Poutní ultramaraton – den 1
Petr je geniální psycholog a stratég, proto přišel na největší slabinu loňského Poutního ultramaratonu. Etapy byly sice krásné, ale šíleně dlouhé, což v kombinaci s nesnesitelným vedrem způsobilo, že jsme se nestíhali moc kochat, občas už nervózně sledovali hodinky a v cíli neměli energii na společné posezení a zhodnocení dne. Upgrade na verzi 2014 tyhle neduhy dokonale napravil. První den PUMu toho byl důkazem.
Start Poutního ultramaratonu 2014 byl naplánován na úterý 17. června v 9:00 na železniční stanici Česká Kubice. Protože dvaačtyřicet kilometrů je pro někoho příliš malá výzva, vyrazili jsme ve trojici s Ríšou a Ferem rovnou z ubytování v Klenčí pod Čerchovem, a přidali si tak dalších devět kilometrů. Pak už jsme oficiálně odstartovali v širší sestavě, patnáct běžců a cyklistů a dvě chůvy jako doprovod.
První kilometry slibovaly nejtěžší stoupání, na první občerstvovačku (na 17. km) jsme museli nabrat přes 500 výškových metrů. Brzy jsme se také seznámili se signálkou, kterou se letos snažíme co nejvíce sledovat. Je taková, jakou jsem si ji představoval. Dlouhé rovné úseky plné stoupání, klesání a zase stoupání. A právě, když jsme začali křížit vrstevnice téměř na kolmo, začaly se rozestupy mezi námi zvětšovat.
Přestože ten českoleský Poledník (čti Čerchov) nad námi vypadal hrozivě, nebáli jsme se ho zdolat v docela solidním tempu. Odměnou bylo občerstvení na vrcholu. I když to mi připravilo nemalé zklamání. Jeden z poutačů při vstupu do areálu sliboval gulášovku a Pavlovův reflex zafungoval okamžitě, hlad musel nakonec zahnat opečený párek. Ale jsem rád i za něj. Loni jsem si v prvních dvou dnech nedal v poledne nic většího k jídlu a pak jsem v závěru pořádně trpěl.
Zpět do podhoří jsme se vydali opět společně, tedy ne všichni dohromady. S Miri, Petrem a Jindrou jsme se lehce zdrželi, postupovali pomaleji a díky tomu jsme se rázem ocitli v čele. Ostatní byli zřejmě tak nadšeni seběhem, že si přidali dva až tři kilometry navíc. A tak jsme se s Miri jako první dostali na hraniční přechod Lísková, proběhli čtyři kilometry Německem a měli dost času prozkoumat bývalý hostinec na Lučině, jehož základy nyní nějací nadšenci vyhrabali ze země, a připomínají tak zajímavou historii tohoto kraje.
Na Lučině jsme se během pár minut znovu všichni spojili a vydali se vstříc zbývajícím dvanácti kilometrům. Cestou nás osprchoval lehký deštík, který jen umocnil zajímavou atmosféru kraje a party lidí, která se vydala po Stezce železné opony. Sedmnáct (a v dalších dnech snad i víc) osobností, jejich příběhů a k tomu krajina, která kdyby mohla vyprávět…
Večerní posezení tohle vše jen umocnilo.
Vložit komentář
