Bílé šílenství
Milí běžci, nebaví vás běhat na běhátku v posilovně, nebo v hale na krátkém okruhu, či klopýtat v záplavách sněhového nadělení? Pojďte na hřebeny hor do běžecké stopy, kde je čerstvý vzduch ve výšce 1000 m nad mořem. Z této výše při slunečném počasí uvidíte inverzní mrak, který se válí v nížinách a dusí ty dole a vy jste vděční, že máte to štěstí dýchat vzduch bez prachových částic.
Můžete obdivovat zasněžené malé horské smrky, které vytvářejí roztodivné postavy, každá ta postava je jiná. Nebudete se kochat jen krásou přírody, ale budete nuceni řešit během několika vteřin nenadálé situace, zejména při sjezdech. V běžeckých stopách je často trochu volněji jen večer a v noci, kdy se jezdí s čelovkou, ale přes den v pěkném počasí musíte řešit při rychlé jízdě psa ve stopě, válejícího se běžkaře a mnoho dalších nepředvídatelných překvapení. Až vás běžky uchvátí jako zimní běžecké osvěžení, přihlaste se na některý běžkařský závod a dostaňte se do stavu "bílého šílení“.
Bílé desetihodinové šílení
Je nádherné, jasné únorové ráno.Na nebi ještě svítí Jitřenka, a tak musíme realisticky přiznat, že je spíše ranní pološero. Pod Blatenským vrchem je živo, nejsou to místní opilci vracející se z místních barů, ale jsou to lidé s běžkami v ruce nebo na nohou, kteří na sebe pořvávají:
„Ty šílenče, co tady děláš v tak časnou hodinu, vždyť je teprve za 10 minut sedm a do startu máš spoustu času.“
„Aklimatizuji se, přizpůsobuji své tělo chladu, abych neupadl do tepelného šoku.“
" Hm, hm, já už jsem v šoku při představě, že mě čeká 10 hodin šílení v té bílé mrazivé záplavě.“
Další běžkaři mlčí a netrpělivě podupávají a šoupají běžkami, aby uhladili vosk na skluznici. Ze stodoly vyjde pan Fišer, pořadatel závodu, a informuje nás o stavu trati.
Pak se ozve tři, dva, jedna, start a za pokřiku uráá se vrháme do ranního pološera k Blatenskému kanálu.
Rychloběžkaři neboli chrti mizí v lese a já si užívám bílého ticha. Velké množství sněhu absorbuje veškeré zvuky a člověk slyší jen zvuk svých lyží a pravidelný dech. Je to nádhera, šinu si to zasněženou krajinou a snažím se nasadit tempo, které moje tělo ještě snese, abych se netrápil. Vše jde dobře, stopa je skvěle upravena. V prvním kopci doháním ty, kteří svému tělu sice nadiktovali ostré tempo, ale jejich tělo se brání a oni zvolňují. Do cíle prvního desetikilometrového kola zbývá rovina a sjezd. Užívám si sjezdu a projíždím kolem stodoly, kde je spousta lákavého občerstvení. Na nápoj je příliš brzy, a tak jediné, co mě láká, je bílá stopa podél kanálu.
Právě vychází slunce, co může být krásnějšího, než si to šinout bílou krajinou a užívat si východ slunce a ještě přitom závodit. Ve druhém kole jsem se trochu zpotil, doplním tekutiny v podobě horkého čaje a vrhám se do třetího kola. Začíná se zatahovat a foukat vítr. Ve čtvrtém kole sněží. Optimistický úsměv trochu zamrzá, zvláště poté, co vyběhnu z lesa a mrazivý vítr mi chrstne do obličeje spoustu bodavých namrzlých sněhových vloček. Hustá mlha zahalí trať. Stáváte se neviditelní jako v té pohádce (mlha přede mnou, mlha za mnou). Zjišťujete, že neviditelní jsou i vaši soupeři. Sjezd ke stodole se stává dobrodružstvím, protože se musíte strefit.
Náhlá změna podmínek způsobila změnu kvality sněhu. To, co jste ráno namazali na skluznice, v těchto podmínkách nefunguje. Na lyžích se začínají vytvářet bačkory. Musíte zastavit a přemazat vhodným voskem. V hustém sněžení přemazávat není jednoduché, zalézáte do červeného stanu. Akce je rychlá a vy opět vyrážíte, v lese je snesitelně, ale když vyjedete na pláň, tak se do vás opře vítr a rozmluví vám vaše nasazené tempo z lesa. Musíte zpomalit a v lese to zase rozbalit. Sjezd ve větru, za hustého sněžení a v mlze není sice takový požitek, zato je úžasně dobrodružný. Připadám si jako Běhounek, který na Severním pólu hledá červený stan. Červený stan znamená stodolu a stodola znamená horkou polévku. Nalívám do svého větrem prochladlého těla horkou polévku a vrhám se do dalšího kola. Polévka do mě nalila nový život. Říkám si, pan Běhounek to měl na Severním pólu mnohem horší. Tato myšlenka na polárníka Běhounka mě natolik zahřála, že jsem nasadil rychlejší tempo. V mlze jsem začal rozlišovat matnou postavu. Konečně vidím soupeře, dohnal jsem ho. On se mě ptá:
" Tak co, kolikátý točíš kolo?" Odpovím trochu stydlivě:
„ Teprve sedmé, já si to užívám a vžívám se do pocitů polárníka Běhounka.“
Soupeř zklamaně a naštvaně vyhekne:
"Já už mám osmé kolo, ale tohle počasí mne drtí, asi to vzdám, přece nejsem šílenec.“
Polévka a pan Běhounek mě natolik nakopli, že jsem mohl v klidu prohlásit:
"Já si to došílím, dokud mě nevyženou z trati, tohle dobrodužné počasí se mi líbí, zatím nepadají stromy a ve vzduchu nelítají lidé. Z toho plyne, že počasí je snesitelné, protože je k přežití." Soupeř nic neříkal, ale nasadil rychlé tempo a zmizel mi z očí.
Dotočil jsem deváté kolo a byl jsem vyhnán z trati, protože v 16:30 se trať uzavírá a všichni, kdo ještě běží, už jen dokončí načaté kolo.
V cíli každý hned dostal krásnou porcelánovou ručně malovanou medaili. Kdykoliv se na tuto medaili podívám, připomene mi to krásné desetihodinové bílé šílení. Je to jiná, neopakovatelná atmosféra, které se na žádném běžeckém závodě nedá dosáhnout. Chceš-li doplnit svůj běžecký život o něco neobvyklého, někdy dobrodružného, pak neváhej a přihlas se na Blatenskou desetihodinovku. Nebudeš litovat a krásná porcelánová medaile ti připomene nezapomenutelné chvíle bílého šílení.
Bližší informace o Blatenské desetihodinovce
Vložit komentář
Po dnešní Jizerské 50 už žádnou medaily nechci ani vidět :-) Ale do půlky února je času dost, třeba se to rozleží.....
Míro, já chci porcelánovou medaily :-)) Jedu......
Pripomina mi to jeden rozhovor, ktery jsem zachytil loni v zime ve Finsku, kdyz se dva nadsenci bavili o Vasove behu. Jeden rikal, clovece, ja jsem malem umrel pri poslednim Vasove behu! A ted druhy rikal, co je na tom spatneho??? To je preci sen kazdeho Sveda/Fina zemrit pri Vasove behu:) :)
