Běhej rychle a nikdy nenaslouchej svému tělu!
Tak tenhle dárek k šedesátinám si Miloš Škorpil za rámeček asi nedá. Jedná se totiž o varování před dvěma jeho nejnebezpečnějšími radami, které stále znovu a znovu uděluje svým běžeckým ovečkám.
Všichni trenéři, připravující své svěřence na jakékoliv běžecké závody, pochopili základní věc: rychlejší vyhrává. Ne tak Škorpil. Jeho zaklínadlem, které si dokonce nechává tisknout na části běžeckého oblečení, je „Běhej pomalu“. Že by snaha stát se jakýmsi běžeckým Klausem, který má na všechno opačný názor než ostatní? Nebo snad Miloš tajně doufá, že se tím nesmyslem budou řídit i elitní závodníci, a on jim tak bude pořád stačit?
Realita je paradoxně zcela jiná. Škorpil se na fotomontáži často zobrazuje s gepardem, což je jak známo šelma nejrychlejší ze všech. Proč tedy v duchu své slavné poučky neběží vedle hlemýždě? Nebo další příklad. I Forrest Gump, jehož jméno Miloš rád používá, běžel velmi svižně a ti, co se k němu přidávali, měli co dělat, aby mu stačili.
Škorpila usvědčuje dokonce i logo jeho Běžecké školy. Všimli jste si? Pan řídící jasně vepředu, ostatní mátohy až kdesi za ním (na „fejsu" je to pro jistotu i barevně zvýrazněno). Ještě pořád věříte člověku, který má evidentně dokonalý rychlostní náklon trupu a švihové koleno ve sprinterské pozici, že běhá pomalu? Varuji vás: nevěřte. A běhejte rychle.
Ten, kdo běží rychle, nemá totiž čas na blbosti. Nestihne například vnímat, že ho něco bolí, a ani ho proto nenapadne přemýšlet nad dalšími ze škorpilovských blábolů typu „Co nám chce tělo bolestí říci?" nebo „Naslouchej svému tělu“. A aby nám naše rychlé běhání opravdu nic nenarušovalo, doporučoval bych ho raději vždy pojistit hrstičkou Brufenů a naplno puštěným hudebním přehrávačem.
Běda však těm, kteří by si podle Milošovy mantry o pomalém běhu chtěli jen tak volňoučce zaklusat, navíc bez empétrojky a těch analgetik. A ještě k tomu v lese. To musí špatně dopadnout! Jen si to zkuste představit: běžíte úplně pomaličku… mech je nádherně měkký… dýcháte dlouze a neslyšně… nikde nikdo… absolutní ticho… a najednou svému tělu opravdu nasloucháte…
„Bych ho chtěla vidět, jak by těch sedum tréninků v tejdnu asi vydržel. Už dávno by rupnul!“, nadává levá achilovka. „Běhat každej den, to jó, ale aspoň ňáký rozvičení na začátku, to né. A eště k tomu ty vydupaný starý křusky!“, souhlasně piští z druhé strany pravá a cuká sebou vzteky.
„Proč já? Proč mám tu prkennou běžeckou pózu vodnášet zrovna já?“, zuří pátý bederní obratel. „No mě už to taky pěkně štve, že vždycky schytáme ty jeho běhací manýry jenom my“, rozhořčeně přitakává sousední meziobratlová ploténka. „Já prostě vyhřeznu, a bude klid!“
Nejrozzuřenější se ale zdají být chrupavky pod čéškou: „To dupání po rovině by se eště dalo vydržet, ale proč ten… musí dokola vybíhat a sbíhat takovýhle prďák jako když hoří? A včera – tak to byl vrchol. Furt toho neměl dost a nejmíň půl hodiny poskakoval jako... po těch dlouhejch schodech, což už mě vážně ...“
Začíná to být nepublikovatelné. Skončeme raději s tou představou včas, než se dozvíme, co říkají také naše běžecká třísla, kyčle, holeně, chodidla a nehty. A poučme se. Jediná možnost je běhat rychle a kromě hudby, puštěné na max, nic neposlouchat. Hlavně ne svoje tělo!
No konečně z tebe, Králiku, zase vypadlo pár výživných bobků. Kdykoli něco napíšeš, maně si vzpomenu, jak můj bratr chodil po obýváku, sbíral ze země bobky svého syna a maje za to, že jsou to buráky, je schroustal.
Jsem zvědav, kolik nešťastníků ti na výše vysypané bobky opět skočí, nebo skočí po těch, co vyjdou v našem společném dílku, na němž se podílel i Mirek Vostrý svými svébytnými obrázky. Kolik jich skočí po bobcích nazvaných: „Běžecký rok aneb S úsměvem se běhá líp“. Věřím, že po nich půjdou jako můj bratr po těch synových a budou jim chutnat, protože když jo, tak se jich hodně prodá, a čím více se jich prodá, tím bude vyšší náš příspěvek na činnost Hospicu Sv. Jiří, který, jak si jistě pamatuješ, jsme se rozhodli společně podpořit polovinou toho, co na knížce vyděláme.
S úctou tvůj Santa C(K)laus alias Nerudný týpek. A teď už mě neotravuj, jdu si užívat svůj den.
Ještě P.S.T. – knížka bude k dostání v závěru příštího týdne ve všech dobrých knihkupectvích, páč ty který dobrý nejsou dobrý, si jí nezaslouží.
Vložit komentář
Hned zobnu Brufínek, a pak to nakopnu bez rozcvičky naplno alespoň dvě hoďky. Vždycky jsem věděl že to .... běhej pomalu jsou jen žvásty ... Běhám co nejrychlejc a kašlu na regeneraci neboť to řeší právě Brufen s Voltarenem. A kdo mně dožen ...... A RED BULL mi dává křídla.
No konečně! Konečně někdo napsal, že neběháme kvůli dobrému pocitu a přátelství. Že když se chce, tak to jde a když to nejde, tak do toho dupneme. Že jsme někoho odstrčili a tělu ublížili? My nic neslyšeli a co uši neslyší a oči nevidí, to prostě neexistuje...zdravím Milana i Miloše :) vaše pomalá žačka :)
