Kilometry pro Paraple on-line – den třináctý
Když jsem vybíhal, měl jsem před sebou 24 dní naplněných během, během a rozjímáním, během a odpočinkem od všeho toho shonu, co nás obklopuje. Vyběhl jsem a bolely mě po pár kilometrech nohy. Říkal jsem si: „Máš vůbec na to, ještě jednou oběhnout Českou republiku?“ Jak dny ubíhají, přestávají mě nohy bolet, cítím stále větší a větší přísun síly, jako bych jí čerpal z toho, že běžím. Jako by to, že nesleduji život, jaký na nás útočí den co den z reklam, ze zpráv o tom, kdo má jaké preference, kdo co slibuje nebo naopak, co neslibuje, ale proti čemu útočí, umožňovalo lépe dýchat, lépe čerpat energii jak z přijatého jídla, tak z přímého zdroje – ze sluníčka.
Dnes jsme vyběhli v 8:00 s Mirkem ze Šumperka, proběhli jsme úchvatnou krajinou Jeseníků. Pravda, některé výběhy nahoru se nám zdály nekonečné a za každou zatáčkou už jsme nedočkavě vyhlíželi sedlo, kde se stoupání změní v rovinu a posléze klesání, ale příroda kolem nás byla nádherná. Výhledy do daleké krajiny pod horami byly ještě opojnější. Inka pak nám vždy v příhodném místě poskytla vodu a hroznový cukr, co víc si ještě může běžec přát?
Protože se dnešním dnem moje pouť po České republice přehoupla do druhé poloviny, a to jak počtem uběhnutých dní, tak uběhnutých kilometrů, začínám si nějak víc užívat toho, že můžu jen běžet a pozorovat svět okolo sebe. Začínám se cítit, jako když se dostanu do druhé poloviny knížky, která mě zaujala, která se mi líbí. Mám tendenci zrychlovat, abych byl co nejdříve v cíli, ale zároveň si uvědomuji, že až doběhnu, stejně tak jako když dočtu tu velmi zajímavou knížku, zůstane najednou v mé duši prázdno. Něco se skončí. Skončí se něco, co už nelze vrátit a to ani přesto, že mi zbude spousta zážitků, tyto články, které každý den píšu, fotky, které nafotím. Snad proto jsem si dnes vytáhl knížku, kterou si sebou vezu: „Ranní rozhovory v klášteře opata Lin-Ťiho“ a otevřel jí náhodně u příběhu 33.
Opat Lin-ťi jednoho dne navštívil sousední klášter. Tamější opat mu hrdě ukazoval, kolik bambusových pochodní dokáží jeho mnichové vyrobit.
– Mám tu samé pilné a pracovité mnichy, Lin-ťi, to se musí nechat. Dřeme, až se z nás kouří, ale výdělek stojí za to. Bambusové pochodně jdou ve městě výborně na odbyt, takže je náš klášter pomalu už tak bohatý, jako sám velkomožný pan Wang.
– No a co vás k tomu, příteli opate, vede, abyste byli celý den v jednom kole? Zeptal se Lin-ťi.
– Za utržené peníze si najmeme ve vsi dělníky a s jejich pomocí pak vyrobíme ještě víc bambusových pochodní. Ty potom zase prodáme ve městě.
– A za stržený peníz budete vyrábět zase nové pochodně, abyste přišli k novému výdělku? Zajímal se dále Lin-ťi.
– Ovšem. Z výdělku bude další výdělek, z toho zase další a tak to půjde pořád, odpověděl opat a prsa se mu dmula pýchou.
– Jenom mi řekni, proč k tomu potřebujete klášter? Nešlo Lin-ťimu do hlavy. To jste mohli rovnou zůstat ve městě, vždyť tam dělá každý něco podobného.
– Tobě to Lin-ťi, povím. Už jen několik let a náš klášter bude nejbohatší v celé zemi. Za dalších pár let si tu budeme žít jako císař ve svém paláci. Až zbohatneme, ani nás nenapadne se dřít, budeme se starat jen sami o sebe. Celé dny budeme popíjet čaj a rozmlouvat o učení. Budeme rozjímat a poslouchat zpěv ptáků v klášterní zahradě.
Nastanou nám zlaté časy příteli! To mi věř, proto se tak snažíme.
Řekni opate, co jste dělali, než jste začali vydělávat peníze? Otázal se Lin-ťi.
– Než jsme začali vydělávat peníze, odpověděl opat sousedního kláštera – žili jsme, jen co je pravda, mimo veškerý shon. Nedřeli jsme se do úpadu, starali jsme se jen sami o sebe. Celé dny jsme popíjeli čaj a rozmlouvali o učení. Rozjímali jsme a poslouchali zpěv ptáků v klášterní zahradě. To jsme ještě ovšem byli chudí – zavzdychal opat a čekal, že ho Lin-ťi s celým klášterem polituje. Ale Lin-ťi řekl jenom tolik: „Ty jsi mi povedený opat, vynalezl jsi kočku, co ani doma, ani venku myši nechytá!“ – a jakkoli mu opata, který se chytil do takové pasti, bylo upřímně líto, nasupeně utíkal pryč. Nikdy víc už do sousedního kláštera na návštěvu nešel.
A co z toho plyne? No přeci, že se nemáme honit za blbostmi, máme si život užívat, máme život žít a když už nás něco honí, máme si jít zaběhat :)
Sumář dne:
- dnes jsme uběhli 54 km, celkem 656 km
- běželi jsme 8 hodin, celkem 89 hodin a 10 minut
- vybrali 400,- Kč, celkem 4346,- Kč
Vložit komentář
Krásný den přeji, Miloši! Chtěla jsem se jen zeptat, zda kaplička na fotce je z Ferdinandova. Běhávala jsem tam kolem podobné, teď jsem v cizině a úplně se mi zastesklo :( Běhu zdar! Petra
Ten pocit, nebo spíš obavu, že to skončí jsem poznal na svém prvním maratonu(PIM). Měl jsem rozdrásaný palec na pravé noze, nemohl jsem na něj pořádně došlápnout, takže jsem pajdal, byl jsem hodně vyčerpaný. Ale když jsem vběhl do Pařížské přišlo mi najednou líto, že už to končí.
Miloši,čtu si Tvé rozjímání a nemohu se dočkat středy, až se připojím svou poutí k Tvé, až zapomenu na únavu a zakusím pocit osvobození a radosti v cíli, až zasedneme k jednomu stolu a budeme sdílet radosti dne. A já věřím, že to budou jen radosti. Moc se těším. Ilona
