Trénink je všechno, i ten květák je jen dobře vycepovaný zelí:-) (Mark Twain)
Byl začátek června a já se připravovala na svůj první půlmaraton, který se měl běžet první letní den v moravské Olomouci. Poslední dlouhý výběh. Vzpomínám na to odpoledne s respektem. Kyčelní kloub mě bolel už déle, ale já neposlouchala. Trénovala jsem, běhala, neskutečně se těšila na tu výzvu, jestli to dokážu. Svůj poslední trénink jsem nedokončila a další tři měsíce, jinak taky čtvrt roku, to zní hrozně, jsem se už nerozběhla.
Neposlouchala jsem své tělo, tak mě zastavilo. Slzy, zoufalství, vztek, bezmoc… to všechno se mnou pár týdnů cloumalo, než beranova hlava pochopila, že to tak prostě je. Teprve potom přestal vidět beran rudě a začal uvažovat a plánovat, jak věc řešit, co dělat, kde zamakat a na čem, a vzal novou nastalou situaci jako další výzvu.
Léto bylo přede mnou, k tomu dovolená a lékařův pokyn zněl nejméně dva měsíce bez běhání. Stejně jsem neudělala jediný běžecký krok bez šílené bolesti. Nevadí. Běhat nejde, budu chodit. Fyzičku nesmím ztratit. Zabavila jsem našemu dědovi nordic hole, napumpovala kolo, přihlásila se na pilates, koupila si lístky na plavečák. Konec fňukání, jde se makat.
Pan doktor mi napsal na celý měsíc fyzioterapie s ultrazvukem a reflexní masáží. To byla paráda! Běhat nešlo, ale bylo tolik možností, jak se pohybovat. Trošku mě štvalo, že jsem do schodů chodila jak děcko, jen jednou nohou nahoru a druhou jsem přisouvala. Jednou jsem taky nestíhala vlak. Zastavil pár desítek metrů přede mnou. Jindy bych ho lehce doběhla. Teď… věděla jsem, že se nerozběhnu ani omylem, tak jsem za ním jen koukala, jak mi odjíždí… byl nadosah… bylo to pár takových okamžiků, které ve mně zůstaly a dnes už vím, že je to dobře. Díky nim si zase vážím každého zdánlivě samozřejmého kroku.
Své běžecké trasy jsem chodila s holemi. Snažila se o svižnou chůzi a dávala si pozor na správné dýchání. Budu pilovat alespoň toto, předsevzala jsem si. Vypravila jsem se na svoji dlouhou trasu, na které jsem tenkrát skončila. Bylo to 17 km, nahoru a dolů, krásná cesta lesem a vesnicemi za Brnem. Jen jsem minula ceduli, která oznamuje konec města a ušla pár desítek kroků, všimla jsem si bílého křížku u silnice. Přemýšlela jsem, jestli tam vůbec stával, když jsem tudy běhávala. Nikdy jsem si ho nevšimla.
Určitě tu stál, to jen já byla zabraná do tréninku, do sledování tepu a času a tempa a dýchání, a nedívala se kolem sebe. Ne, nejsem věřící, ale k těmto věcem mám úctu. Křížek mě přitahoval. Odložila jsem hůlky a sedla si do trávy proti němu. A začal se mi hlavou odvíjet film, jakoby pozpátku. Běhala jsem tudy skoro denně, nedívala se nalevo napravo, jen makala. S naprostou samozřejmostí. Vůbec by mě nenapadlo, že bych běžet snad nemohla. A teď jsem tu seděla a uvědomovala si, že momentálně neudělám jediný běžecký krok. V duchu jsem poděkovala za naběhané kilometry a poprosila o nový začátek. Musela jsem celou cestu na ten křížek potom myslet. Zvláštní chvíle, která ve mně nechala stopu.
Asi tak po dvou měsících jsem si jednou uvědomila, že jdu do schodů úplně normálně, noha mě unese nahoru! Zkusila jsem popoběhnout a šlo to! Přihlásila jsem se s holkama z AWCH do Prahy na 5 km. Omlouvala jsem se, že je nechci zdržovat, že nevím, jak to půjde, že poběžím pomalu vzadu. Holky že poběží se mnou.
Ze setkání s holkama a se všemi v Praze mám pokaždé druhé Vánoce. Je tam úžasná atmosféra a skvělí lidé kolem běhání.
Konečně stojím se všemi ve startovním poli a hraje i Vltava, to snad není možné! Fanoušci skvěle povzbuzují a kapely podél trati vyhrávají. Běžím, ale chce se mi spíš tancovat! Nic mě nebolí, běží se mi skvěle, nezadýchávám se, pořád můžu. Tělo ještě nezapomnělo, jak jsme spolu trénovali. Běžíme po Vltavském nábřeží a těch pět kilometrů neskutečně utíká. Vbíháme do cíle společně a všechny se držíme za ruce! Dostávám na krk medaili a alobal, jako bych uběhla nejmíň maraton. Jsem šťastná jak blecha. V duchu vzpomínám na ten křížek u silnice a děkuji.
Začala jsem pomalu s tréninkem. Běží se mi dobře, nicméně potom v klidu mě kyčel dost bolí. Není to úplně v pořádku. Musím pomalu. Miloš radí, 5 km za 32 minut není úplně pomalu, zpomal!
Jeden říjnový podvečer jsem si šla vyzvednout startovní balíček na běh Vokolo príglu, krásný závod v krásném okolí brněnské přehrady. Startovné jsem neměla sílu prodat nebo věnovat. Doufala jsem, že poběžím, jako loni. Je to 14 km. Určitě bych to zvládla, ale měla jsem strach, co na to noha. Je večer před závodem, koukám na svoje startovní číslo a neskutečně se to ve mně mele. Běžet, neběžet? Píši Milošovi, prosím o radu. Dej si startovní číslo na viditelné místo, Lado, radí Miloš. Tentokrát ne však na prsa. Ať ti slouží jako motivace, pro návrat zpátky na trať. A bylo po dilema. Díky Miloši:-). Přilepila jsem si startovní číslo na skříň.
Znovu jsem se dala do posilování středu těla a s běháním začínám lehce. Ještě pořád to není v pořádku.
Přesto, že jsem nemohla běhat, byl to skvělý rok. Dostala jsem šanci a možnost posílit svoji chabou trpělivost a vůli vyrovnat se s překážkami, zažít skvělé chvíle z jiné pozice, podívat se na věci z jiného úhlu a zamyslet se nad mnohým, běžně samozřejmým…
Trénovat a makat na sobě může člověk pro cokoli a z jakéhokoli důvodu, nejen pro běhání a sport jako takový. A jak kdysi řekl Mark Twain: „Trénink je všechno, i ten květák je jen dobře vycepovaný zelí!“:-) A já dodávám: HLAVNĚ TO NIKDY NEVZDÁVEJTE! protože o tom já – beran – něco vím! Hlavu mám hodně tvrdou:-).
Už jsem přihlášená na půlmaraton v Praze v březnu. Takže jdu do toho zase!
Vložit komentář
Petře, moc děkuji :-) , Víťo díky, teď už v to věřím, oslavíme moje narozky v březnu na půlce ;-) platím ;-)
Velmi pěkný příběh s podnětnými myšlenkami, děkuji! Držím palce a těším se na případné pokračování.
Lado, reparát si zvládla na výbornou, držím palce, ať Ti to běhá.. A těším se nejpozději v březnu v Praze na startu :-)
