Spolek přátel volnoběhu. Vytrvalci všech zemí, spojte se!
Úplně původně jsem to tady dneska zamýšlel vykopnout v úplné jiné tónině. Zásadní příspěvek nazvaný Jako pako to však musí přežít do příště na úkor tématu aktuálního až běda. Tohle muselo ven, beztak to zrálo strašně dlouho, ne jako když se náhle vzpříčí klobása… V údobí doznívajícího prezidentského volebního kvasu si vypůjčím a lehce zpitvořím legendární novoroční výrok jednoho opravdu moudrého pána. Vážení spoluobčané, naše běžecká společnost nevzkvétá.
Jasně, je nás čím dál víc, jako much na vltavské cyklostezce v srpnovém podvečeru. Máme se zajisté skvěle, boty z tuzexu, na bicáku přilepený chytrák telefon, na zápěstí hodinky s vodotryskem. O tom žádná. Naše běžecká společnost nevzkvétá po společenské stránce.
Asi ještě nejsem super stár na staromilecké tvrzení, že za našich mladejch let bejvávalo lautr všechno jinak a rozhodně lepší. Ale.
Fakt rád vzpomínám na časy, kdy se z mého doplňkového pobíhačství k fotbalu zrovna rodilo něco víc. Něco hlubšího. Kdy přestanete běhat ze zvyku, kdy se běžcem stanete. Kdy si tu změnu smýšlení připustíte. Z nezaujatého pohledu to tehdy ještě taková výhra nebyla. Místo družebních sociálních sítí byly pořád ještě v kurzu ty houpací, obzvláště na maloměstě vás mlčky posedávající většina měla za pošahance.
Mě osobně na běžecké zeměkouli nejvíce dostala její tehdejší opravdovost, čistota. V porovnání s odspodu prohnívajícím prostředím kolektivního sportu či dokonce s reáliemi civilními se našinec najednou cítil jako v ostrovním ráji.
Každé léto jsme třeba jezdili s Milošem na letní prázdniny do šumavského Srní. Na chalupu nepochybně nejběhavějšího šumavského hostinského Ondry se pokaždé seběhla banda krásných lidí. Majdalenka, Apolenka s Veronikou, a taky ultráci Dav s Gábinou a „malým“ Joskem, Petr s Miriam, Lucka, Libor, David, Lenka, Monika, Martin plus další a další. Někdo hrotil běhání více, jiný méně, ovšem všichni jej měli nepředstíraně rádi. Bez postranních úmyslů.
Seběhali jsme všecky okolní kopce a skopce, užili světa i večerního sledování žánrově spřažených filmů, předly se různě vášnivé hecy a kecy. Třeba jestli maratonec má právo pamatovat si posledních deset kiláků… Samozřejmě, že má, Ondro! Načež pan domácí přebil naše argumenty náloží hausgemachte borůvkových knedlíků a bylo.
Viděli jsme se takhle kolikrát poprvé v životě, přesto jsme tak nějak byli rádi, že se máme. Byli jsme si tak nějak blíže.
Běhání a vztah k němu nás SPOJOVALY.
Jau.
I ony krásné vzpomínky kolikrát zabolí. Zejména pokud se tříští v zrcadle kontrastu s neporovnatelně méně idylickou přítomností. Jasně, taky jsem zrovna včera nevystoupil z vlaku v béžových dětských punčocháčích. Vím, co a proč se stačilo za těch pár let stát. Nejenom běžecká společnost se žene neustále kupředu. Nicméně ty postranní kroky tu jsou a ne nezbytné.
Čím více lidí běhá, tím méně se zdravíme. Taky se v něm točí peněz a vliv. Obojí láká spoustu jedinců až hanba. I to je život, snad jenom se český běh až příliš brzy a natvrdo začal řídit odosobněnými pravidly světa úspěšných ze všech těch sklobetonových paláců. Nade všemi rezonuje zejména v současnosti nejskloňovanější celospolečenská mantra – ROZDĚL A PANUJ.
Na skutečnosti, že každý si holt hledá tu svoji parketu, by nebylo vůbec nic divného. Vždyť o to právě běží. Slabší už je ztráta či dokonce absence pochopení pro postoje druhých. Zčásti za to může všudepřítomný marketink, zčásti vnímavost vůči němu až jeho zlé pochopení nemalé části běžců.
Víte, mám běhbook – facebook nastavený převážně běžecky. A tam se kolikrát odehrávají takové věci, že ze všech těch haterů by i Rákosníček zmodral, prodal rybník a za utržené peníze koupil sobě na velký dluh garsonku zpátky v klidu Bohnic. Vítej, sousede.
Spousta lidí ostatně modrý fenomén už opustila s tím, že je to prachsprostá žumpa. Stoka, do níž ovšem přispíváme obsahem my sami. My se vymezujeme.
