Achilovka – moje vpravdě Achillova pata
„Achilovka je zcela zvláštní část těla – jde o nejtenčí, ale zároveň nejpevnější šlachu v celém těle, která spojuje s patní kostí jeden z největších svalů, trojhlavý sval lýtkový. Právě kontrakce svalu natahují Achillovu šlachu, takže můžeme stát, chodit, běhat a skákat." Jo, to všechno můžeme, když si ovšem tu Achilovku předtím neserveme…
Už několikrát v mém sportovním životě se mi podařilo achilovky si zničit. Poprvé někdy v raném věku aerobiku, když se v Čechách začal cvičit step. Samozřejmě jsme s holkama neměly ty krásné barevné stupínky, na kterých se dneska cvičí, kluci nám sbili z prkýnek takové bedýnky – a bylo vykydáno. Bohužel i s achilovkami, které na tvrdých dřevěných bedýnkách, na které jsme ještě k tomu našlapovaly špatně, slušně úpěly. Skončilo to zánětem, a když jsem u ortopeda učinila dotaz, jestli můžu alespoň běhat (!), odvětil, že někdo může, zatímco někoho jiného to vyřadí z provozu úplně – že je prostě potřeba to vyzkoušet. A že si mám koupit pokud možno dobré boty. Koupila jsem si tehdy své první drahé adidasky a zkusila to. Achilovky to přežily a zesílily.
Podruhé jsem si je zničila při své love story s ricochetem. Jestli nevíte, co to je, tak je to takový malý squash, rychlá, úžasná halová hra, která mě totálně dostala. Při první aféře s ním mi odešly „tenisové" lokty, při druhém návratu po několika letech pro změnu achilovky. Pan doktor mi ricochet zakázal a opatrně prohlásil něco v tom smyslu, že v určitém věku už šlachy přestávají být tak pružné (sprosťák!). Když jsem opáčila, že jsem na tom ale fyzicky dost dobře, třeba po stránce svalů, řekl mi hnusnou pravdu, že to je vlastně ještě horší, protože zatímco svaly to urvou, šlachy na to o to více nemají a tím více trpí. To už mi po vyléčení zůstaly na obou šlachách takové hrbolky, které nezmizely – prý následek srůstu mnoha mikroruptur.
Pak jsem měla ještě různé potíže s achilovkami např. po dlouhé chůzi (např. naposledy letos při 23 hodinovce, kdy jsem nachodila přes 54 km), ale vždycky mě trápily několik dnů a bylo to dobrý.
Až teď. Běžela jsem svůj teprve druhý trénink a pustila jsem to z kopce. Psala jsem o tom minule – vážně za tím nic nebylo, jen mě prostě neskutečně bavilo, že mi to alespoň z toho kopečka (mé přítelkyně želvy určitě chápou) konečně chvíli běží. Neměla jsem to dělat. Začalo to bolet už hned při doběhu, a pak pokračovalo i v dalších dnech. Protože to mělo naprosto klasický průběh, zdálo se mi, že když to rozhýbám, je to lepší – a taky jsem nechtěla s běháním přestat hned, sotva jsem začala. I naordinovala jsem si další trénink hned po příjezdu z cest, na kterých jsem sotva chodila.
Ve středu ráno jsem tedy vylezla z postele, jako napůl slepý krteček se oblékla a s čelovkou a Endomondem šla brázdit Komorní Hůrku. Docela to šlo, měla jsem radost a říkala si, že teď už bude zase všechno v pořádku. Ale ouha! Nebylo. Bolelo to jako šlak a já šla pokorně do lékárny pro mastičku. Mažu 3x denně, opadl otok a bolest ustupuje. A včera jsem už šla s Milošem na procházku (asi 9 km), šlo to.
Běhat se bojím. Strašně moc se mi chce, ale bojím se. Ještě si pamatuju, jak dlouho to trvalo po tom ricochetu, než se vzpamatovaly. Paradoxně jsem je tehdy vyléčila opět během! Ale co s tím teď, když jsem ji (tentokrát jen jednu) právě během poničila??? Mám to udělat jako s alkoholem – tedy čím jsem zkazila, tím také napravím? Nebo je to vražda?? Kdyby mi tak někdo poradil…
Líbí se mi na tom, že jsem nikdy nechápala lidi, kteří i se všemi svými zraněními neustále chtěli běhat a pořád se divili, že se jim to vrací a nemohou se z toho dostat. Universum mi dalo nahlédnout do duše těch nešťastníků tím, že se mi stalo totéž… nesuďte, abyste nebyli souzeni!
