Ohlasy těch, co to uběhli – Lucka Urbanová – Maraton po jedné noze aneb léčivá jednadvacetihodinovka
Když se parta obdobně naladěných lidí spojí pro dobrou věc, je to vždycky silný. A taková byla i Františkolázeňská jednadvacetihodinovka (FL 21).
Na FL 21 se to nepočítá
Tak tahle Honzova myšlenka sváděla k (běžeckému) hříchu. Jelikož jsem pořád ještě běžecké mládě, snažím se kilometry nabalovat postupně. Poslední dobou však mám pocit, že se mi běhá fakt dobře, a když se vracím z výběhu s pocitem 'To už je konec?', tak si tak občas říkám, kolik bych asi ještě zvládla. A přiznejme to na rovinu, někdy mám nutkání to zkusit. A tady se nabízí kombinace zázemí, příhodné atmosféry a amnestie na prohřešky proti běžeckému plánu. Wow...
Jenže člověk míní, osud mění. V neděli, 8 dní před FL 21, mě začala zlobit kyčel, resp. ani ne tak kyčel jako spíš asi nějaký skříplý nerv, který se projevoval bolestí v této oblasti. V pondělí mi dokonce ujel vlak do práce, neb jsem za normálních okolností pětiminutovou chůzi na vlak musela proložit přestávkou. Následující den jsem tedy povolala odborníka a zdálo se, že společná seance mi prospěla. Později se však ukázalo, že to pořád není ono, a tak jsem se zbylé dny šetřila a do FL nakonec odjížděla s tím, že vůbec nevím, jak to s tím mým běháním bude.
Den první
Vzhledem k tomu, že jsem na trati neplánovala trávit celých 21 hodin, přišla mi vhod možnost ubytování v hotelu Francis. Krom útulného pokojíku mi Zdeněk jako bonus přichystal příjemné překvapení ve formě spolubydlící Dany, se kterou jsme si hned padly do noty, a která se později ukázala i jako skvělá parťačka na trať.
Před čtvrtou hodinou jsme se nasoukaly do běžeckých hadříků, vzaly pár věcí, o kterých jsme si myslely, že by se mohly hodit, a přesunuly se na start. To pro mě byl úžasný zážitek. Všude kolem lidičky, které jsem nikdy osobně nepotkala, a přesto jsem dost z nich znala jménem a cítila se jako mezi starými přáteli.
Na první kolečko jsme vyběhli všichni společně v družném hovoru a postupně každý přešel do tempa, které mu vyhovovalo. Konverzace však většinou pokračovala dál, pouze v menších skupinkách. Pokračovala jsem s Danou, ale každou chvíli jsme zapředly hovor i s dalšími běžci, kteří se zrovna nachomýtli okolo. Prostě pohoda.
Asi od druhého nebo třetího kolečka jsem začala cítit bolest v oblasti kyčle, ale zatím nic hroznýho. Povídání do velké míry odvádělo mou pozornost a naběhaná kolečka rychle přibývala. Bolest se však stupňovala a rozšířila se do celé nohy. Zhruba od pátého kolečka jsem už prakticky neohýbala kyčel ani koleno a začala jsem přemýšlet, že to zabalím. Na to mi tam ale i přesto bylo moc fajn. A tak jsem to pořád oddalovala. Na třináctém okruhu to už ale bylo příliš silný kafe. Začala jsem mít strach, že by to mohlo mít následky, a tak jsem se na čtrnáctý okruh rozhodla přejít do chůze. Dana držela basu, a i když by mohla běžet dál, šla se mnou. Nezaznamenala jsem výraznější změnu k lepšímu, takže jsem to ukončila a šla se do hotelu převléknout do suchého, abych nenastydla.
V podstatě jsem mohla být spokojená. Doposud jsem v kuse běžela nejdál 12.25 km a 13 koleček běhu, tj. 14.95 km tedy znamenalo nový osobák. Navíc jsem po nich nepociťovala ani náznak únavy, přestože jsem to víceméně odběhla jednou nohou. Ještě jsem se ovšem asi nenaučila dostatečné trpělivosti a pokoře na to, abych si užívala radost z tohoto pokroku a nepřemýšlela o tom, jak bych běžela, kdybych byla v pořádku.
Vracela jsem se s několika vrstvami oblečení navíc a foťákem na krku. Obešla jsem kolečko, abych udělala pár fotek, a pak jsem vystřídala promrzlé zapisovačky. Na trati bylo pořád poměrně dost běžců a i po deváté večerní jsem na seznamy stále dopisovala další účastníky z řad kolemjdoucích. Každou chvíli se někdo zastavil podívat, kolik má odběháno, občerstvit, nebo jen na kus řeči. Atmosféra byla výborná. Hodinka utekla poměrně rychle a můžu říct, že i účast v této roli má něco do sebe.
