Beskydská sedmička není žádná lehká holka, i když si tě položí, kam chce
Chcete-li něco vyhrát, běžte 100 metrů, chcete-li něco zažít, běžte maraton, chcete-li poznat sami sebe, běžte Beskydskou sedmičku!
Od startu Beskydské sedmičky uběhla sotva hodina, šplhal jsem se na Velký Javorový, pot ze mě lil každým pórem a… A napadlo mě: Co tady dělám?
Ale hezky od začátku
Moulamen číslo dvě
Nedá se říct, že jsem se nepřipravoval poctivě. Dokonce jsem si při tréninku vyzkoušel i běh s holemi, i když jsem si myslel, že je použiji jen v nejkrajnějším případě (že ten případ přijde už na začátku Velkého Javorového, a že už je pak po celý zbytek B7 nedám z ruky, mě vůbec nenapadlo).
Věci jsem si začal chystat už den předem, jen ne do tašky, ale na stůl. Abych se vyhnul stresu na D1, vyjel jsem v pátek ráno ve 4 hodiny. U Boba ve Fryštáku jsem byl okolo 10. Před obědem a po obědě ještě dospával. Než jsme vyjeli do Třince, nahlédl jsem do tašky, hledal jsem trika připravená na běh a zjistil, že jedno chybí. Tak mi půjčil Bob jedno svoje, abych měl na trati případně jedno na převlečení.
Do Třince jsme vyjeli kolem páté odpoledne. Jeli jsme do Velkých Karlovic, kde jsme přesedali k Martinovi Kacířovi. Tady mi došlo, že s sebou nemám nejen jedno triko, ale vůbec žádné ponožky. Všechny tři připravené páry ležely dosud i s tím trikem v kuchyni na stole. Není nad to se důkladně připravit, jen to chce pak dát připravené věci do tašky. Naštěstí má Bob stejně velkou nohu jako já a tak mi půjčil i jedny kompresní podkolenky.
Zpátky na trať
Po krátkém seběhu z Velkého Javorového následuje výstup do sedla Velký Lipový, má sice jen 925 m. n. m., ale co tratí na výšce, vynahradí na strmosti. Dole pod ním, byť v Řece, jsem úplně bez šťávy. První krize a první vážné úvahy o tom skončit, dokud je čas. Místo toho doplním do lahví vodu, dám kus melounu, tatranku a jako poslušný pejsek následuji Boba na Travný. Zhruba v půlce před nás jdou děvčata ze Zlína. Mají u sebe kofeinové tablety, jednu mi poskytnou a ta mě nakopne tak, že na následnou Lysou horu šplhám, jak kdybychom teprve vybíhali.
Na Lysé začíná svítat, a mně se chce zpívat. Do Ostravice to jde celkem hladce. Navíc je tu skvělá občerstvovačka. Dávám vývar, kafe, kofolu, nějakou tatranku. Bob ještě prohodí, že nejhorší máme za sebou. A to neměl dělat, protože, to nejhorší – SMRK – SMRT, nás právě čekalo.
Začátek cesty na Smrk je pohodový, po silnici, pak však následuje strmý výstup lesem, kde každý krok vpřed je očistec. Když to vylezete a říkáte si, že horší už to být nemůže, přijde kilometr a půl dlouhá římsa, půlmetrový šutrový chodníček, jehož povrch je skropen potem těch, co tu šli před vámi, a po levé ruce díra. Něco pro mě. Lezu pomalu dopředu jak šnek, kdybych mohl, tak se plazím. Když se doplazím na konec tohoto úseku, tak značka říká: Smrk 1,5 km. A kuwa, tam snad nikdy nedojdu!!!
Došel jsem. Začínáme se spouštět dolů, cesta se mi vůbec nelíbí, šutr, šutr, šutr, kořen, šutr, šutr, kořen a tak bych mohl pokračovat asi 4 kilometry. Tohle mě fakt nebaví, spadnu do Čeladný a končím.
Cestou dolů absolvuju jen silou vůle, předbíhá nás jedna dvojice za druhou a já si plánuju, jak si dole ustelu a už nic mě nedokáže donutit jít dál. Prostě v hlavě mám: Myšky, myšky, černá dráha. Chvíli mám pocit, že jsem si šlehnul, chvíli, že už bych si nejraději lehnul tady. Navíc začíná být pěkný horko, voda dochází a Čeladná nikde.
Konečně je tady! Tady máme support. Čeká na nás Martin Kacíř. Dám Birell, sednu si, vypnu aplikace a jsem rozhodnutý skončit.
Říkám Bobovi: Končím! A už mě sem nikdo nikdy nedostane!!! Bob na to: Hele, když už tě sem nikdo nikdy nedostane, nebylo by lepší to dojít, času máme do limitu ještě fůru a stejně ti to bude pak vrtat v hlavě, že jsi to nedal?
