Moje seznámení s běhátkem aneb co dělat, když je venku ošklivě
Od počátku svého běhání jsem zvyklá běhat venku na dráze nebo někde v lese či v případě nejvyšší nouze i po městě. Pouze přes zimu jsme chodili do haly. Běhám od svých 8 let a za celou tu dobu jsem v životě nebyla na běhátku. Asi bych to ani nezkusila, nebýt mého kolegy Aleše Tvrzníka, který zase naopak jinde neběhá.
Přiznám se, že mi to vždy přišlo nepochopitelné, protože mi připadalo, že to musí být hrozná otrava a že to vlastně vůbec neutíká. Jediný případ, kdy jsem byla ochotná připustit výhodu běhání uvnitř, bylo hnusné počasí, čímž myslím – vítr, déšť, zima.
Když zas jednou takový čas (nečas) přišel, řekla jsem si, že je nejvyšší čas běhátko vyzkoušet. Má nedůvěra k němu byla značná (ke strojům a přístrojům obecně jsem nedůvěřivá). Navíc jsme se obávala toho, že pás se zblázní a já přistanu rozpláclá na zdi za běhátkem. Kolega mě však ujistil, že mi žádné nebezpečí nehrozí. Domluvili jsme se na tom, co chci v případě smrti vyrýt na svůj hrob, a vyběhla jsem. Zpočátku mi moc nešlo nedívat se dolů, pořád jsem nějak nevěřila tomu, že pás bude pode mnou ujíždět tak, jak má a že neskončím na předním panelu běhátka. Po nějaké době jsme se ale s běhátkem seznámili a já jsem musela uznat, že to asi půjde. Dokonce jsem na sebe byla trochu pyšná, že jsem to tak pěkně zvládla a těšila jsem se při pohledu z okna, že si na mě žádnej chcanec nepřijde. Moje nadšení však netrvalo příliš dlouho. Nevím, čím to je, ale prostě mi přišlo, že to běhátko se pohybuje nějak rychleji, než jak je nastavená rychlost. Přišlo mi, že nohama kmitám daleko rychleji, než když běžím venku, přestože rychlost je stejná nebo nižší.
Navíc mě po chvíli (cca po 10 min) již omrzel pohled na sice pěknou, nicméně přeci jen trochu nudnou bílou stěnu naší vyšetřovny. Snažila jsem se pozorně sledovat vše, co bylo pověšené na stěnách, ale jednak jsme neměla brýle, takže jsem nic neviděla, a hlavně jsem se bála odklonit na delší čas svou pozornost pásu ubíhajícího pod mýma nohama, abych neskončila na již zmiňované stěně za mnou.
Zkrátka a dobře, běhání mi vůbec neutíkalo, měla jsme pocit, že běžím hrozně rychle (což se ovšem neslučovalo se skutečností), po chvíli mi přišlo, že venku vlastně zase tak ošklivě není. Po půl hodině jsem si řekla, že sportu bylo dost a že moje psychické utrpení vydalo nejmíň na maratón. Jaké bylo moje zděšení, když jsem se navíc dozvěděla, že běhání na běhátku je vlastně jednodušší, že by se mi mělo běžet lehčeji.
Po určité době jsem to zkusila ještě jednou. Říkala jsem si, že to bylo třeba jen poprvé, že podruhé to bude lepší, protože už jsme si na sebe s kamarádem běhátkem zvykli. Můj předchozí zážitek se však nikterak nevylepšil. Běželo se mi stejně blbě, po stejně krátké chvíli mě to dost nudilo a po stejné době mi přišlo, že je venku vlastně docela dobře. Takže příště, až se mi zase nebude chtít jít ven, zajdu na chvíli na běhátko a hned mi budou venkovní podmínky připadat přijatelné :).
Vložit komentář
Je to vec nazoru a zvyku:).. Beham venku i na pasu, souhrou okolnosti dnes na pasu 40km:) a i kdyz venku je to vyrazne lepsi, nedam na behatko dopustit. Kde jinde natrenovat vuli? Tady muzes kdykoliv slezt.. 12:)
12, u tebe se to nepočítá, ty jsi lama :)
jezis, ted jsem se uplne lekla, jestli jsem neco omylem neodeslala… to je uplne jako kdybych to napsala ja!!! (s vyjimkou faktu, ze od osmi nebeham). jinak totez – vcetne dvojnasobne zkusenosti...v prvnim pripade jsem vydrzela 4 km, ve druhem 5 km. Ovsem v obou pripadech to byl spis trenink vule, po kterem jsem na sebe hodila bundu a vybehla ven do snehu...:-)
Hlas z druhé strany – na svůj první půlmaraton jsem trénoval pouze a jenom na běhátkách. Vzhledem k tomu, že i po čtyřech letech je 1:31:53 můj osobák, nejspíš to byl tréning poměrně kvalitní.
Na běhátku se dá dělat spousta věcí jako dívat se na Kobru 11 (televizi doma nemám a je mi vzácná), poslouchat hudbu, máš mnohem lepší přehled o svém tempovém tréningu (pás neukecáš) a protože sprcha je obvykle za rohem, dá se výběh vměstnat do polední pauzy (což je pro mne kámen úhelný). Obecně si troufnu říct, že na běhátku za stejný čas vyrobím více endorfinů.
Jako u všeho platí, že každému vyhovuje něco jiného a všeho moc škodí.
Můj vztah k běhátku je téměř totožný a představa, že třeba půl hodiny běžím na místě a civím do zdi mě ubíjí již předem – takže je to vlastně optimální motivátor k tomu běhat venku za každého počasí…
