Poločas rozpadu aneb jak Peggy vyděsilo novoroční přání
Nikdy bych netušila, jak silně mě může vyšokovat nevinné novoroční přání! Popíjela jsem svou druhou ranní kávu (nejsem troškař), když v poklidné ospalé atmosféře zablikala na mobilu sms. Po jejím přečtení mi adrenalin vyskočil do závratných výšek (a možná mi i vytékal ušima na podlahu). Dotyčný připomněl, že maraton mě čeká už za čtyři měsíce! (a sakra). Když jsem se v srpnu přihlašovala, vypadal hrozně daleko. Ještě včera byl v nedohlednu a najednou vykukuje za rohem a výhružně se šklebí. Šokovaná jsem se postavila na běhátko (jako všechny Milošovy ovečky 1.1.2011 v 11 hodin) a vyběhla. Zastavila jsem se až za téměř tři hodiny s 25 kilometry v nohou. Vyděšení mě vyburcovalo k zatím nejdelšímu běhu v životě. Kupodivu jsem se po zastavení nesesypala na podlahu. Bylo mi navýsost dobře, že bych klidně běžela ještě chvíli (jako bych se snažila maratonu utéct).
Mám za sebou polovinu přípravy a zatím jsem moc disciplinovaná nebyla. Vím, že jsem tu před vámi všemi na začátku místopřísežně slíbila, že Miloše poslechnu na slovo a budu běhat přesně, jak mi rozepíše (bla bla bla). Vydrželo mi to jen pár týdnů. Na konci října přišla třítýdenní šílená krize, po které mi Miloš víceméně nechal mantinely ohraničenou svobodu, jinak bych běháním snad praštila (vzteky o zem a opakovaně). Přestala jsem měřit tepovou frekvenci, protože mě to deprimovalo. Při pomalých bězích jsem byla vysoko, při nejdelším výběhu týdne zase moc nízko ve srovnání s tím, co Miloš předepsal. Honila jsem čísílka na displeji a utekla mi veškerá radost z běhání. Selhal i miliontý pokus Miloše donutit mě běhat intervaly pro zvýšení rychlosti. Při rychlém střídání tempa se mi točila hlava a žaludek dělal přemety. Nikdy dřív jsem nezahajovala trénink s takovým odporem, jako když mě čekaly intervaly (fuj tajbl). Vrátila jsem se k tomu, co mám důvěrně ohmatané – a to střídání rychlosti na běhátku po pěti minutách, abych se vyhnula nudě. Uznávám, Miloš to se mnou nemá jednoduché.
Tréninkový deník, který si vedu poctivě poslední tři měsíce, ukazuje, že jsem naběhala 457 kilometrů a má průměrná rychlost byla 8,6 kilometrů v hodině (jo, stále mi vyhovuje počítat km za hodinu a ne minut na kilometr jako správný běžec. Takhle totiž rychle vidím, kolik času mi trénink sežere). Většinu z toho jsem dala na běhátku, protože je kamarád s problematickým kolenem (o léčení a dalších trablech s ním spojených příště).
Miloši, myslím, že spousta běžců nebo i začátečníků uvažuje o maratonu jako novoročním předsevzetí. Pokud se rozhodnou v Praze počátkem května běžet, co je (a samozřejmě také mě) následující čtyři měsíce čeká? Kolik je třeba naběhat?
Pro koho je už pozdě na to začít s přípravou? Co by měl mít běžec do této doby v nohou, aby maraton zvládl a neupadly mu?
V podstatě stačí, když se do té doby alespoň trošku hýbe. Když se pak začne v rozumné míře hýbat a bude se takto hýbat 3 – 4x týdně od jedné hodiny po čtyři, čtyři měsíce a bude v době maratonu zdravý, měl by to v pohodě zvládnout. O tebe strach nemám, ty to dáš.
