Z historie Františkolázeňské 24hodinovky – příběh pátý. Jedinečná Františkolázeňská 24hodinovka pro „Achillovu Patu“
Děsně nerad se vracím a snad ještě méně rád se opakuji, ale tentokrát musím, protože to, co předvedl tým dobrovolníku VOŠ a SZŠ Cheb pod vedením Lucky Polákové a Jindřicha Nováka při organizaci a hlavně pak v celém průběhu Františkolázeňské 24hodinovky pro „Achillovu Patu“, to byl prostě koncert nadšení.
Tento článek vyšel na Běžecké škole 17.11.2013
Obsah [skrýt]
Jen těžce se popisuje atmosféra akce, jakou byla Františkolázeňská 24hodinovka pro „Achillovu Patu“. Člověk může mít, já nevím jaký vhled a schopnost ponoření se hluboko do nitra dění, ale popsat atmosféru, která panovala v lázeňském parku ve Františkových Lázních od 14 hodin 16. listopadu do 14 hodin 17. listopadu 2013 a jež vlastně v myslích a duších zúčastněných zní dosud, je prakticky nemožné. Popište nepopsatelné, nezachytitelné. Popište až éterickou křehkost, jež ve vás vyvolává pohled na let motýla či vážky v horkém letním dni, kdy se vzduch chvěje a vy jste schopni maximálně to vše vnímat jen jako odlesk čehosi, co vás absolutně vtahuje a dostává do stavu mimo sebe. Tak přesně tohle se dělo většině účastníků pohybujících se po lázeňských cestách, po nichž vedla trasa Františkolázeňské 24hodinovky pro „Achillovu Patu“.
Ponořím-li se do svých vzpomínek hluboko, až do časů, kdy jsem běhával 24hodinovky jako závod, vzpomenu-li si, co jsem cítil tehdy, to nutkání běžet víc a dál než ostatní a zároveň se těšil na konec každého okruhu, kdy budu moci zpomalit nebo se zastavit, abych se napil či něco pojedl, ne protože jsem to potřeboval, ale abych si chvíli odpočal, abych si zkontroloval, kolik mám uběhnuto, jak jsem vnímal nervozitu panující mezi organizátory a závodníky, napětí mezi nimi, vyplývající z nedůvěry v to, zda zapisují vše správně, a porovnám to s družnou, přátelskou, uvolněnou a veselou atmosférou v prostoru startu a cíle Františkolázeňské 24hodinovky pro „Achillovu Patu“, tak bych neměnil, i když by mi to vrátilo 20 let a na výkonu přidalo 170 kilometrů.
Neměnil bych, protože výjimečnost tohoto běhu není jen v tom, že pořadatele – dobrovolníci mají na sobě trička s nápisem: „Být odlišný je normální“, a také se podle toho chovají – jsou naprosto uvolnění, otevření a připravení splnit každé přání unaveného souputníka, kroužícího po dráze dlouhé 1150 metrů, s cílem otevřít skrze běh svůj život novému životu. Životu, kde je člověk připraven druhému pomoci, když je třeba a to bez ohledu na stav svého těla, své mysli, svého ducha.
Já vím, že to celé zní až neskutečně, pro někoho až moc duchovně, ale prostě tímto duchem byla prodchnuta celá Františkolázeňská 24hodinovka pro „Achillovu Patu“. Kdo nevěří, ať na ní příští rok přiběhne, není nic lepšího, než svou nedůvěru nechat převálcovat skutečností.
Pro nevěřící Tomáše přidávám pár fotografii z prvních minut běhu, tak jak je pořídil Martin Stolař.
P.S. Běhu se zúčastnilo 450 běžců a běžkyň. Kolik ultramaratonů a kolik běhů v České republice se může chlubit takovými počty účastníků?
Františkolázeňská 24hodinovka není závod, ale běžecký happening a bude to tak, dokud budu žít!