Netřeba kupříkladu sáhodlouze rozebírat zřejmě odvěkou nadřazenost jeho veličenstva atleta vůči těm méně rychlým, pro které těžko kdy bude „čtyřkové“ tempo znamenat lehký výklus. Stejně tak není radno pokusit se pánům borcům vysvětlit, že rychlost je pro leckoho fajn, ale rozhodně ne vším pro všechny.
Do toho se pravidelně motají další módní vlny. V měsících a letech bezprostředně navazujících na rozšíření bosoběžecké bible Born to Run bylo pomalu o hubu troufnout si vyběhnout v botách. Dobře vím, že dokonce i jeden z našich nejlepších dálkoplazů čelil při jakési besedě vytrvalému naléhání jednoho z mesiášů stran vyzutí. Zachránil jej až neprůstřelný, důrazný argument v podobě měsíční kilometráže, Že prý, co by mu při osmi stovkách kiláků z chudáků chodidel asi tak zbylo, že jo.
Načež nevědomky přilil oleje (určitě ne palmového) do ohně jura Jurek, který začal vyhrávat jednu štreku za druhou hlavně kvůli tomu, že místo roštěnky začal žvýkat klíčky. Pochopitelně ne ty od auta, na které z masitého honoráře za bezpochyby upřímný trhák Žer a běhej nepochybně káplo. Takže do toho začali blbnout ještě potravinoví radikálové ve smyslu „jak s tebou mám jít čtyřstovky, když žereš Andrejovy párky!“
Pamatuji, jak jsem se stal terčem pohoršení kvůli pytlíku obyč rohlíků s balením uzeniny průměrné ceny, jakosti a zejména chuti. Ještě, že si tehdy dotyčná osoba nevšimla igeliťáku s pekingským zelím v ruce druhé. Což je sice v zásadě superpotravina, jenže zrovna koupená v nepravý čas. Matička Praha se právě vzpamatovávala z legendárního nájezdu Si tin ping ponga a cokoliv čínského mohlo být snadno považováno za projev manifestu patolízalství. To byl den. Ale aspoň si člověk pro jednou zase připadal jako pankáč.
Na jednom z nejznámějších běžeckých serverů se taky svého času (už zmoudřeli) podbízel podtitulek v rovině, že normální je běhat jedině v lůně lesů, luk a strání. Nejsem si tedy jistý, jestli se s nápadem nechat prohnat jehličím tisícihlavé stádo upocených pánů tvorstva ptali na názor tamních původních obyvatel, jak to hodnotili na smrt vyplašení krásní srncové a podobně. Navíc to v překladu opět znamenalo, že vyznavači městských či silničních běhů jsou vzdor naprosté početní převaze něčím mezi zoufalci a idioty.
Podobně jako se kdysi blázni do muziky dělili na depešáky a metaláky, vzkypěla škatulkovací kočkovaná i mezi běžci. Na vyznavače a nesmiřitelné odmítače závodů seriálu RunCzech, pravověrné trailaře, silničáře, lesníky, na příslušníky jednotlivých trenérských stájí, na masochisty a požitkáře.
Kvete i běžecké náckovství co do uctívání značek. Ale tak, takové to nevinné špičkování bylo, je a bude. Přišel k nám do Hostivaře borec, že by chtěl taky začít přirozeně běhat. Jenže od Salmingu prý nemá lautr nic a jestli je to jako podmínka. Tak mu říkám, že boty klidně půjčíme, a nechat si samozřejmě může i ty svoje. V tom případku se ovšem bude muset před vkročením na zánovní atletický ovál zout, protože ono to pak rádo hnije... Pochopil, zasmál se, chodí a běhá dodnes. Mimochodem, má šestkové speedy. Ne z povinnosti. Protože sám chtěl.
Zejména hlavním hráčům na trhu se to však s vzýváním vlastního kultu až trochu vymyká. Na budování vlajkových běžeckých klubů ještě není za mák špatného, dokáží tam rozhýbat spoustu lidí, a i to pí ár jede na plné pecky. Pokud ale za vámi přijde dívčina, že ve svých obstarožních mizunech a teplákovce z čiba se mezi ofajfkovanými pipinami nedalo vydržet, museli soudruzi ve výchově k šovinismu už zase někde udělat chybu.
Snad jen ti ultráci zůstávají jakž takž v poho. Jednak z lecčehos vzešli a lecčíms proběhli, vědí svoje, neodsuzují. Mají jediný požadavek, musí to být dlouhý a tvrdý. Naopak, vůbec jim nevadí, když je to pomalejší. Dobře vědí, že kolikrát se na to prostě nedá fouknout. Snad jediné, na čem fetišisticky trvají, jsou „ty jejich“ ponožky. Bez nich nedají ani ránu.
Má běh zůstat politiky prostý? Někdo je pro. Zachovejme si ten náš zmíněný ostrov čistý... Jenže překlad dotyčného pojmu hovoří o věci veřejné, a běžec je občas taky člověk.