Můj fyzioterapeut mi vnukl zajímavou myšlenku, navyšovat kilometry díky dvoufázovému tréninku. Když není čas nebo už síla běžet souvisle delší trasu, tak si ji rozdělit. Ráno uběhnout polovinu a večer druhou. Pravda, že když už běžím čtvrtý den po sobě, mám toho plné kecky a dát si ráno třeba šest kiláků a večer znovu vypadá příjemně. Navíc by to pokaždé mohlo být v jiném prostředí, aby nebyla nuda.
Tvůj fyzioterapeut má pravdu, navíc, když se hýbeš vícekrát za den, tak prodlužuješ dobu, kdy tělo ještě po výkonu pracuje. Dá se takto natrénovat i vytrvalost, i když mě mnozí za tenhle argument rozcupují, ale je to tak. Nejdůležitější na všem co děláme je, aby nám to přinášelo radost, abychom to nedělali z musu, to totiž nikdy nekončí dobře. Ano, můžeme splnit tréninkový plán, protože nám ho takhle někdo napsal, ale pokud to dělám jen proto, je lepší si najít jinou činnost, která nás uspokojí. Důležité je také, abychom vše, co nesplníme, nemáme-li k tomu vnitřně vztah, nebrali jako svou prohru. Je důležité si uvědomit, že nic v životě není prohra, ale naopak vše je výhra, protože nám to ukázalo cestu. Vím, že už jsi to dávno pochopila, jen s tím ještě nejsi smířená. Smíření neznamená slabost, smíření se naopak vyznačuje velkou vnitřní silou. Zkus nad tím popřemýšlet a přenést to do všeho, co v životě děláš. Když to převedu na trénink, tak: Bolí mě dnes nohy, jsem bez šťávy, jsem bez energie? Tak si dám místo 10 km jen 5. Že se kvůli tomu nemá smysl ani převlékat? Má, i kdybys běžela jen 15 minut ráno a 15 minut večer, má smysl se převléknout, protože v těle i za těch 15 minut rozproudíš krev, energie ti začne v těle proudit, ty se probudíš, už nebudeš protivnou lemrou, ale zářící bytostí. Nebudeš kolem sebe dštít síru, ale budeš přinášet světlo, a život bude úplně o něčem jiném. A to ti stačilo se jít ráno jen na 15 minut proběhnout, dát si sprchu a tělo vytřít (promasírovat) osuškou. Zbavit se staré kůže a obléci si novou.
A závěrem k ještě jednomu snad nejčastěji používanému novoročnímu předsevzetí … Všude se píše, že běhání je ideální sport k hubnutí. Kolik kilogramů tvoji svěřenci obvykle nechali na cestě za maratonem? Myslím, že existuje mnoho těch, kteří uvažují o maratonu, aby především shodili na váze. Je to dobrá motivace? Moje kila se mě intenzivně drží bez ohledu na odběhnuté kilometry.
Peggy, to je různé, někteří shodili 20 i více kilo, někteří nic a někteří dokonce přibrali. Ano, jsou tací, také, které netrápí jen kila navíc, ale naopak kila, jež jim chybí. Ono je to s tou váhou vůbec složitější, i když to může být ale i velmi jednoduché. Něco k tomuto věčnému tématu lze vyčíst v Novoročních pohádkách ovčí babičky. Váha a ta naše kilíčka jsou totiž skvělým námětem k hovoru, a také jak k sobě přitáhnout pozornost druhých. Většinou si to neuvědomujeme, ale dost problémů si v sobě pěstujeme, právě proto, že nám tu pozornost zaručují. V duchu se čílíme, někdy i navenek, že jsou lidi na nás zlí, že tomu nerozumí, ale ono je těžké přijít na to, zda se za kritikou skrývá vůle pomoci nebo hojení si vlastních ran. Pochválí tě a ty si řekneš: Chválí mě, protože je mu mě líto. Vynadá mi a ty si řekneš: Blbec, chtěla bych ho vidět na mém místě :). Ale neboj, dostuduješ, uběhneš maraton a staneš se silnější a kilo nahoru, kilo dolů tě přestane vzrušovat, protože o kilech život není.
Vložit komentář
