Dojmy a očekávání (světového) rekordmana
Je to neuvěřitelné, ale je to tak: stal jsem se českým rekordmanem. A ještě k tomu na královské vytrvalecké vzdálenosti – maratonu!
Sice ve dvaačtyřicetičlenné žákovské štafetě, takže jsem přísně vzato jen 2,4 procentní spolurekordman, ale to na věci nic nemění. A na dojmech z vytvoření nového rekordu už vůbec ne, ba právě naopak.
Už vám někdy běhal ve 30-ti stupňovém vedru mráz po zádech? Mně ano. Když se ke mně v posledním kole závodu přidali všichni členové štafety a pak jsme za vítězného skandování společně dobíhali do cíle… Na to se nezapomíná! To bude nejenom trvalý záznam o rekordu v České knize rekordů, ale především record – trvalý záznam těch okamžiků v mé mysli.
Vzhledem k tomu, že na tak šílený nápad – tedy nechat naplno běžet kilometr 40 žáků a jejich 2 učitele – na naší planetě zatím určitě nikdo kromě Škorpila nepřišel, považuji náš rekord rovnou za světový. V nejbližších dnech bych proto očekával blahopřejné maily nebo SMSky od předsedy MOV, IAAF, od kolegů Bolta, Šebrleho, Bubky…
Očekávám také doživotní rekordmanskou rentu (minimálně čtyřcifernou sumu v dolarech), takže pověřím svého právníka, aby mi připravil výpověď pro zaměstnavatele (přece se s tím nebudu zahazovat sám).
Očekávám řadu žádostí o poskytnutí interwiev od nejvýznamnějších televizních stanic a prestižních sportovních deníků. Zatím ale jedinou osobou, která se mě stále na něco ptá, je manželka (proč jsem přestal mýt nádobí, kdo za mě bude vynášet odpadky, … a jiné, rekordmana nedůstojné otázky).
Předpokládám, že budu jmenován čestným občanem našeho města; jakožto světovému rekordmanovi mi nepochybně bude vyhrazeno stálé a bezplatné parkovací místo v historické zóně. Očekávám, že mě začnou sousedé zdravit jako první, a jejich děti že budou žadonit o můj podpis na fotografii z rekordního závodu…
… tak zatím ty změny nepřišly. No snad budu mít úspěch alespoň v domově důchodců; tam by mohli ten velký Rekord ocenit (Rekord totiž byla značka sovětských televizorů i název čisticího a leštícího prostředku pro domácnost v dobách socialismu :)).
A když ne v domově důchodců, tak u čerstvého důchodce Miloše. To vy nevíte, že během půlmaratonu v Marktredwitz zestárl o devět let a vyhrál v kategorii M65? Asi se vám s tím nějak zapomněl pochlubit …
Vložit komentář
No, s tím že už jsem dědek, má teda ing. Kralik pravdu, jen zapomněl dodat, že to bylo v rámci dobročinnosti ,neboť tomu, co vyhrál moji kategorii jsem dal 4 minuty a nedostal by „pokál“ a navíc pořadatelé se mě po mém upozornění na chybu zeptali, jestli mi to vadí a já jim řekl, že aspoň budu mít nějakou raritku :)
