Díky koronaviru jsem se zlepšil, baví mě předbíhat choďáky, říká paralympionik Ščambura
Koronavirus ovlivnil jeho přípravu překvapivě pozitivně. Odpočinul si a zlepšil se. „Jsem teď na medailových pozicích“, říká hendikepovaný oštěpař a úspěšný český paralympionik Dušan Ščambura ze Šumperku. Kromě hodu oštěpem se také účastní běžeckých závodů, kde ho baví předbíhat „choďáky“, jak sám říká, tedy zdravé sportovce.
Jako většina českých paralympioniků nejste profesionál. Chodíte tedy i do práce, co přesně děláte?
Chodím do práce, mám masážní salon, takže masíruju. Sám sobě jsem šéfem, to mi vyhovuje. Jen nemám zaplacenou nemocenskou ani dovolenou.
Absolvoval jste i masérský kurz. Jak vy sám nejraději odpočíváte a regenerujete?
Nejradši chodím na ryby. To je pro mě relaxace a očista duše. Taky rád kutím, takže doma jsem nejčastěji v garáži.
V čem všem se váš hod oštěpem technicky liší od kolegů bez zdravotního postižení?
Zdravý sportovec má rozběh a větší mobilitu těla. U nás je to složitější v tom, že jsme připoutáni na kozu, což je vrhačská stolice, držíme se tyčky a házíme z místa. Na hodu se tedy ukáže jen opravdová síla, kterou máme v ruce.
Jaké jsou v Česku podle vás podmínky v paralympijském sportu?
Jsme amatéři. Oproti ostatním státům jsme amatéři, i když by to tak nemuselo být. Týká se to týmu a financování. To je největší problém u nás.
Proč jsou zahraniční soupeři často profesionálové a v Česku tomu tak není?
Když vynecháme finance, nějakou dotaci dostáváme, jde o čas, který si můžeme dovolit investovat. Sportem bychom se neuživili, proto všichni chodíme ještě i normálně do práce. Takže čas a příprava tam hrají největší roli.
V čem je podle vás v Česku problém a co byste navrhoval změnit?
Asi to co jsem zmínil. Abychom mohli být profesionálové, museli bychom sportu věnovat 100 procent času. Pokud ale chodíme do práce, věnujeme mu jen ten volný, co nám zbývá.
Jaký je pro vás běžecký závod na vozíku? Co vás na tom baví a co je naopak těžké?
Je to pro mě šance zapojit se do života zdravých lidí a některé porazit. Největší motivací je pro mě porážet „choďáky“. To mě baví! Vloni jsem předjel 350 lidí. Někteří měli ale sluchátka v uších, takže když jsem je předjížděl a volal na ně, abych o sobě dal vědět, tak stejně neslyšeli. Letos bych se chtěl zlepšit časově, tak snad to vyjde. Snad se mnou budou běžci choďáci spolupracovat.
Jak se vám jel letošní RunTour? Jak jste se na něj připravoval?
Letošní závod se mi jel výborně, poslední půl kilometr do kopečka byl trošku utrpění, ale dal jsem to. Splnil jsem si svoje předsevzetí a zajel o pár minut lepší čas než vloni, z čehož mám opravdu radost.
Jak začínáte svůj den? Máte nějaký svůj tradiční rituál?
Jsem nervózní. Můj rituál je, že jakmile vjedu do sektoru, jsem jako lev v kleci a snažím se koncentrovat na hod, který mě čeká. Když přijdu na řadu, usměju se, vydechnu a jdu na to.
Jaké své medaile si ceníte nejvíc?
Medailí mám dost. Nejvíc si cením asi toho, že jsem byl první handicapovaný sportovec, který byl držitelem Zlaté tretry. Ta pro mě má opravdu velký význam.
Kdo je vaším oblíbeným sportovcem/vzorem. Proč?
Sportovce mám rád všechny. A můj vzor? Každý, kdo dorazí do cíle. Jakkoli. I ti koncoví sportovci jsou důležití, protože bez nich by nebyli vítězové.
Ovlivnila nějak vaše sportovní přípravy karanténa způsobená koronavirem?
Ano. A překvapivě pozitivně. Odpočinul jsem si a zlepšil se. Výsledky mám dobré, jsem na medailových pozicích.
Vladimír Michna
Vložit komentář