Na startu jsem docela vymrzla, a tak jsem se vydala ještě kroužit, abych se zahřála. Moc to ale nezabíralo, a navíc bylo hodně těžký pohybovat se mezi tolika běžci a odolat nutkání rozeběhnout se taky. A tak jsem se rozeběhla. Opět jsem se přidala k Daně a nějak jsme to kombinovaly s chůzí. Nakonec jsem do hotelu odcházela s 20 kolečky v nohách. Daly jsme teplou koupel a zalehly.
Den druhý
Noha bolela i v posteli, a tak jsem se rozhodla, že dnes běhat nebudu, a podle toho jsem se oblékla, aby mi nebylo zima. Jedno kolečko jsme obešly a od dalšího se Dana chystala běžet. Nakonec jsem se, ani nevím jak, rozeběhla taky. Prvních pár desítek metrů to vypadalo, že je to bez šance, ale po chvíli se to nějak setřáslo. Pořád jsem se pohybovala, jako bych měla jednu nohu dřevěnou, což několik lidí vedlo k otázce, jestli běhám celou noc. Ale co můžete čekat od někoho, kdo poprvé spatřil světlo světa v den, kdy se Terry Fox vydal na svůj Maraton naděje.
Postupem času začalo být jasné, že Dana padesátku dá, i kdybychom už jenom volně šly. Zjišťovala, kolik mám já, abychom z toho udělaly taky nějaký pěkný číslo. Ani jsem nevěděla. Zjistila jsem, že 29. Nejbližší zajímavé číslo bylo 37, přepočítáno na kilometry 42.55 km, tedy něco málo přes maraton. To nebylo nereálný. A tak jsme si řekly, že do toho půjdem. Nastavily jsme pravidelný rytmus – pevné místo, na kterém jsme přecházely do běhu a na nejkritičtějším místě, kdy písková cestička přecházela v silnici a pak v dlažbu, navíc příčně naklopenou přesně opačně, než bych potřebovala, jsme zase přecházely do chůze.
Bolest se nelepšila, ale ani nezhoršovala. Už jsem se s ní natolik sžila, že jsem ji přestala řešit. Veškerý posun vpřed zajišťovala levá noha a ruce, ale moje pohyby se už tak zautomatizovaly, že to plynulo tak nějak samo. Dostala jsem se do stádia, kdy se mi zdálo, že bych v tomto rytmu vydržela pokračovat hodně dlouho. Jako bych ani neběžela, ale spíš to jen nestranně pozorovala.
Ve finále z toho bylo 38 koleček, tedy 43.7 km + jedno závěrečné, na které jsme se stejně jako na to první vydali opět všichni společně. Takže maraton se nakonec povedl, byť jen tak symbolicky. Ale o to tam stejně vůbec nešlo, neboť FL 21 byla událostí, kde běhání je pouze prostředkem k cílům, které přesahují hranice pouhé sportovní akce. A já jsem moc vděčná, že jsem se mohla stát její součástí.
Epilog
Přijíždíme na hlavní nádraží v Praze. Soukám se rozsezená z auta, Michal mi podává tašku a do odjezdu vlaku zbývá něco přes tři minuty. Uáááá! Šinu se skrz Fantovu kavárnu. Následující schody dolů jsou podpásovka, ale nezbývá mi, než se s nima nějak popasovat. Snažím se propracovat davem na šesté nástupiště. Má robotická chůze asi musí působit dost zvláštně, protože nic netušící mudlové na mě vrhají nechápavé pohledy. Ještě schody nahoru – to už prostě musím dát – posledních 20 metrů, sápu se do vlaku a uf… Průvodčí se shovívavým úsměvem nastupuje za mnou a nepochybně si myslí své. Ale to já taky. ;-)
V průběhu večera si najednou všímám, že noha nebolí. Nebo se mi to jenom zdá? Nevím. Jsem z toho jelen. Druhý den při vyklusání ale noha stále drží. Že by jednadvacetihodinovka běhaná v lázních byla léčivá?
Vložit komentář
ahoj Lucko, bolela mě taky kyčel, ale vždycky, když jsme se míjeli a já viděl, jak táhneš pravou nohu za sebou, říkal jsem si: nehraj si tady na ufnukátko a běž. Tímto gratuluji k výkonu a děkuji za nepřímou podporu :-)
Ahoj Luci,moc krásně napsáno.
Bylo nám tam fajn v těch F.Lázních viť :)Doufám,že se uvidíme dříve jak příští rok.
"Tak tahle Honzova myšlenka“ = „Na FL 21 se to nepočítá“ (zřejmě to někde po cestě vypadlo ;-))
