logotype Archiv - Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Den pro Světlo pro svět – slepí jsou ti, co zavírají oči

Pokud bych chtěl dát organizaci, zabývající se pomocí druhým – charitou, vhodné jméno, vhodnější než Světlo pro Svět bych nenašel. V tom názvu se skrývá vše. Skrývá se v něm láska – láska k lidem a k životu. Skrývá se v něm úcta k druhým i úcta k životu. Skrývá se v něm pokora – pokora k tomu, co nás v životě potká, ale zároveň se v něm skrývá i odhodlání – odhodlání postavit se OSUDU a aktivně se snažit osud svůj i druhých pozitivním způsobem změnit. To vše si dovedu představit, když se dívám na ta tři slůvka – Světlo pro Svět.

Lidé, s nimiž budu dnes rozmlouvat, rozhodně slepí nejsou a kromě toho, že je šlechtí dobrý zrak (většinu) a dobrá fyzická kondice, je šlechtí i dobré srdce – šlechetná duše. Jsou to běžci a běžkyně SVĚTLA PRO SVĚT. Organizace, která se snaží získávat finanční prostředky, aby jiní mohli vidět. Běžecká škola kromě toho, že učí lidi milovat běh, se také snaží pomoci mnohým otevírat oči. A tak vznikla myšlenka oslovit běžce a běžkyně SVĚTLA PRO SVĚT, aby ostatní viděli a poznali ty, kteří neběhají pro kilometry, ale jako živé pochodně rozsvěcují světlo v očích jiných. Ta myšlenka má i druhý rozměr, a sice ukázat, že nejen někde ve světě se běhá pro charitu, ale že tento krásný zvyk zakořenil už i v České republice.

Dovolte mi představit několik z těch, co běhají nebo poběží pro SVĚTLO PRO SVĚT při letošním Hervis ½maratonu Praha. Dovolte mi představit Veroniku Hanušovou, Elišku Annu Kubičkovou, Martinu Wallcon, Jiřího Kostínka, Hynka Frauenbergra, Marka Fuchse a Jaroslava Tomeše – ten výčet je mnohem delší, ale bohužel by vás asi brzo unavilo, kdybych vyjmenovával všechny :).

Nebudu se jich ptát, proč běhají, to v tuto chvíli není vůbec důležité, zeptám se jich:

Jak tě napadlo běžet pro charitu, proč sis vybral/a právě SVĚTLO PRO SVĚT?
Když běžíš pro SVĚTLO PRO SVĚT nebo když se připravuješ na tuto poctu, co cítíš, co vnitřně prožíváš? Je to stejné, jako když si jdeš jen tak zaběhat, nebo …? (Cítíš větší závazek to uběhnout, pomáhá ti myšlenka, že neběžíš/nepoběžíš jen tak na čas, pro to, abys to uběhl/uběhla, nebo tě to naopak svazuje?)
Jak to prožíváš v cíli?
Má na tebe nějaký vliv skutečnost, že svým běháním pomáháš lidem znovu vidět?
Máš nějaké své osobní motto, které by mohlo ve zkratce říci, kdo jsi, čeho chceš v životě dosáhnout nebo nějakou mantru, která ti pomáhá směřovat k tvému/tvým životním cílům?
Máš nějaký nápad, co by se ještě dalo dělat pro charitu (jakoukoliv), o čem bys ještě neslyšel/a, že se v ČR či ve světě dělá? Pokud ano, co a jak bys to uchopil/a, aby to našlo živnou půdu, aby se to mohlo uchytit jako to pověstné hořčičné semínko, které vyroste v obrovský strom?

Zde jsou odpovědi, které by mohly být i inspiraci pro vás či jiné následovníky:

Jak tě napadlo běžet pro charitu, proč sis vybral/a právě SVĚTLO PRO SVĚT?