Takže dnes můžu přispět do deníčku jenom jedním běžeckým a jedním chodeckým zápisem:
9.1.2013 30 min BJU 4,03 km za 31:43, prům. rychlost jsem stlačila pod 8 min/km – 7:52, nejvyšší rychlost 5:03/km, spálila jsem ovšem pouze 300 kcal a vypotila 0,08 l potu. Časy lepší než první, ale horší než druhý trénink, už si zase budu muset uvědomit, že to nepůjde jenom pořád dopředu.
12.1.2013 cca 2 hodiny procházka, ušli jsme pohodlným tempem asi 9 km, z čehož jsem měřila jen 7, protože jsem si nějak neuvědomila, že můj chytrý Éňa (Endomondo) měří i jiné aktivity, nejen běh:-).
A na závěr třetí moudro z rad pro začátečníky:
Nejste ničí kopie, tak ani neběhejte „přes kopírák!" To, co funguje na jiné, nemusí nutně fungovat u vás. Způsob, jakým běhá váš partner, vaše přítelkyně, někdo z časopisu…, jejich kilometráž, jejich rychlost – to vše může být skvělé pro ně. Ale vůbec to nemusí být to nejlepší pro vás. A tak poslouchejte vlastní tělo a hrajte vlastní hru. Nemůžete prohrát!
Já vím, že jste se těšili na další veselé povídání. Tohle tedy moc veselé nebylo, ale jestli máte stejné nebo podobné zkušenosti, podělte se a napište do komentářů! Budu se moc těšit.
A zítra to možná s Éňou zase pomalu, pomaloučku, pomaloučínku… zkusíme znovu!:-)
P.S. Fotila jsem Miloše při předvádění cviků do pondělního článku. Už dlouho jsem se tak nezasmála! Já nevím, proč má vždycky výraz (samozřejmě před cvaknutím fotoaparátu a taky hned poté), jako by na něj šel epileptický záchvat! (Obávám se, že u toho i přibližně stejně trpí:-))
Ha, ha, ha, chach jo :)
Vložit komentář
Ahoj Danuško, také jsem kdysi ze stepů měla zánět achillovky, také jsem měla uzlík (jeden)...teď si tam nesahám, tak nevím, ale nebolí :-))...naprosto Ti rozumím...moje filosofie mi říká (neber to jako nějakou radu), abych dělala, to co mi přináší radost (běh) a ono nějak bude...Kdysi jsem měla vyhřezlou plotýnku, v té době jsem dělala aerobic, nemohla jsem se vůbec hýbat a trpěla jak zvíře. Doktoři mi dále už pohyb zakazovali, ale moje kamarádka, neuroložka (měla jsem i ochrnutou nohu) mi řekla: "Důležitější je psychika a pokud Ti to bude dělat dobře a vydržíš to, tak se tomu nebraň." Když jsem se dala do kupy, začala jsem s během...záda drží...ale nemysli si, že mě nic nebolí...Já si ještě říkám, že dokud to půjde, budu sportovat, až to nepůjde, budu studovat. Tímto Tě nechci vůbec nabádat, aby ses vykašlala na bolest, to ne...ale chci Ti připomenout, že v tom nejsi sama, téměř každý něčím takovým projdeme. Drž se, hlavu vzhůru, bude dobře. Já tomu věřím. Krásné dny oběma.
P.S.: Honzu od FL23 bolí od 5. km vždycky koleno, zbytek výběhu vždycky dojde
Klaris, je mi sice teď ouvej (no, uvidíte příští report), ale přesně takové komentáře, jako je ten tvůj, mi vždycky v tom pravém okamžiku ukážou, že to, že jsem se rozhodla jít s kůži na trh, je dobře a pro ostatní to může být posilující! Děkuju!!!
A taky moc fandím a přeju, aby ani jednu z nás nohy nezlobily a abychom je svou pevnou vůlí přesvědčily, že prostě nemá žádný smysl se bránit, protože my s tím běháním nepřestaneme a bude lepší, když budou spolupracovat!:-)
Dobrý den, čtu si všechny Vaše zdejší příspěvky. Já jsem s během začala teprve před 6 měsíci (no spíš to byla chůze – běh, tak napůl :-)) dneska jsem ve stádiu že zaběhnu 4,5 km za 29 minut (bez chůze) a nějak se nemůžu pohnout dále :-( bolí koleno, kotník.... začala jsem jíst kloubní výživu, tak snad to pomůže. Běh je super věc, super odreagování, miluji ho :-)... asi ty bolesti mám kvůli své nadváze – měřím 161 cm a vážím 67 kg ( a to už jsem během roku shodila 9 kg). Moc moc Vám fandím a obdivuji Vás že jste tak dobrá a zveřejňujete své tréninky – jak to jde i to jak to nejde... moc mi to pomáhá číst a nejen mi :-) takže přeji hoooodně uběhnutých kilometrů bez nehod :-) a zas si ráda příště něco nového přečtu :-)