V ohlasech na Františkolázeňskou 24hodinovku pro „Achillovu Patu" se často zmiňuje slovo závod. Rád bych zdůraznil, že ačkoliv se účastníkům měří, kolik za těch 24 hodin urazili kilometrů, tak se o závod nejedná, neboť zde nejde ani v nejmenším o to, zvítězit nad ostatními, být první, ale jedině o to, posunout své výkonnostní hranice do sfér, které nám samotným berou dech a posazují nás na zadek.
Počítání kilometrů má pak kromě zjištění vlastních hranic jednu důležitou roli a tou je zjistit, kolik budu za pokoření svých osobních limitů platit, protože za všechno se platí. Takže v případě Františkolázeňské 24hodinovky pro „Achillovu Patu" to znamená co kolo, to 2,40 na Patu, respektive na transparentní účet veřejné sbírky, kterou pořádá Komunitní osvětové společenství o.s. na podporu integrace lidí s postižením. Číslo účtu je: 2800479688/2010.
Jinak se Františkolázeňské 24hodinovce povedl další zápis do světovosti, takže se nyní můžete nejen v myšlenkách vrátit o den či dva zpět, ale také podívat živě, jak to ve Františkových Lázních 16. a 17. listopadu 2013 probíhalo.
Paťáci na Františkolázeňské 24hodinovce
Integrace Paty do běžecké komunity proběhla natolik úspěšně, že si málo kdo všiml, že Paťáci také běhají, tak abyste věděli, že běhali s námi, tady máte důkaz. Paťáci na Františkolázeňské 24hodinovce
Co se píše o 24hodinovce v tisku či jinde
Fotogalerie
Jindřich Novák – Komunitní osvětové společenství o.s
Vložit komentář
Závod...občas to slovo při vyprávění o uplynulém víkendu použiju a potom se hned opravím. Dnes jsem vyřkla nahlas, že nejvíc mne těší, že jsme se nehnali (myslím tím naši trojici) a běželi na pohodu dle svých sil. Jsem pyšná, že jsme se nehnali za výsledkem a prožili si to. A děkuji Aleně za pozdrav :) A doufám, že za rok se vrátím :)
Když jsem přišla za svým synem s nápadem,že letos já neběžec -pouze chodec a kolař pojedu do F.L. též, dostala jsem překvapující odpověď."Pojeď,to zvládneš,je to super.A bylo.Děkuji touto cestou všem zúčastněným za krásný víkend a první diplom v mém životě za odchozené km.Zdravím Jitku do H.K.
Když manžel přišel s nápadem zúčastnit se této akce , byla jsem tak říkajíc trochu v šoku.Kroužit v parku 24 hodin ,je to vůbec možné?! Přesto , že jsem byla po absolvování svých 63,25km dost unavená, cítím se dnes naprosto báječně. A z té energie, pohody a prostě nevím jak to vyjádřit slovy budu čerpat i já hodně dlouho. Díky všem
Miloši, díky za článek. Moc hezky jsi to napsal. Také něco dovalím, neboj. :) Chtěl bych poprosit Martina Stolaře o povolení použít fotku, kde jsem zachycen společně s Petrem Hruškou a Štefanem Krčem na Facebooku. Moc díky za ni jakož i Milošovi za to, jak jsme tam ve dvě ráno kráčeli, bo již moc běžet nešlo. To byly jedny z nejryzejších okamžiků celých 24hod.
Naprosto úžasná akce. Skvělá organizace, skvělí lidé. Dík všem dámám, které v prostoru startu ládovaly běžc čokoládou a úžasně povzbuzovaly. Jsem rád, že jsem se mohl zůčastnit :-)
Rád jezdím na závody do Německa, pro jejich perfektní (a prefekcionistickou) organizaci. Ale takovou "rodinnou" pohodu, jakou jsem zažil ve Frantovejch Lázních, jak na trati, tak v zázemí u cíle a v Luise, to ani Němci nedokážou! Bylo to jednoduše SKVĚLÝ! Všechno!
Kdo nebyl, tak neuvěří – takovou radost z běhu a běh z radosti v takové míře a na tak malém místě, těžko byste hledali.
Jé Miloš a Ledovec a Achillova pata…no to je paráda. Svět je malej!
