Poutní maraton – maraton, jaký svět neviděl

24hodinový běh pro smrtelníky

A to jako POBĚŽÍŠ čtyřiadvacet hodin v kuse???, dorážejí na mě ze všech stran. No, to by mě taky zajímalo, říkám si, když se přihlašuji na Františkolázeňskou 24hodinovku. Běžecký happening, který se letos konal už po šesté, tentokrát na podporu Hospice svatého Jiří v Chebu. Bude to nářez. To je mi jasný.

Tak kolikátej okruh?, ptá se mě atleticky vyhlížející chlapík na dvouminutové přestávce u čaje. „Zatím dvacátej třetí“, odpovídám sklesle.

Tak to už máš půl maratonu za sebou! Gratuluju!

To se mu řekne. Zatím žiju, ale svaly se už začínají ozývat. A to jsem na trati necelý tři hodiny. A mám dalších dvacet jedna hodin k dobru. Dvacet jedna hodin!

14:00 Závod začíná a všichni se rozbíhají. Hrozně pomalu. V čele je Miloš Škorpil, hlavní organizátor a český běžecký guru, který udává to správné tempo. Přijde mi to fakt hrozně pomalé. Jsem z toho nervózní. Takhle nic nestihnu. Ale hned, jak se skupina čtyřistašedesáti běžců rozpadá, vyrážím kupředu. Jsem natěšená, mám spoustu energie a chci zmáknout co nejvíc. „Na kolik to letos vidíš?“, zaslechnu za sebou. Asi na stovku. Jako loni. Stovka je takovej standard. Wow! Obočí mi vyletí nahoru. Když dám čtyřicet, tak budu skákat radostí. Teda skákat…

15:07 Po deseti kolech dobíhám známou. Co tady lítáš jak tryskomyš? Jakou máš tepovku? „178!“, vyrážím ze sebe zadýchaně. Zvolni holka, nebo skončíš pod stromem, snaží se mě zpomalit. Nadšení z přibývajících kilometrů se mě stále drží a brzdím jen nerada. Ale má pravdu. Každý správný začátečník to hned na začátku přepálí a po zbytek akce si tak maximálně masíruje nohy.

Po chvíli před sebou zahlédnu Miloše a zrychlím tempo. Ahoj Miloši, my se ještě neznáme, já jsem Silvie. Mohla bych s tebou zítra při běhu udělat krátkej rozhovor?, vyzvídám. Ahoj. No jasně, každou celou podepisuju knihy u auta na startu. Stav se.. Tak to bylo rychlý.

16:38 Dvacet kilometrů. Ufff. Učím se dělat pravidelné přestávky. Horký černý čaj a trochu cukru, bleskové protažení a hned vyrážím dál. Teplota padá na deset stupňů a rychle chladnu. Jsem ráda, že se mi ještě nemotá hlava. Jeden okruh má jen 1 150 metrů. Už tě něco bolí?, ozve se mi za zády. Dobíhá mě žlutý tričko. Že se navzájem neznáme, tady nikomu nevadí. Všichni jsou hned kamarádi a všichni si tykají. Bolí mě snad všechno, hlavně kyčle, postěžuju si. Mně se teď hrozně rozjely kotníky, musím zvolnit, přechází do chůze.

Čokoládu nebo rum?, volá na mě rozjetá občerstvovačka, když probíhám cílem a zároveň startem do dalšího kola. Rum? Teď? V pět odpoledne? Ale jsou i machři, kteří akci berou s nadhledem a dávají si po každém kole do jedné nohy. Na trati se ale naštěstí nikdo nepotácí. Všechno vypotí. Po kilásku mají rumík vyběhaný a hup, další frťan do další nohy.

19:30 Po pětatřiceti kilácích do sebe vpravím trochu studené mastné bramboračky a zhroutím se na stoličku. Je půl osmé večer. Máte volno na masáž?, ptám se dobrovolníků, kteří ulevují přetaženým běžcům. Máme, ale už končíme, odpálí mě rozvalená paní v masivním křesle. Mně stačí jen pět minut, vracím se ještě na trať, žadoním. Ne, už jsem řekla, odvětí tahle hora ženy. Tak já se namasíruju sama! štěknu vyčerpaná zpět napůl dotčeně a napůl žertem. Maséři se pobaveně zasmějí.

