Jdu do toho – mé motto loňského roku!
Tuhle jsem se probírala diářem z loňského roku a našla v něm něco jako novoroční předsevzetí. No, upřímně tak úplně nevím, jestli je možno označit za novoroční předsevzetí třeba tetování:-), ale... V každém případě jsem si tam na začátku roku napsala několik věcí, které jsem si přála pro rok 2014. Taková jako zeď přání to měla být. Sranda je, že téměř okamžitě jsem na to zapomněla...
O to větší bylo mé překvapení, když jsem po roce provedla (vlastně náhodou, protože, jak píšu výše, jsem na to mezitím dávno zapomněla) revizi – a s úžasem zjistila, že se mi vlastně všechna přání splnila! Nebo že jsem si všechna přání splnila?? Zajímavé na tom je, že jsem (tedy kromě toho tetování, na které jsem opravdu intenzivně myslela od začátku roku) na ta přání vážně nemyslela, ke splnění některých došlo až koncem roku a navíc trošku kuriózně.
Tak třeba mé přání, vylézt na stěnu. Teda umělou, s chyty na ruce a na nohy, ne jako Spiderman na barák! I když... jak tak nad tím teď přemýšlím...:-) Vždycky se mi to líbilo, ale jak to říct – představa, jak se píďalkovitým způsobem snažím vylézt o pár centimetrů výše, úvazek se mi zařezává do zoufale se třesoucího sádla, ruce se mi klepou, všichni stojí dole a sázejí se, jestli popolezu ještě o jeden chyt, nebo už se pustím a bude po utrpení, mi příliš atraktivní nepřipadala. Bála jsem se, styděla jsem se, nechtěla se ztrapnit... no, znáte to!
A pak přišla do mého života Evička. Evička se jednoho dne nahlásila, jestli by se mohla učit s Milošem, mým milovaným mužem, běhat. Ale že běhá se psy, jestli to nevadí. Volala mi to jednou, když jsme zrovna běželi někam na oběd, a já ji poprosila, aby mi to hodila do mailu, na což ona odpověděla, že strašně nerada píše. Od té doby od ní dostávám každotýdenní písemné reporty, které hraničí s velmi neortodoxní poezií. No a tato, řekněme velmi zvláštní, Evička se jednoho dne pochlubila, že kromě běhání se psy také leze. Šokovalo mne to, protože jsem už dávno z jejích reportů zjistila, čeho všeho se bojí, a že toho je požehnaně! Když jsem se jí zeptala, jestli se tedy nebojí lézt do takové výšky, odpověděla, že bojí, ale leze. Odpověď se mi líbila, ale nic pro sebe jsem z toho nevyvozovala. Až jednou přišla rána z čistého nebe – dostala jsem nabídku, s jasným termínem, příslibem půjčení úvazku i bot, slibem, že na mne dohlédne a nekompromisním očekáváním. Eeeeeh...
Zbytek si přelezte dočíst na Více barev
Vložit komentář