Na to mě dostal. Došli jsme k občerstvovačce, dal jsem hlavu pod kohoutek se studenou vodou, zchladil jsem si hlavu a zátylek, doplnil vodu, něco zkousnul. U auta vypil ještě jeden Birell a šli jsme dál, konci vstříc. Jaký ten konec bude, bylo ve hvězdách, ale šli jsme.
Kupodivu to šlo. Do kopce líp než z kopce, tedy mně. Bob šel v kopci za mnou a z kopců mu to šlo samo, zatímco já si hlídal každý došlap.
Pokořili jsme Čertův mlýn, spadli na Pustevny. Tady nás čekala odměna, chleba se sádlem a škvarkama, a točená kofola. Sestup z Pusteven byl celkem očistec, ale nakonec i ten byl za námi. Už nás čekal jen Radhošť a Velký Javorník, a pak sešup do Frenštátu.
Cesta na Radhošť se neskutečně táhla, bylo to zvyšující se teplotou vzduchu a stále těžšíma a těžšíma nohama, ještě že jsem se mohl opírat o ty hole. Okolo Radhoště jsme to vzali rychle a začali sestupovat do Pinduly. Mně to tedy přišlo spíš jak… víte kam, ale i tak jsem se tam těšil.
Pindula. První kroky vedly pod kohoutek se studenou vodou: Ty bláho, to bylo blaho! Chleba se sádlem a se škvarkama, meloun, kofola, doplnit láhve, na 10 minut si lehnout a natáhnout nohy, vstát a jít dál, to byl další program. V Pindule končilo poměrně dost lidí. Na jednu stranu jsem je chápal, na druhou stranu mi to i za ně přišlo líto. 80 kilometrů dali a těch 16 by už nejspíš dali taky, kdyby si hlava nepostavila hlavu.
Naštěstí tady už jsem myšlenky na vzdávání neměl. Cíl byl blízko nás. 15 kiláčků běhám prakticky denně, i když ne po těch osmdesáti v nohách. Nakonec to bylo lehčí, než jsem čekal. Možná to bylo tou blízkostí cíle, ale určitě i tím, že tady mě naopak Bob a i jiní ještě strašili sestupem z Javorníku do Frenštátu. Ale buď už jsem byl tak otupělej, nebo že jsem to fakt čekal daleko těžší, než nakonec bylo, tak to vcelku šlo.
Na kraji Frenštátu jsem si uvědomil, že to budeme mít za 21 hodin a nějaký drobný, nakonec těch drobných bylo 23:08, a to ve mně vzbudilo nadšení: Skvělej trénink na 24 hodinovku ve Frantovkách, kde bych si to dobrovolně dal?, napadlo mě. Ještě mi došlo, že forma fakt stoupá, zatímco v Basileji jsem vydržel běžet 5 hodin, na Kladně 16 hodin, tady už víc jak 21, takže těch 3,5 hodiny už by neměl být, zvláště v chladnu a po rovině, velký problém.
Závěrečných pár stovek metrů jsme s Bobem doběhli, užili jsme si červeného koberce, aplausu diváků, popovídání a focení v cíli.
A nejlepší nakonec – už plánuju, že v Krušných horách natrénuju výběhy (tedy spíš výšlapy) sjezdovek a seběhy po co nejvíc kamenitých cestách, protože hlavně ty seběhy mi na B7 vůbec nešly.
Příště to jdeme s Pomalým Pepou Cupalem, takže Pepo, začni konečně trošku běhat!:).
P.S.
Co jste dělal po absolvování B7? Lehnul a spal. A druhý den? Spal. A třetí den? To jsem si sundal boty :). Skutečnost je taková, že v neděli jsme šli se smečkou a Danou 5,5 kilometru, v pondělí se smečkou 12,5 kilometru a v úterý už jsme si šli se smečkou normálně těch 12,5 kilometrů odběhnout.
P.P.S.
Asi se vykašlu na běhání a dám se na ultratraily :).
Vložit komentář
Děkuji Miloši. Díky tvému reportu jsem si trasu představila a zároveň se utvrdila v tom, že po poctivé přípravě s kamarádkou, ty "naše moravské" kopce zdoláme :-) Třeba se tam v roce 2020 potkáme a na startu podáme ruce :-) Díky tobě a tvým radám jsem začala běhat a zvládla už i půlmaraton, tak snad zvládnu i B7 ;-)
Kdo nezkusil, neuvěří. Vřele doporučuje 9 ortopedu z 8.
No Milošu, to jsou naše krásné Beskydy!
Pěkný článek, jen drobná oprava – cíl byl ve Frenštátě a ne v Třinci a přes vrchol Velký Lipový trasa dvojic letos nevedla. Ale jinak super a gratuluji k zdolání B7. V Běžecké škole jsem se učil běhat a jsem pravidelným čtenářem těchto stránek.
