Co se vleče, neuteče aneb jak se Anka, Hanka a Irča připravovaly, a pak běžely Karlovarský půlmaraton
Jarní série závodů pořádaných Run Czech, na něž se připravovala většina finalistek letošního ročníku aWCH, se dostává do finále. V sobotu se běží v Olomouci poslední závod a pak nastane prázdninová přestávka. Namotivovat se k běhání od ledna do června není tak těžké, když se jedna chystá, jak se pochlubí u vody štíhlou postavou. Vydržet u běhání i v letních měsících už tak lehké není, i proto jsme si pro vás nachystaly takovou malou lest, která spočívá v tom, že teď na vás vrhneme příběhy, jak se holky připravovaly, jak jim to v závodech běželo a také vám přineseme tréninkové plány, podle nichž se budete moci připravit na podzimní závody. Plány, které vám pomohou s běháním začít, své běhání zlepšit a u běhání vydržet, aby na začátku roku opět nezačal váš věčný boj s tím, co dělat, aby ta kila běžela ke všem čertům.
Obsah [skrýt]
Jak se připravovala a jak běžela Karlovarský půlmaraton Anna Kádová
Přiznám se, že Anna byla pro mě, co se týče přípravy na půlmaraton, novou zkušeností. Dosud jsem připravoval jen jednu ženu, která by tak krátce po porodu chtěla naskočit do běžecké přípravy. Poprvé se to povedlo velmi dobře, ale nebyla to výjimka potvrzující pravidlo? Nešlo jen o to, Annu připravit fyzicky na to, aby půlmaraton uběhla, ale brát v potaz i to, že během přípravy bude kojit a vůbec starat se o miminko.
Anička byla velmi svědomitou svěřenkyní a to po všech stránkách, a tak jak jsem její přípravu sledoval, viděl jsem, že si přípravu velmi užívala. Ale nechme nyní mluvit ji:
Běhat začínám v půlce ledna, měsíc po porodu, hned poté, co se dozvídám, že jsem byla vybrána do projektu AWCH 2014. Kdo ví, zda bych jinak vůbec začala. Jde to ztuha, je znát, že jsem se nikdy moc nehýbala, jsem ztuhlá, mám mizernou fyzičku. Za tři týdny pokořuji svou dosud nejdelší trať, 7 km. Poté, co mám v ruce tréninkový plán od Miloše Škorpila, běhám dle něj. Třikrát týdně 45 minut a v sobotu delší trasy, které se postupně navyšují, až měsíc před plánovaným závodem si zaběhnu 17 km. V tréninku byly dva týdenní výpadky, kvůli nemoci. V těchto dnech mi běhání hodně chybělo, obzvlášť pak, když už mi otrnulo. Bylo těžké vydržet do úplného uzdravení, závislost na endorfinech je rychlá.
Na přípravu jsem měla 5 měsíců. Běhá se mi celkově lépe, zlepšila jsem techniku, držení těla, dýchání. Myslím na to, co a kdy jíst, aby se mi lépe běhalo. Týden před závodem jsem trošku nervózní z přebytku energie, který najednou mám, trasy se zkracují, tréninky jsou spíše regenerační.
Velkým otazníkem pro mě je, jaký je celkově rozdíl mezi běháním v tréninku a při závodě. Prozatím s tím nemám zkušenost. Zajímá mě, jak pracuje psychika a co dokáže s běžcem udělat skvělá atmosféra karlovarské jednadvacítky. Vím, jakou mívám průměrnou rychlost a také to, že běhám spíše v terénu a spíš než rovinky preferuji mírný kopeček. Z původního cíle uběhnout půlmaraton s úsměvem nepolevuji, v první řadě si to chci fakt užít. Ale ráda bych se hecla a podala co nejlepší výkon. Nevím, jak rozvrhnout síly, hlavně nepřepálit začátek. Když já nevím, jak jsem schopná to zaběhnout!
Nakonec jsem si to užila se vším všudy. Běžela jsem dle svého tempa, zrychlovala jsem dle intenzity fanoušků, kteří byli opravdu úžasní, ale vždy tak, abych to udýchala, nepíchalo mě v boku a udržela si přirozený úsměv. Dařilo se mi držet se na dohled za vodiči na 2 hodiny, využívala jsem každou občerstvovačku, kde jsem se napila a osvěžila houbičkou, úžasné! Na 17. km jsem začala pociťovat únavu, byla jsem zlomená v pase, bolely mě ruce a výrazně jsem zpomalila. Jak moc mi pomohlo pár rozinek na poslední stanici s občerstvením. Rychlé cukry mě v tu chvíli maximálně nakoply! Najednou před sebou vidím ceduli s informací 500 m do cíle. Super, už tam budu. Posledních 50 m sprintuji a výsledný čas byl mírně pod 2 hodiny. Co víc si napoprvé přát? Povedlo se to, díky!
Hanka Marvanová na Karlovarském půlmaratonu
Hanku už jsme si představili, po Pražském maratonu, původně měl být jejím cílem jen půlmaraton, otázka tedy stála, bude jí stačit 14 dní na to, aby zregenerovala po maratonu? Poběží lépe než v Praze a projeví se na jejím výkonu „zrychlující" efekt kratšího závodu běženého po delším, nebo si svou daň vybere únava? Bylo to to první, že jo, Hani:
Na Karlovy Vary jsem se moc těšila, na to nádherné lázeňské město, rodinnou atmosféru a možnost si to vše vychutnat při běhu. Navíc poprvé sama, bez doprovodu, bez podpory.