Martina – Ani nevím, jak a od koho jsem se o té myšlence dozvěděla – ale líbila se mi! Manžel se potápí s nevidomými lidmi a vždycky mi vypráví, jak to bylo úžasné, jak z toho měli radost a on měl radost z jejich radosti. A tak jsem si řekla: Martino, a teď si uděláš radost ty! A dokonce dvě v jednom. Proběhneš se a třeba tím i pomůžeš!
Marek – Při letmém pohledu okolo sebe je zřejmé, že žijeme v přebytku. Někteří z nás ve větším, jiní v menším, ale určitě to platí pro drtivou většinu populace západního světa. O tuto výhodu se chci podělit hlavně z důvodu, že považuju za velké štěstí se takhle narodit. Světlo pro Svět pro mě znamená sekundární formu pomoci, která, po stabilizaci základních potřeb, dále napomáhá lidem v rozvoji a dává jim příležitost.
Eliška Anna - Já jsem se už v minulosti zúčastnila některých charitativních běhů, protože mi připadá normální dělat něco pro ty, kteří musí překonávat spoustu překážek, aby mohli dělat věci, které jsou pro nás ostatní samozřejmostí.
Světlo pro svět jsem si vybrala hlavně proto, že člověk přijímá tři čtvrtiny všech informací o okolním světě zrakem a nevidomost je tak jedno z nejhorších postižení vůbec.
Jiří – K této myšlence mě přivedla moje dobrá přítelkyně, která pro tuto organizaci pracuje.
Veronika – Myšlenka charitativního běhu mě nadchla. Jsem určitě pro pomoc druhým, ale sama nemám ráda, když mě neustále někdo tahá za rukáv a o něco prosí. Myslím, že nejlepší je něco pro charitu udělat a ne jenom prosit... Sama jsem prakticky nevidomá bez naděje na vyléčení, a tak výběr pomoci nevidomým, kterým pomoci lze, byl nasnadě.
Hynek – Aktivnímu běhání se věnuji třetím rokem. První rok byl o poznávání sebe sama, svých fyzických možností a prvních absolvovaných závodech. Ve druhém roce vzrostly mé ambice a při závodech jsem začal přemýšlet o zlepšování svých osobních rekordů. Nicméně běh je především můj koníček a jsem amatérský běžec, nikoliv stájový závodní kůň. Překonat svůj osobní rekord je sice příjemná věc, určitě to potěší, ale v mém případě plus/mínus pár minutek v životě asi nic nezmění.
Běhání pro mě osobně znamená výbornou fyzickou kondici, nadhled při řešení rozličných životních situací a celkově pozitivní pohled na svět. Pro třetí ročník svého závodního běhání jsem si vzal do hlavy, že bych krom běhu na čas mohl svým výkonem aktivně přispět na dobrou věc. Vzhledem k tomu, že musím žít se zrakovou vadou, tak charitativní organizace Světlo pro svět pro mě byla jasná volba.
Jarda – Měl jsem sám vážný úraz hlavy a dočasně ochrnuté levé oko. U Světla se mi líbilo, že malá částka může jednomu člověku zachránit zrak a tím mu pomoci žít plnohodnotný život. Nechtěl bych běhat jenom pro výkon samotný, takhle to má větší smysl.

Když běžíš pro SVĚTLO PRO SVĚT nebo když se připravuješ na tuto poctu, co cítíš, co vnitřně prožíváš? Je to stejné, jako když si jdeš jen tak zaběhat, nebo …? (Cítíš větší závazek to uběhnout, pomáhá ti myšlenka, že neběžíš/nepoběžíš jen tak na čas, pro to, abys to uběhl/uběhla, nebo tě to naopak svazuje?)

