Daršan s Milošem
V úterý poránu jsem měl možnost poprvé prožít charitativní běh se svým guru, s Voldemortem (ultra Milošem), jogíni by to správně nazvali „daršan“ -- tedy dotek svatého světla.
Říkám to částečně v legraci, částečně vážně... Od začátku Milošova oběhu republiky jsem sobě a jemu sliboval, že se musím, musím připojit. Ale pořád byla nějaká protivenství. Na startu mi přesunuli učení a tak jsem nemohl ani běžet do Berouna, ani dojít na start. Na termín čtvrtečního doběhu jsem dostal na středu a čtvrtek služební cestu..:). No protivenství:).
Teď navíc se navalilo tak šíleně práce, že jen když o tom začnu mluvit, tak mě všechno bolí a málem bych propadl zoufalství. Můj sen, chodit spát před 0:07, se neplnil... Ale věděl jsem, že pokud chci splnit svůj slib, který jsem dal Milošovi a sobě, tak jediný možný den je úterý.
Doma se na mě dívali fakt jako na blázna. Po práci v noci sednu do auta, pojedu do Kutné Hory, kde poběžím tak 2 h s Milošem, pak se nechám dovézt zpátky do KH a pojedu do Prahy a pracovat, věnovat se rodině a všem svým nedodělkům. Jen kvůli tomu, abych se zúčastnil charitativního běhu... Logicky vzato, bylo by jednodušší asi jen poslat nějaké peníze, nebo se (oprávněně) vymluvit.. Běžet po relativně frekventované silnici není nic, kvůli čemu děláte ještě větší pracovní kotrmelce než normálně, nebo jo?
Vlastně jo. V pondělí večer mi volá Miloš a ptá se, jak zítra? Ptám se, kdo s ním z KH běží a on říká, že o nikom neví. Nevím, jak vy, ale my kluci, co spolu mluvíme (běháme – i když spolu neběháme), poznáme, že kdyby nikdy jindy, ale teď, teď rozhodně musím. Jednak podpořit Miloše v jeho šíleném úsilí (řízené sebevraždě, jak by řekl Milan K.rálík) , jednak splnit slib, protože, jak často říkám svým kamarádům a dětem, není dobré neplnit důležité sliby, které dáváme sami sobě... není dobré... nasírat bohy:)!
A tak jsem brzy po ránu vyrazil. Sice moji blízcí mě v první chvíli měli za sektáře, anebo, že už mám totálně vyběhanej mozek.. Nevím, co je horší. Ale co, oni to za chvíli pochopí (už se tak stalo), proč tomu tak je..
Zkrátka před 9 jsem byl U kata a vítám se s Milošem se smíšenými pocity. Hned mu vysvětluji, co to jsou smíšené pocity.. To když se osoba, kterou z duše nenávidíte, zabije ve vašem novém (nepojištěném autě). Tak stejně já – mám radost, že poběžím s Milošem sám a na druhé straně mě děsně mrzí, že tu nejsou zástupy lidí, kteří by tu skvělou myšlenku podpořili... Tak třeba jindy.
Běžím s Milošem přes Čáslav ke Golčovu Jeníkovu, před ním u pumpy se loučím a nechám se dopravit do KH. Mluvili jsme většinu času, přesto je těžké jednoduše říci můj celkový dojem. Pak si vzpomenu, že jsem před pár dny citoval myšlenku C.W. Buehnera: (Lidi) Zapomenou na to, co jste jim řekli, ale nezapomenou, jak se s vámi cítili. A to je pravda!
Pro nás normálněji uvažující je to asi ten jedině správný pohled na věc. Nevázat se na naše „výdobytky", které i na té duševní rovině pominou, ale na ten pocit, který po nás v myslích našich blízkých zůstane:).
Ať se daří! 12:)
PS. Pokud vám to vyjde, zkuste běžet s Milošem aspoň kousek ve čtvrtek, při jeho doběhu do Prahy!
Vložit komentář
