Mekka dobra – Letos se běží Františkolázeňská 24hodinovka již po jedenácté, startuje 9.11. ve 12:00
Za poslední tři roky jsem uháněl do Frantíkových Lázní hned šestkrát. Předtím ani ťuk. Mám já to vůbec zapotřebí? Mám. A jak pravil ze stříbrného plátna děda Ecce Homo Homolka, já bych tam ty lidi nahnal všecky.
Tento článek vyšel na Běžecké škole 21. 11. 2012
Jedině z tamních pramenů lze hltat očistu, klid a zároveň sílu, vůli a odhodlání. Ještě ke všemu libovolně dlouho, klidně skoro od jednoho odpoledne do druhého. Zkrátka, lázeňská kúra, jak má být.
Pravda, letošní meditační hodinku padreho Petra Hrušky jsem prochrněl na milosrdných nebesích hotelu Francis. Ve tři ráno všichni slušní běžci spí! Vy, co jste tam vydrželi chodit skoro celý den, jste prachNEobyčejní blázni. A já vám rozumím, tudíž smekám svoji vysoce funkční čepici. Na to bych fakt neměl nerva. Co neuběhnu, to nedojdu. Jsem holt línej na pěší krok.
Přesto si dovolím zlehka nadnést otázku, jež mě při podobném delším pobíhání občas jímá. Jak se pozná, že je s námi Bůh? Uvědomil jsem si, že jej vnímám jako nejvyšší ztělesnění dobra. Někdy mu v duchu věnuji pár myšlenek. A obzvláště při kroužení po těch neuvěřitelně tvrdých dlážděných chodníčcích v lůně Sadu Bedřicha Smetany mám pocit, že Bůh je blízko. Že je s námi. A že se na nás usmívá.
Protože běh je křestním jménem dobra. Protože běhu zaslíbené Lázně Františkovy jsou Mekkou všech poutníků, kteří nalezli v konání dobra zalíbení.
Tak proto je tam úplně jiné povětří. Jakoby blahé. Lidsky se tomu nechá říci bezva atmoška. Ve skutečnosti ale vdechujeme elektrizující vůni vzájemnosti. Ty, kteří ji ucítí, žene neustále kupředu až na práh změněného vědomí.
Až k dojetí z odhodlání, kdy NEMŮŽEŠ neznamená, že NECHCEŠ, nýbrž že doopravdy NEMŮŽEŠ. A přestože vlastně NEMUSÍŠ, z hloubi duše hrozně MOC CHCEŠ. Takže spolkneš slzu, krátce pohlédneš k nebi a ZRYCHLÍŠ. Najednou necítíš únavu, bolest ani ostatní světské myšlenky. Dokonce ani pozvolna tvrdnoucí spojení se zemí. Prostě se vznášíš. Netrvá to věčnost, ale i pro těch pár chvil stojí za to svému konání věřit.
Pak je tu rozměr člověčí. Když o tom tak přemýšlím pohledem zpátky, byly to právě Františkovy Lázně, kde jsem si poprvé řekl ahoj s bytostmi, které v okamžení rozhojnily okruh lidí mně nejbližších a blízkých. Pokaždé, když se potkáme, je na světě o poznání veseleji. Můj dojem hraničí s jistotou, že letos to dopadlo pro změnu úplně stejně.
Další pozoruhodná věc se mi přihodila v neděli ráno. Na tom, že jsem vyluxoval snídani a odkutálel se rozběhat před vycházkou, není nic mimořádného. To se mi u švédského stolu stává. Navzdory libým kulisám rozespalého lázeňského parku se jednalo o těžký běh. Taky po tom, co všechno jsem sežral... Zničehonic se mi ale rozvázal pravý tkaňour, což normálně nemívá ve zvyku. Obnovím ukázkovou oranžovou mašli a supím dál, hrdinských 6:30 na km. Za chvilku koukám a pravá bota jest rozšněrována nanovo.
A pak mi to docvaklo. Jestli ono to nebude nějaký znamení. Jenže jaký! Kde já jsem tohle už jen viděl. Pošmourný, chladivý den, tráva maskována listím, šouravý společný výklus ve Stromovce, pravá adidaska jakbysmet na volnoběh... Jasně, Patrick Makau!
Někdo lije kvůli předtuše olovo, jiný si pro ni utíká mezi vřídla. Tajenka vnuknutí jest zřejmá. Čeká mě ale opravdu výrazné zrychlení.
A i kdyby snad náhodou ne, koupím sobě běžecké botky na suchý zip a tak jako tak se pustím do toho, co jsme s Milošem „předpekli" při nedělním kroužení. Ještě o chlup kanadské medvědice mě než rychlost oslovil více upřímný prvovýznam tohoto božského pohybu. Běžet po správné pěšině a cestou rozhazovat dobro.
Ale o tom snad někdy brzy příště.
Chceš zažít něco výjimečného, běž na www.24beh.cz a poběž s námi! Miloš Škorpil
Vložit komentář