Ze začátku mi kazilo náladu a zvětšovalo obavy to proměnlivé počasí, po příjezdu do Varů pořád lilo jako z konve a i když nejsem z cukru, běžet půlmaraton v takovém dešti se mi opravdu nechtělo. Naštěstí se vše v dobré obrátilo, takže pobyt ve VIP zóně s gazelkami z loňské i letošní aWCH jsem si užívala za jasné oblohy a ostrého sluníčka.
Start závodu do kopce, to byla pro mě novinka, ale snažila jsem se s ní vypořádat, takže nepřepálit a hlídat si tepovku. Ale co čert nechtěl, prvních sedm kilometrů jsem měla moc rychlých, což se mi na osmém kilometru vymstilo pícháním v boku. Následně začaly křeče v břiše, nejspíš po předzávodní večeři v mexické restauraci. Musela jsem hodně zvolnit a rozloučit se s osobákem na desítku, a že jsem na něj měla našlápnuto pěkně!
Čekalo mě oběhnout předměstí Varů, takovou nezáživnou zónu, něco jako Holešovice v Praze. Trápila jsem se, křeče nepřestávaly, ubíralo mi to sílu, ale snažila jsem se držet tempo. Dost mi pomohlo se hecovat řečmi typu „Srabe, dala jsi maraton! Teď tady budeš skuhrat po nějakých dvanácti kilácích?!":-)
Před sedmnáctkou se to ale zlepšilo, diváci mě silně nakopli, no možná i ten krásný seběh zpět na nábřeží. Pak už jen čtyři kilometry a je to tam. Jenže... jsem nasadila pro mne vražedné tempo okolo 5:30, a jelikož jsem lev, co si jde za svým a nerad ustupuje, chtěla jsem ho udržet až do konce. Poslední kilometr mi v tom pomohl kamarád Pavel, když se vyhrnul z řady diváků a neváhal si se mnou zaběhnout finiš i s bolavým kolenem. Velké díky mu patří, protože plíce zaostávaly šeredně daleko za mnou, srdce mi bušilo až v hlavě, přesto mě Pavel dokázal namotivovat a užít si i konec závodu. Finiš byl opět ve znamení sprintu. V půlce konečné rovinky mi docházely síly a už už jsem chtěla zastavit. Pak jsem uviděla časomíru a spočítala si, že mám šanci na hodně dobrý osobák. Přemluvila jsem nohy, ať ještě máknou. Mákly, suprově si mákly a vybojovaly čas o deset minut lepší než v Praze, real time 2:14:49. Byla jsem šťastná jak blecha, slzy nemohly chybět, endorfinů jsem měla na rozdávání:-)
Z tohoto závodu jsem si odnesla poctivě vydřenou medaili, další kus sebevědomí, plno nových zážitků, ale bohužel také přetížený úpon a následně zánět, který se teď snažím vyléčit.
Irena Výborná už chvíli běhá a takhle si užívala Karlovarský půlmaraton
Irena představuje v letošním výběru aWCH výjimku, na rozdíl od ostatních finalistek už chvíli běhá, takže v případě jejího tréninku to bylo pro mě trošku lehčí. I když lehčí, ono ukočírovat člověka s ambicemi není nikdy lehké, takže to vlastně bylo těžší, ale pro mě nic nového, takových klientů mám většinu. U Ireny šlo tedy spíše dát jejímu tréninku řád a skloubit jej i s cvičením pilates. Řekl bych, že naše spolupráce nakonec přinesla výsledky, Irena si běh užívá a výsledky se dostavují – ne vždy musí běžet na rekord, někdy jí stačí i zaběhnout si se stejně „postiženými“, jako v Karlových Varech:
Na půlmaraton v Karlových Varech jsem se moc těšila. Jednak proto, že jsem na první ročník četla jen samou chválu a jednak proto, že na ně mám z dětství hezké vzpomínky. Měla jsem tam tetu a strejdu, ale po roce 1968 emigrovali a od té doby jsem tam nebyla. Změny jsem viděla hned, jak jsme vjížděli do města. Krásně opravené domy, kolonáda nádherná, vše krásně upravené, všude čisto. Vyzvedla jsem si startovní číslo a šla hledat svoje kamarádky – gazelky – z adidas Womens Challenge. Celý půlmaraton jsme běžely čtyři: Anička, Zuzka, Hanka a já. Renata běžela s dcerou každá půlku půlky (10 + 11,1 km).
První kilometry se mi běžely velmi dobře. Měla jsem i čas se kochat krásou kolonád a hotelů. Pak jsme vyběhli za město a už nebylo moc na co koukat. O to víc jsem se soustředila na běh. Asi od 7. km jsem běžela s kamarádkou Zuzkou a v pohodě jsme spolu vydržely až do konce. Poslední část závodu se běží zase kolem kolonád a pak je nepříjemný kopeček před cílem. Trasa Karlových Varů je vůbec víc kopcovitá než na ostatních závodech PIM.
Počasí bylo ideální. Krátce před závodem byla bouřka a po bouřce se vzduch krásně vyčistil, jen na rovných úsecích, kdy se do nás opřelo sluníčko, bylo hodně teplo. Nakonec jsme se Zuzkou ruku v ruce doběhly do cíle, obě spokojené se svým časem. Já 1:56:50.
Byl to moc krásný závod! Tak snad za rok zase…
Vložit komentář
