Běhej lesy Jizerská 50, návrat po letech
Je to už hodně dávno, co jsem se proběhl po trati Jizerské 50. Běhali jsme ji vždy v srpnu v rámci tréninku. Můj poslední zážitek z ní byl hodně bolestivý. V té době si do běžeckého světa začaly razit cestu kompresní podkolenky a já byl požádán, abych jednu značku otestoval. Říkal jsem si, že 50 km v Jizerkách bude dobrý test. Po deseti kilometrech mě bolely nohy jak nikdy, po patnácti jsem podkolenky shrnul ke kotníkům, ale stehna jsem už měl jak dvě štoudve, což jim vydrželo až do konce.
To byla tedy moje poslední vzpomínka na trať Jizerské 50. Jaký div, že i když ta trať za to nemohla, jsem se jí tak dlouho vyhýbal.
Z dřívějška jsem si trať pamatoval jen letmo, hlavně dlouhý kopec od startu, nahoru – dolů ve střední pasáži, Smědavu a výběh od ní (z toho jsem měl největší respekt), a pak nekonečný závěr.
Trápení na Běhej lesy Karlštejn mě také nenaplňovalo optimismem. V týdnu jsem si proto našel ve Slavkovském lese tříkilometrový výběh, abych sladil nohy a plíce v jednotném rytmu, a vůbec jsem se v týdnu moc nezastavil, abych si po startu moc nevyskakoval.
Předpověď pro závod byla pro mě optimistická – okolo 15 stupňů, občas pár kapek. Stejně jsem si ale na sebe vzal tričko, kde je na zádech nápis "Běžím tak pomalu, protože jsem lemra", aby ti, co mě budou na trati předbíhat, věděli, s kým mají tu čest :).
Se startovním výstřelem jako by mě vystřelili do jiné dimenze. Dalo by se říci, že to běží samo, jen jsem si musel hlídat, abych nepropadl euforii a nepelášil moc rychle. Úvodní stoupání bylo za mnou a spíš mě dobilo, než vybilo. Pasáž k Jizerce jako by se běžela sama. Odtud až do Smědavy jsem měl v hlavě ten výběh od ní. Pamatoval jsem si, že je dlouhý, poměrně prudký a vůbec ne přívětivý.
Na druhou stranu jsem si říkal, že když to tak hezky odsýpá, že bych se s časem mohl vejít pod 5 hodin. V duchu jsem počítal a říkal si: třicku musím mít pod 3 a ideální bude, když 40 km budu mít okolo 4 hodin. Tyhle myšlenky mě ze Smědavy tlačily nahoru.
Povedlo se.
Poslední kilometry do cíle jsem se stačil i kochat, navíc když jsme se na trati propletli s účastníky kratších běhů, tak bylo s kým i občas prohodit pár slov, a odreagovat se od přicházejících projevů únavy.
Najednou tu byl cíl a výsledný čas hluboko pod 5 hodin (4:45:52). Doma, jak u mě bývá dobrým zvykem, jsem se dozvěděl o svém vítězství v kategorii.
No a teď mám dilema: běžet příští rok zase Jizerskou 50, nebo se trápit na B7? Na druhou stranu, kdyby to bylo jako letos, a já jel na B7 s tím, že by mě strašil loňský rok, mohl by z toho být super zážitek. No jo, ale co když ne, a B7 si mě zase vychutná?
No mám na přemýšlení čas do doby, než se na B7 spustí přihlášky na rok 2021, a třeba mě tam ani nebudou chtít :).
Vložit komentář