Mě prolínání politiky do běhu spíše baví. Někdy.
Na tuto otázku ostatně výmluvně odpověděly dny čerstvě minulé. Soudím, že zatím stále ještě každý může svobodně vyjádřit svůj názor. Akorát těch různě narostlých pánských, dámských či zvířecích přirození, rozverných ženštin i hochů přihřátých nikoliv od kamen létalo mezi běžci i na můj vkus trochu příliš. Jestli Hitler byl gentleman či nikoliv, to nám snad jednou sdělí asi jenom po důkazu stále čenichající hradní fábul čtveráček. Pravidelný příjemce veskrze kladných běžeckých vibrací by jím však měl zůstat stůj co stůj.
A co, vždyť tohle všecko je kampaň. Ano, sprostá kampaň. Lži, intriky, pomluvy... Všechno se smí. Moudří rádcové jednoho z uchazečů o pětiletou jistotou zajímavějšího důchodu s výhodou bezprostředního výhledu na zdi svatovítského chrámu si kupříkladu těžko mohli nevšimnout hůlky, jíž jeho protivník kdysi nedávno vykázal z hradu pomateného premiéra. O cukrovce, jež se lekla a definitivně zdrhla po ztrestání dortu, o léčebných účincích pravidelného užívání karlovarského zázraku a po třicítce (denně?) zdraví prospěšném kuřivu nemluvě. A protože kůň z jejich stáje byl očividně Jura, neváhali jej poslat do tepláků.
Pravda, přiznávám, že by nebylo úplně marné konečně mít na Hradě chlapa, který uběhne Kilák. Navíc se u toho tenhle sympaťák zadýchal snad i méně než dvě kočky po jeho boku, které jmenovanou běžeckou tólkšou uvádějí. Dokonce vyšvihl jednoho tibeťana, takový ten model, kdy rotujete s rozpřaženými pažemi okolo vlastní osy jako čamrda. Vtipnější bylo, že tento ctihodný vědátor sebou takto záhy mrskal jako svého času roztoužená děvčata na koncertě skupiny Shalom (zatočím se kolem stromu..., pamatujete?) snad ve všech televizních a internetových šotech. Hotová reklama na vrtulník.
Opomenout nesmím ani běh na podporu téhož uchazeče. Veskrze pokojný, neškodný pohyblivý happening. Co vím, účastníci počítající se na stovky si užili průběh večerní Prahou jako nikdy. Hezký. Taky jsem obdržel pozvánku, a kdo z nás ne. Pár chvil jsem si dokonce pohrával s přijetím taktéž. Nedobrých dvacet let nijak nezastírám silnou alergii na vyhulené hospodské kecy promíchané s arogancí nadutého, slábnoucího velikána. I v těch pajzlech už obláčky lidské pitomosti momentálně zakazuje zákon, teď to ještě chtělo vyvětrat a vyprat záclony v hradčanských komnatách. Šutry z rukou, prosím, omlouvám se za nevtíravý osobní názor.
Nakonec jsem ale místo na Albertov běžel raději cvičit liftink do Stromovky. Práce je pořád víc, hlavně jsem si však uvědomil dřímající význam celé akce. Totiž, že v týdnech předcházejících první losovačce se v běžeckém časoprostoru především horáčkovalo, fischerovalo a hilšerovalo, než aby bylo předrahošováno. Ano, běžci se nám hezky sešikovali, ale vzhledem k výše uvedenému nikoliv ve prospěch někoho, nýbrž pouze a jenom proti někomu. Koneckonců, proč ne. Ale já tohle prostě nemusím.
Vím, naivka, zajisté ničemu nerozumím. Ani nechci porozumět tomu, proč si pořád kdekdo musí všude hledat úhlavnho nepřítele, proč si v jednom kuse musíme s někým poměřovat ptáčka nebo kozy. V zaměstnání, doma, na diskotéce, a teď už i při tom běhání!
Znehybňující opozice nikdy nic vpřed neposune.
Koneckonců, ono v současnosti okřídlené „rozděl a panuj“ můžeme z naší i běžecké společnosti vyzmizíkovat jenom my sami.
Tím, že si strčíme ega co nejhlouběji to půjde. Každý máme svoji pravdu, životní i tu běžeckou. Jsme-li o ní bytostně přesvědčeni, držme se jí. To nicméně neznamená bezostyšně cpát svůj pohled na věc všem okolo. Asi to nepůjde švihnutím proutku, jakože hurá, a od teď honem máme všichni spolu lásečku jako Brno. Ale zázračný sjednotitel státu hned nedorazí. Ani toho vytrvaleckého.
Je to jenom na nás.
Sportu zdar, volnoběhu zvlášť.
PS: Chci zpátky do Srní.
Vložit komentář
Super článek!!
