Já jsem to nikdy necvičil správně!
Tuhle mi jeden známý při rozhovoru řekl, že jsem svým posledním článkem inspirovala lidi k cvičení, byť jim to třeba tak úplně nejde:) a že to musí být moc krásný pocit, být takovým inspirátorem. Jo, to teda opravdu JE! A protože jste byli hodní, milí žáci, dostanete dneska přidáno.
Nebude to už kompletní kruháč, spíš – jak jsem ostatně slibovala – nějaké další cviky na prostřídání, když se vám nechce cvičit furt to samé. To mi připomíná naši nedávnou mírně demagogickou debatu s MMMM (Mým Milovaným Mužem Milošem). On: cvičí svých téměř každodenních 5 Tibeťanů a dalších pár (stále stejných) cviků. Já: “Miláčku, ale když pořád cvičíš to samé, tělo si na to zvykne, naučí se to šidit a pak už to ani necvičíš správně.” On: “Já jsem to NIKDY necvičil správně!” To bylo jen tak na okraj.
břicho
břicho 2
záda
záda 2
biceps
nohy
Tak to by bylo cvičení. V sobotu se jdu učit k Pavlovi a Justys Mackovým do jejich KB5 funkční trénink, tak vám příští týden poreferuji (jestli to tedy nebude boj o život:-)).
Minulý víkend jsme měli ve Františkách běžecké soustředění, říkala jsem si, co tam asi tak budu dělat, ale nakonec to docela šlo: zatímco oni běhali své dvacítky a víc, já si šla svého indiána 1/1 (1 minuta chůze, 1 minuta cupitání) tak na 4 km, pak jsem s nimi šla fotit nácvik běhu s holemi (běhali po travnatém svahu a já, jak jsem tam za nimi pobíhala s foťákem, s radostným údivem zjistila, že měkký podklad, byť nerovný, se achilovce líbí mnohem víc než rovná, ale tvrdá silnice.
Pak jsem před Valentýnem vyběhala pro MMMM krásné srdce ve sněhu, i když to zpočátku vypadalo spíš na pózování, nakonec jsem fakt i běžela, a úplně nakonec jsme běželi i spolu! (To jsem prý měla k Valentýnu já:-)).
Běhání jsem teď dočasně pověsila na hřebíček. Zjistila jsem totiž, že neustálým pokoušením nožičky, “jestli by to dneska už šlo”, si akorát zbytečně prodlužuji dobu, než to opravdu půjde. MMMM na to reagoval slovy, že když nemůžu běhat, tak budu alespoň chodit. V sobotu to bylo 9 a v neděli 12 km ve sněhu, ledovce a mrazu. Scénář naší “procházky”: Jdeme. Zasekne se, bo se kochá. Já stále jdu, abych nezmrzla (mrzne), čekám, že mě doběhne. On: také jde. Nepřibližuje se. Otáčím se a volám, ať mě, kurňa, doběhne. On: nasadí vražedné tempo, kterým mě dojde (protože jsem mezitím zpomalila, aby mne konečně došel), a kterým pak POKRAČUJE dále, ačkoli mě tím zanechává mrzce svému osudu. Já: řvu “Počkej na mě, ne??”, načež on vtipně odpovídá “Tak mě doběhni, ne??” a pokračuje stále tím vražedným tempem, aniž by se ohlédl. Takže ve finále to vypadá tak, že na procházky chodíme sice spolu, ale neustále se střídáme ve vedení a dobíhání. Nu což – aspoň to má nějakou šťávu. A to mi připomnělo sladkou tečku za procházkou – vzhledem k tomu, že neběháme, můžeme si místo ionťáku dát klidně svařáček!!!
P.S. Doufám, že noha už brzy přestane zlobit. Víno je dobré a procházek přibývá…:-)
Zato jsem to vždycky cvičil s radostí!
Apropo: “svých 5 Tibeťanů” – ty jsou opravdu moje, nikdo by je v nich nepoznal, ale energii do nového dne mi vnášejí i tak :).
Vložit komentář
Já se snažím věnovat cílenému cvičení tak hodinu denně, jenže já chci zhubnout a zformovat tělo, takže u mě je to něco jiného :) Když mám ale hodně práce, musí mi stačit i 20 minut. Co jsem chtěla říct je, že 20 minut během dne si člověk najde vždycky, i když se zdá, že nemá vůbec na nic čas.
Simi, ty kdybys ještě k tomu všemu, co už děláš, ještě cvičila, tak bys už byla úplně dokonalá, a to je na odstřel!:-)
Evi, jestli myslíš tu fialovou obludu, tak tu mi jednou přinesl na rande Miloš a koupil ji v náhlém hnutí mysli v prodejně knih na Hlavním nádraží v Praze, spolu s CD a návodnou brožurou. Na brožuru ani na CD jsem neměla čas, tak jsem začala trošku experimentovat:-). Když zadáš na internetu "gymnastický míč oválný", vyjede ti spousta odkazů, kde se dá koupit, ale v té Knize je prý zase mají:-).
Mym: jo, v našem obejváku se dá i cvičit, dokonce tam můžeme cvičit i oba najednou!
tatokalan: kolik myslíš, že tomu věnuju já? vychází mi to také tak nějak na těch 20 min, ale někdy ráno na protažení cvičím třeba jen 10 – 15 minut a pak v průběhu dne v kanceláři tu 10 dřepů na celých chodidlech, tu 10 kliků, když tam nikdo není:-), nějaké výpony, sem tam schody... možnosti se vždycky najdou:-)
Super článek, nasmála jsem se :D
Ono se to zdá, že na cvičení nemá každý čas, ale ze zkušenosti vím, že když mám fofr, stačí mi i 20 minut cvičení, abych se cítila líp – a líp zvládala další kolotoč všedního dne, s větší energií a nadhledem. A to by bylo, aby se 20 minut nenašlo :)
Trosku OT, super koberec a ten obrovskej prostor v obyvaku!!! :)
Parádní článek, díky za něj :-) A měla bych Dano jednu otázku – pod jakým názvem mám hledat ten zajímavý šišatý míč – nějak se mi nedaří.
Díky Eva
:-) Vy jste dvojka! :-)
Dančo, díky za další milý a vtipný článek. Když koukám na obrázky s modelkou ve žlutém, říkám si "tak už konečně taky začnu cvičit". Tradiční závěr: teď to nejde, musím pracovat, pak do jesliček, trošku klusnout, pak s Terezkou strečink, pak s Terezkou vana, pak uspat Terezku a pak.... už se mi nechce. No a je tu ráno. V práci cvičit nemůžu, pak do jesliček.... No prostě, já jsem na to cvičení asi moc líná, protože si vždycky najdu výmluvu, proč to zrovna teď nejde. Tak ještě prosím recept na elixír, který ze mě tu lenoru vyžene :-)