Martina – Jako vždycky… s úsměvem a popravdě, taky s trochou hrdosti, že jsem svoji vášeň – běh spojila s něčím, co pomáhá těm, co to potřebují. A zní-li to někomu jako klišé – tak buď nikdy pořádně neběhal, nebo je duchem chudý. :)
Marek – V cíli je vždy velká euforie, ať to člověk doběhne jakkoliv, nicméně charita dává akci hlubší smysl a v podstatě i další cíl.
Eliška Anna – Běžela jsem již loni pro Světlo pro svět a můžu říct, že jsem měla jiný pocit než obvykle. Těžko se to dá výstižně popsat slovy. Když jsem potkala další běžce ve žlutém tričku, tak jsme se pozdravili a cítila jsem mezi námi jistou sounáležitost...
Jiří – Myslím, že po fyzické stránce je to stejné jako jakýkoli další závod, nebo trénink. Mentálně to vnímám tak, že jde o dobrou věc, kterou můžu podpořit tím, co mám rád.
Veronika – Je to určitě jiné, je to závazek, dobrovolný a ne nepříjemný, ale závazek, který člověku nedovolí pochybovat o účasti nebo o dostatečné přípravě.
Ne, žádnou trému v tomto smyslu nepociťuji, spíš respekt k té vzdálenosti, to vždycky, ale pocit "světlonoše" je pro mě určitě velkou motivací v přípravě a motorem při závodech.
Hynek – Pro charitativní organizaci v letošním ročníku poběžím poprvé. Určitě pro mě bude velmi příjemné, že budu moci osobně přispět ke zkvalitnění pomoci lidem se zrakovými vadami.
Domnívám se, že to nebude stejné jako trénink, nebo závod jen pro sebe. Skutečnost, že reprezentuji nějakou organizaci, pro mě bude jak závazek, tak i posila.
Cílová rovinka je pro mě velmi intenzivní část závodu. Doposud jsem při všech závodech dokázal najít nějaké rezervy a na cílové rovince předvést divákům sprint. Probudit v sobě sílu k dramatické akceleraci po 21 nebo 42 km je ukázka energie, která se v nás skrývá.
Rád bych zde citoval výrok Emila Zátopka: „Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton.“
Jarda – Mám radost. I když se nepovede super čas, tak mě těší běžet v barvách někoho jiného, než jen za své ego. Jsem velmi rád součástí skupiny lidí, kteří smýšlí podobně a mají na srdci jiné lidi. Vlastně to byl moc příjemný pocit, běžet štafetu nebo půlmaraton v tričku Světla.

Jak to prožíváš v cíli? Má na tebe nějaký vliv skutečnost, že svým běháním pomáháš lidem znovu vidět?

Veronika – Bez ohledu na SVĚTLO jsem vždycky šťastná, že to mám za sebou a zároveň je mi líto, že už je to zase za mnou – stát na startu jako před vánočním stromečkem, běžet Prahou plnou fanoušků a proběhnout cílem je vždycky opojné. A pocit, že to člověk nedělá jenom pro sebe na opojnosti ještě přidá...
Martina – Mám lepší karmu? Těžko říct, jak to na tom světě funguje… My navíc netopíme plynem (vtip!) Teď vážně – vliv to má do té míry, že mi to činí radost! Nic víc, nic méně – a mně to bohatě stačí!
Marek - Mám z toho radost.
Eliška Anna – Obvykle o tom takhle nepřemýšlím. Snažím se podle svých možností pomáhat, kde je to potřeba.
Jiří – Kdysi jsem měl úraz a přestal vidět na pravé oko, lékaři na mě hodně zamakali a tak mám pocit, že by bylo slušné to takovým univerzálním (ve smyslu vesmírné rovnováhy) způsobem vrátit.
Hynek - Je to pro mě trochu neuvěřitelná věc. Pokud můj sport dokáže někomu pomoci k lepšímu zraku, je to jedna z nejlepších motivací, proč vytrvale pokračovat.
Jarda – Při běhu nemyslím přímo na lidi, kterým pomáhám. Celkově mám radost, že tahle myšlenka oslovuje lidi a ti potom jednají – konkrétně příspěvkem přes internet nebo koupí trička nebo jinak. Jsem rád, když se i moji studenti od mládí seznamují s charitativními běhy a připojují se.
Mám radost, že je takováto pomoc vůbec možná.

Máš nějaké své osobní motto, které by mohlo ve zkratce říci, kdo jsi, čeho chceš v životě dosáhnout nebo nějakou mantru, která ti pomáhá směřovat k tvému/tvým životním cílům?

Martina – Nemusím přemýšlet dlouho… už kdysi jsem svoji filozofii zformulovala na náš web, a nemám na tom zatím co měnit – zní takto:
Běh je mojí životní filozofií a maraton synonymem mého života plného překážek a cílů. Některé cíle jsou vzdálené a k jejich dosažení je třeba obrovské vůle, trpělivosti a hlavně překonání sama sebe. Běh mi dal mnoho a je mým klíčem k šťastnému a vyrovnanému životu. Pokusit se ale vysvětlit euforii z uběhnutého maratonu někomu, kdo nikdy neběhal, je jako pokusit se vysvětlit barvy duhy někomu, kdo nikdy neviděl.
Eliška Anna – Moje hlavní motto je z jedné písničky, kde se zpívá: „To běžci dlouhých tratí ví, že platí pořadí v cíli jen. Nic není dáno předem, i když vedeme s velikým náskokem...“ Myslím, že to platí nejen na běžecké trati, ale i v životě.
Jiří – Nemožné neexistuje!

