakt není daleko. Také jsem zjistila, že vlastně ke všemu potřebuju pořád nějaké berličky – a tak jsem se rozhodla, že to změním.
Vysvětlím: jak jsem již napsala dříve, např. do posiloven chodím už přes 20 let a fakt vím, co a jak tam dělat. Nicméně jsem si vždycky brala osobního trenéra. Ne proto, aby mě něco učil, umím to sama, ale proto, abych musela chodit pravidelně na tréninky, dělala i cviky, které se mi dělat nechce, provedla 12 opakování, když jsem vyřízená už u 8, a tak. To samé teď s běháním: jak mi to tak nešlo, zjistila jsem, že když mám na uchu M (tedy lépe řečeno v uchu – běhám s telefonem kvůli hudbě a sluchátky) a mluvím s ním, běžím pomaloučku, pomalu, neutavím se hned v začátku a tím pádem vydržím logicky běžet déle a radostněji. No – radostněji… to je asi taky trochu silný výraz… :-).
A tak jsem se rozhodla, že když už jsem schopna zanalyzovat situaci a vyselektovat problém, mohla bych se již zcela vědomě naučit obejít se bez berliček (trenéra v posilovně, trenéra na uchu….) a místo nich jsem začala pravidelně používat své lehce zaprášené Suunto k měření času tréninku, tepovky i spálených kcal.
Přátelé – jde to. Běhám fakt každý den, sama. Nepřemýšlím, jestli se mi dneska chce nebo nechce (zhusta se mi nechce:-)). Učím se trpělivosti – prostě neřeším, když to zrovna nejde, resp. neběží (to se mi také stává často), přidávám si pomalu minutky… a přibrala jsem už zase konečně – alespoň k těm delším běhům – M.
Minulou neděli jsem zkusila naši „krátkou“ na Hůrce (4,5 km) a pomalu, nicméně s rezervou, jsem ji dala. A tuto neděli jsem vyrazila na „dlouhou“ (9,5 km), dala v kuse 6 km a zbytek tak nějak indiánsky, ale to je fuk, hlavně, že už zase vidím, že MŮŽU!
Sakra ta to bere hopem
Chápu samozřejmě, že 6 km má do půlmaratonu ještě dost daleko, zrovna tak, jako já mám ještě stále dost daleko do své ideální váhy:), ale do 2.10.2010 mám ještě něco času – a já už teď VÍM, že jestli vydržím trpělivě a pokorně přidávat trénink k tréninku, kilometr ke kilometru, jestli si udržím v mysli a srdci ten obraz, jak probíhám/procházím/plazím se cílem, jestli neuhnu zase na nějakou lehčí a snadnější cestu, jako už tolikrát… – tak mám fakt šanci si nakonec přece jenom dát v roce mých kulatých narozenin jeden z nejkrásnějších dárků – oslavu pevné vůle, zvládnutých překážek, překonané lenosti, netrpělivosti, nedůvěry ve vlastní schopnosti… A já se bojím, ale zároveň se ve skrytu duše začínám tak trošinku, nenápadně, opatrně – těšit…
Tohle je všechno moc hezký ale stejně to nedáš :) a taky mi to trošku připomíná tenhle vtip
Vložit komentář
Všem vám moc a moc děkuju, vaše komentáře jsou fantastické a hned se mi funí lépe a (teď už skutečně) radostněji! Příště napíšu o své koketériii s úseky:-)
Pyjár: Pyjáre, kecáš. Raději přijeď do Pejru, proženu tě po kopcích a budeme si kvit. Budeme funět všichni.
Dani, držím ti palce! Prostě kašli na všechno a jdi funět ;-) Já takto začal funět před 3 lety se 106 kily a dnes se mezi běháním cpu koláčema, knedlem vepřem zelem a vážím 80 kg! Hlavně nic neřeš a fuň každý den a mezitím zaslouženě odpočívej ;-)
Díky. Dani, ani nevíš, jak ti rozumím. Připadá mi, že popisuješ můj životaběh. Včetně těch kulatin a bydliště na Českém Západě, byť jiné město. Že by tu poletoval nějaký škodolibý, silně nakažlivý vir?
Já se se svým předsevzetím peru bez trenérů. Ale ta hnusná podrýpávání doma slyším také. Třeba si společně zafuníme někde na trase.
Přeju hodně běžecké motivace! Určitě to vyjde!
Mimochodem, ten termín půlky Cheb-Waldsassen je pro mě naprosto neuvěřitelný! Normálně bych se asi zúčastnil, ale ve všední den dopoledne..??
Čechů tam asi moc nebude...
půlmaraton se běží 2.10. tedy v sobotu, chybka byla zaviněna přeshraničním informačním šumem :), už je opraveno
Klidek… Ja tomu vubec nerozumim, ale jak se opravdu rozhodnes, tak to pujde.. Tedy pobezi..:) Jak my dusevni bezci casto s oblibou rikame.. Je to v hlave, je to v hlave, … Mej se fajn, 12:)
stejně to nedáš...
Dani, moc nad tim nepřemejšlej a prostě běž! Za chvíli přestanou všechny „musím", „chci", „můžu", „nemůžu", „nechci"… Máš na to už teď! ;) Endor-fuň for ever!!!
Tak nevim pořád slyšim nechce, musim, zhusta nechce.
Ale my to přece děláme pro radost život je kratkej aby jsme musely i v tom co nam ma dělat dobře. Jak říká Honza je to v hlavě a pokuď se to v hlavě nezmění tak ti co musí a nechtěji stejně jednou přestanou . Občas pomůže heslo „chtěj to co musíš a pak budeš dělat to co chceš"
Dano nenech se M. vytočit nebo nechej tak jako já na maratonu to mě naštval tak, že jsem si už na 10. km řekl, že nesmím odpadnout :-) (jsem to říkal v té hospůdce) a podařilo se i když jsem to chtěl kolikrát zabalit a tak to přeji i Tobě aby jsi to nikdy nezabalila a na podzim to v klidu dáš já Ti věřím!
1 . 2
