Jára Cimrman běžící, spící
Skutečným vítězem prvního novodobého olympijského maratonu byl Jára Cimrman. Je více než symbolické, že si to připomínáme právě v letošním „maratonském“ roce. Máme tak navíc nejlepší příležitost uvědomit si, jakým zásadním způsobem ovlivnil tento český génius běhání u nás i ve světě.
Cimrmanologové uvádějí velmi obsáhlý přehled vynálezů, politických počinů, uměleckých i jiných děl Járy Cimrmana. Dosud ale uspokojivým způsobem nevysvětlili, co mu umožňovalo čerpat inspiraci pro své převratné myšlenky. Za jakých okolností se tedy všechny jeho zásadní objevy zrodily? Odpověď je překvapivě jednoduchá: při běhání.
Běh, který sám o sobě umožňuje duševní pohodu a soustředěné přemýšlení, Cimrman originálně zkombinoval s metodami koncentrace mysli a těla, používanými v indické józe. Běhal tedy velmi úsporným stylem, hluboce dýchal a jeho obličej připomínal zdánlivě spícího jógína. Sám tento svůj způsob běhu nazýval jóging; ani ve snu by ho nenapadlo, že američané později nepřijdou na nic lepšího, než k tomuto výrazu přidat ještě jedno g a vydávat to za nově objevený pohodový běh.
Na Cimrmanově dokonale úsporném běžeckém stylu se přiživil i rakouský fyziolog profesor Erich Fiedler. Svou vědeckou práci, rozebírající géniovy na první pohled jednoduché (základní) pohyby při běhu a z nich vyplývající velmi malou tělesnou spotřebu energie, nazval „Banální metabolismus“. Definitivně tím přesvědčil odbornou veřejnost o své bazální nekompetentnosti.
Jóging nemohl Cimrman pochopitelně uplatňovat při každém běhání. Jako kontrast k rovinatým silničním běhům zařazoval občas běhy v drsném terénu, vyžadující i jiné dovednosti. Proslulým se stal například Cimrmanův mohutný skok přes lesní výmoly, označovaný potom v anglické běžecké literatuře jako Forrest Jump. Šlo o dlouhý odraz vedený ostrým kolenem napřed, který je od té doby zařazován jako tzv. odpich do běžecké abecedy (v níž by jinak samozřejmě nebyl; běžci přece neskáčou, ale běhají). Zajímavé je, že se tento prvek objevuje i v jiném sportu – krasobruslaři ho nazývají Jednoduchý odpíchnutý Cimrman.
Na vrcholu své běžecké výkonnosti byl Jára Cimrman přesně v době konání prvních novodobých olympijských her v Řecku r.1896, kdy mu bylo 37 až 43let, a proto se rozhodl k účasti v maratonském závodě. V seznamu startujících závodníků však není uváděn. Na poslední chvíli se totiž rozhodl přimalovat na olympijskou vlajku, která se mu nelíbila, k dosavadním čtyřem spojeným kruhům pátý, a propásl tak zhruba o minutu startovní výstřel.
Své soupeře Cimrman brzy doběhl. Ti zpočátku nebrali jeho běh vážně, někteří – nejvíce pak Francouz Lermusiaux – se mu dokonce posmívali. Hlavním důvodem nebyl jeho „spící“ (ve skutečnosti hluboce soustředěný) výraz, ale zdánlivě obtloustlé Cimrmanovo břicho. Soupeři v té chvíli netušili, že Cimrman není obézní, ale má na popruhu pod dresem připevněné sáčky se slaným ovocným rosolem (napodobeniny těchto po domácku vyrobených pytlíků, svým tvarem připomínajících malou ruční bombu, jsou současnými maratonci používány jako vitamínové bomby v podobě energetických a protikřečových gelů).
Cimrmanovi soupeři postupně odpadali, někteří favorité závod úplně vzdali (například Lermusiaux kvůli křečím – patří mu to). Jeden z domácích běžců byl dokonce diskvalifikován, neboť se ukázalo, že se kus cesty svezl. Diskvalifikován však bohužel nebyl oficiální vítěz maratonu, Spyridon Louis, přestože během závodu prokazatelně dopoval: v hospodě v Pikermi vypil sklenicí vína!
Tyto neregulérní způsoby závodění a naprosto nesportovní chování diváků (v závěrečných kilometrech, kdy už s přehledem vedl, na Cimrmana pískali, protože nevyhrával jejich závodník) Cimrmana zcela znechutily. Přestože měl několikaminutový náskok a o jeho vítězství tedy nemohlo být pochyb, rozhodl se 195m před cílem skončit. Neměl zapotřebí za těchto okolností přebírat před sportovně zaostalým publikem zlaté hodinky, stříbrný pohár a další ceny pro vítěze. Před branou stadionu zvolal „Řecko – polibte mi všecko!“ a Athény rozhořčeně opustil.
Doma byl však Jára Cimrman přijat jako skutečný vítěz olympijského maratonu, padl i návrh nazývat na jeho počest tuto trať Járathon. To Cimrman ve své skromnosti odmítl; rozhodl se ale uspořádat PIM – Pražský imitační maraton, který startoval v Troji a končil v Athénské ulici. Poté, co i potřetí za sebou PIM jasně vyhrál, ukončil Cimrman kariéru a hodil své běžecké boty do davu diváků (toto gesto po něm opakují sportovci různých odvětví dodnes). Jejich šťastný držitel, Němec Karl Dassler, si na ně přimaloval – jako připomínku tří Cimrmanových vítězství – tři proužky. Několik let poté je v otcově vitríně našel malý Dasslerův syn Adi…
Vložit komentář
Neuvěřitelné, co se o Járovi ještě nedozvíme! každopádně Milanovi děkuji za krásné počtěníčko plné lehkého humoru a dokonalého propojení faktů s životem našeho velkého génia Járy Cimmermana. Opravdu jsem se při čtění bavila a lehký usměv mě držel hodně dlouho, kdykoliv jsem si na to vzpomněla...
Absolutne, absolutne nema chybu!!!!!!!!!!!!!!!!!! Jeste ted utiram monitor a volam… Milan je kenius:)! Absolutni kenius!! :)
To jako fakt TEN Zdeněk Svěrák? … cha cha cha! Co takhle založit skutečný Járathon v místě Cimrmanova posledního působení?
Ano Majko a ostatní, to je skutečně autentický Zdeněk Svěrák. Ono to má totiž ještě v pointu i když nijak humornou :-( v mém zítřejším zamyšlení :)
Milý pane Kůtku,
popravdě řečeno byste o Cimrmanovi psát neměl, protože ho pro nás autory chrání autorský zákon a my to nevidíme rádi. Ale protože je to pro dobrou věc, žalovat Vás výjimečně nebudeme. Kromě toho tam máte hezká místa jako jóging nebo Řecko, polibte mi všecko. Zdraví vás pomalý běžec Z. Svěrák