21:20 Kolem čtyřicátého kilometru mě děsně píchá v boku a… no, bublá ve střevech. Profíkům už se to prý nestává. Vytrénují svoje tělo tak, že mohou sníst cokoliv a peristaltika se drží v klidu i při ultra maratonech. Venku už je dávno tma, ale okruh přes centrální lázeňský parčík je trochu osvětlen. Maraton mám za sebou! Mnozí odpadli už během odpoledne, někteří přechází do rychlé chůze. Já se zatím držím. Chvíli mě píchá trapézák a pak najednou přestane, začne mě tlačit teniska a pak zase nic, dochází mi dech a pak ho zase chytnu, tepe mi v nártu, a zase klid, pak cítím přetížené kyčelní klouby – ty už do konce akce. Člověk tady opravdu překonává sám sebe. Trans, kde ani bolest nebere.

23:15 Na padesátém kilometru slyším, jak se za mnou zase něco žene. Dvoumetrový chlap mě dohání a chce si povídat. Potřebuji si odpočinout, chci dát minimálně sto dvacet. Nevím, jestli mě těší, že někomu sloužím jako odpočinková stanice, ale aspoň mi to uběhne. Jak dlouho běháš?, vyzvídám. Rok. Předtím jsem hrozně chlastal a nesportoval a pak měl tolik alkoholických oken, že jsem ze dne na den přestal. A začal běhat. Teď už běhám ultramaratony. Další tři kola se mě drží jak klíště. Na trati jsem už potkala vytrénované běžce, ale i rodiče s dětmi, slepce s doprovodem, několik vozíčkářů a staršího pána s trekingovými holemi. Může se běžet nebo chodit, někdo dá kilometr, někdo deset, někdo sto padesát…

Dlouhá noc O půlnoci probíhá meditace pro hospic s římskokatolickým farářem Petrem Hruškou z Chebu. Jediný farář, kterého jsem kdy v životě viděla běžet. Sutanu teda nemá. Zato čelovku ano. Na jeho slova o souznění s umírajícími teď nejsem připravená, a tak raději běhám dál. Nevím, kolik je, ale většina už míří do spacáků na zem. Já mám naštěstí zamluvený v hotelu pokoj s normální postelí. Chvíli se sebou bojuji a pak s vědomím, že noční přítomností na trati život nikomu stejně nezachráním, se pomalu o půl druhé ráno doplazím do postele. Svaly tuhnou a bolestí v kyčlích nemůžu vůbec usnout. Ve tři ráno přemýšlím, zda je lepší trpět pod peřinou nebo na čerstvém vzduchu. Peřina prozatím vyhrává.

6:30 Už to nemůžu vydržet. S pocitem promarněné noci, kdy jsem oka skoro nezamhouřila a mohla klidně kroužit po trati, do sebe hážu hroznový cukr, kousek chleba a nastavuju sporttester na další den. Pozdravím pár běžců a vybíhám. A kruci! Levým kolenem mi projede silná bolest, div se mi noha nepodlomí. Zkouším se znovu rozběhnout. Auu! Tak to je špatný. Ale pořád můžu ještě chodit… Nakonec najíždím na takové tempo chůze, že „předbíhám" i ty, co ještě aspoň trochu běhají. „Super styl. Elvis Presley a Michael Jackson by ti mohli závidět. Vážně skvělej ´moonwalk´“, utahuje si ze mě jeden z posledních regulérních běžců. Připadám si jak postřelená kachna na útěku. Ale nevzdávám to.

12:57 Sedmdesát pět kilometrů a poslední hodina do konce. Všechno bolí. Koleno nekoleno. Čím více se blíží konec akce, tím víc mám chuť přidávat do kroku a dát alespoň stovku.

13:32 Osmdesát! Za dvacet čtyři hodin. Víc už nedám. Kašlu na to. Nejlepší borec dal 176 km. Tak mám aspoň pro příště motivaci.

Na podporu Hospice sv. Jiří v Chebu se vybralo rekordních 130 083,- korun. Třicet devět běžců a běžkyň pokořilo hranici 100 kilometrů.

Přihlásit se na běžecký happening ve Františkových lázních, který trvá 24 hodin, může úplně každý. Není důležitá kondice, věk, ani zkušenosti. Jen vůle pomoci dobré věci a chuť strávit víkend s partou usměvavých lidí. Nejstaršímu účastníkovi bylo 87 let.

Silvie Špačková