Veronika – Všechno zlé je k něčemu dobré a na všem se dá najít něco pozitivního, pokud člověk chce.

Hynek – Nejdůležitější je dokázat se nadchnout pro věc a pak bojovat jako lev. Při troše štěstí a dostatečné vytrvalosti je pak dosažení cíle jen otázka času. Pro život je asi důležité být spokojený sám se sebou a s prostředím, ve kterém žijeme. Pro každého z nás spokojený život představuje jedinečnou konstelaci mnoha okolností.
Připojím ještě jeden citát Emila Zátopka: „Vítězství je skvělá věc, ale přátelství je ještě lepší.“
Jarda – Asi nemám, ale Bible je pro mě věčnou inspirací. Třeba Lukáš 10:29-37 nebo Jan 15:12. V životě se neobratně pokouším aspoň trochu v tomto duchu jednat.

Máš nějaký nápad, co by se ještě dalo dělat pro charitu (jakoukoliv), o čem bys ještě neslyšel/a, že se v ČR či ve světě dělá?

Martina – Nápad… není to nic revolučního – ale existuje a ve světě se běžně praktikuje a u nás zatím moc ne – tzv. sociální marketing a to nejčastěji v této formě: koupíš si výrobek a z jeho ceny jde X haléřů, nebo korun na charitu. Pamatujete si přeci všichni, jak tady kdysi jistá firma rozjela něco podobného s jogurty – to se mi líbilo! Proč by si chlap v hospodě nekoupil pivo – místo 25 Kč za 25, 20 Kč a z každého piva by šlo 20 haléřů na charitu? Jistě by se k tomu přidali další a další pivovary… A proč zrovna pivo? Protože by se vybralo nejvíc – jsme přeci národ pivařů! Vím, že o tom marketingoví odborníci vědí, proč se to ale v ČR příliš nepraktikuje, je mi záhadou. Podobně by se dal využít třeba jogurt, sušenky, kniha, pračka, lednička, sedačka, jízdenka na vlak i metro, prostě cokoliv! Každý z nás by dal tímhle způsobem pár korun měsíčně – smysl je v tom, že by nás byly (sta)tisíce!
Eliška Anna – Nevím, jak je to jinde ve světě, ale u nás znám hodně lidí, co mají problém udělat něco pro dobrou věc buď z vlastní pohodlnosti, nebo protože si myslí, že jich se to netýká. Osobně si myslím, že to má hlubší kořeny už ve výchově. Když je někdo veden od dětství ke konzumnímu způsobu života, tak celý život hledí jen na vlastní prospěch a plní si svoje korýtko. Proto si myslím, že by se k sounáležitosti s ostatními měly vychovávat už malé děti.
Jiří - Četl jsem o ultrazávodech, kdy lidé sázejí na běžce a zavazují se, že věnují násobek uběhnuté vzdálenosti na dobročinné účely. To mi přijde sympatické, a pokud by se to ujalo i v Čechách, moc rád bych takový závod běžel.
Hynek – Bohužel nejsem seznámený s reálným fungováním charitativních organizací. Nicméně jedna stránka je získání prostředků a druhá stejně důležitá je efektivní distribuce na správné místo. Nevím, ve které části je větší slabina charity. Mnoho lidí nemá důvěru v hospodaření se shromážděnými prostředky. Vysoké režijní náklady charitativních organizací jsou nepříjemnou zátěží.
Jarda – Loni moji kolegové z gymnázia pořádali běh, pro který si studenti hledali dárce. Za každý uběhnutý kilometr pak dárce zaplatil sumu, kterou přislíbil. Běhalo se na jednokilometrovém okruhu a řada studentů tam poprvé v životě uběhla maximální možný počet 10 km.

A co vy, už jste si vybrali, koho letos podpoříte při Hervis ½maratonu Praha nebo pak při Volkswagen Maratonu Praha, komu věnujete své kilometry, proměněné v nějakou finanční částku? Mám pro vás tip, věnujte je té organizaci, která je vašemu srdci nejbližší, moc nepřemýšlejte, řiďte se svým šestým smyslem.