Ráda skáču na své cestě přes překážky
F 1824! Ve středu 21. května mi přišel email a v něm jsem dostala přidělené startovní číslo na svůj první půlmaraton.
Pocítila jsem lechtání u žaludku, trému jak před maturitou, ale i radost, těšení, zvědavost a především touhu to dokázat. Doposud vzdálený cíl s nejasnými obrysy, mnou tolikrát zpochybňovaný, získal najednou reálnou podobu startovního čísla, a nekompromisního data a místa konání na již podstatně bližším horizontu.
Některé holky z naší skupiny už mají za sebou půlku i celý maraton! Obdivuji je a zároveň mě to žene dopředu.
Už 14 týdnů trénuji podle tréninkového plánu našeho trenéra Miloše. Snažím se vše předepsané dodržovat a plnit. Nejvíc se nadřu ve středy, kdy mám naordinovaný intervalový trénink. To mi nejmíň sedí, ale Miloš určitě ví, co dělá a proč mi to trápení tam předepsal. Nicméně každou středu jsem na něj trošku naštvaná:-). Ale jenom chviličku…
Byla jsem hned od začátku, co jsem plán dostala, strašně zvědavá, jak se projeví takový profi trénink na mém běhání a na mé osobě vůbec. Poprvé v životě jsem navlékla hrudní pás a začala si hlídat tepovku. Jenže co to, tam, kde jsem měla mít pohodových 137 tepů, mi to lítalo na 160 a já měla přejít do chůze a být trpělivá! No tak to mě rozhodilo. To, že jsem netrpělivá, se o mně ví. Vždyť já musím makat a ne chodit po lese jak babička na hříbkách!
Vážím si lidí, kteří něco umí, kteří něco dokázali vlastní dřinou. K takovým rozhodně patří Miloš. A já si vážím toho, že mohu mít tréninkový plán právě od něj. Takže… jsem přešla do chůze. Postupem času, což byl takový první pokrok, mi stačilo ke zklidnění tepu už ujít jen pár metrů.
Musím říct, že na běhání se trénink sice projevil, ale pomaloučku, po troškách. Na čem se však trénink a Milošovy rady projevily očividně a pořádně, je moje nátura. Jsem beran, vlastně beranice, nikoli však ovečka. Věčně hlavou proti zdi, sahat si na dno, co si vymyslím a stanovím, musím dokázat, i kdybych měla padnout. Potřebovala jsem rychlé výsledky, viditelné. Jak to, že po měsíci poctivého tréninku neběhám jak Bikila? Jak to?
Po několika týdnech trénování mě začalo bolet chodidlo! Já na nohu nemohla téměř došlápnout. Jaká to troufalost od té mé končetiny! Donutila mě nedobrovolně čtyři dny neběhat. SOS, volala jsem o rady na všechny strany, SOS Miloši. Miloš mi vysvětlil, že to bude asi namožené, přetažené. Prý mám poslechnout své tělo, mazat bolavé místo a dát tomu odpočinek a čas. To bylo něco na mě! Nicméně to tak bolelo, že mi nezbývalo nic jiného, než poslechnout. Bolest odezněla v noze, ale odezněla i ve mně tam uvnitř. Jaksi jsem se uklidnila. Myslím, že to byl velký zlom.
Ještě jsem během přípravy zažila jednu silnou příhodu, když jsem nemohla udýchat závod na 6 km. Na svou povahu jsem myslela, že se půjdu bodnout. Uvnitř jsem cítila své selhání, což těžce nesu. Nicméně přes to všechno jsem se zlepšila v čase o pět minut. Po závodě mi bezprostředně moc pomohla Majda, která také mluvila o poslouchání těla. A Miloš, když jsem mu tu hrůzu líčila do emailu, tak mě pochválil. Prý mu dělám radost. Tak to mě dostalo:-).
A trénuje se dál. Sice mě hodně míst na těle bolí, hlavně kyčle, ale tak to bude asi známka toho, že makám. Jsem úča. Začala jsem po dlouhé době zase učit přírodopis a musím si některé věci osvěžit v paměti. V tréninku třeba spojuji příjemné s užitečným. V naší čtvrti je krásná příroda. Zdá se mi, že když člověk běží, cítí se být víc její součástí, všímá si více maličkostí, vnímá všechnu tu krásu kolem. Do lesa to mám doslova pár kroků. Běžím, koukám kolem sebe a snažím se určovat všechny rostliny na trase. Nebo si je fotím do paměti a doma se podívám do atlasu. Jindy je zase trhám a běžím s náručí kvítek, abych je mohla vzít dětem do školy. Je mi skvěle!
Nedávno jsem se celou pracovní dobu těšila, až půjdu odpoledne doma běhat, bylo krásně… jenže mě neskutečně rozbolela hlava, tisíc střepů mi tam bodalo. A já? Šla jsem si v klidu lehnout. Nešílela jsem z toho. Pro někoho nic světoborného, pro mě výkon. Prostě jsem poslechla svoje tělo. Něco mi říkalo, něco potřebovalo, ale běh to tentokrát určitě nebyl. Právě v tomto, při těchto rozhodnutích, nastal u mě velký posun. A odrazilo se to i v mém pracovním i osobním životě. Už věci tak nehrotím. Vždyť rovná a umetená cestička není nic pro mě. Já prostě ráda skáču na své cestě přes překážky:-).
Běháním jsem potrénovala nejen svaly, ale i sílu k trpělivosti a k pokoře. Navíc mi běh dává pocit volnosti a svobody a také to, co bytostně potřebuji, možnost překonávat samu sebe. Když jsem nedávno překročila hranici 15 km, víc jsem nikdy před tím neuběhla, cítila jsem zvláštní nepopsatelný pocit. Jako bych prošla do nějaké jiné komnaty, do jiného světa, o kterém se mi doposud jen snilo. Nyní mám za sebou už i 17 km, nejvíc, co mám před půlmaratonem uběhnout. Některé holky mají za sebou už 30 km nebo maraton, ale já jsem na své cestě, jsem na ní ráda a říká se, že už sama cesta je cíl.
A co víc, díky běhání jsem poznala nové přátele, lidi podobných zájmů, se kterými si mám co říct. Jsme z různých koutů naší vlasti, ale jsme denně ve virtuálním kontaktu, píšeme si zážitky z běhání a nejen z něj, nové poznatky, dotazy, radíme se, foukáme si bolístky, hecujeme se, sdílíme fotky z našich běžeckých i životních tras.
Zatím jsem byla na velkých závodech v Praze jen jako fanoušek. Ta atmosféra, emoce, soudržnost lidí, dřina a radost… ano, toto je svět, který mě naplňuje! Jsem už velká holka, ale nikdy bych netušila, co všechno mohu prožít během čtyř měsíců jednoho zdánlivě obyčejného roku.
A to všechno také díky zázemí, které mám v práci a v rodině. V zaměstnání mě kolegové a kamarádi zároveň podporují. Jsou tam lidé, díky kterým se každé ráno těším do práce a vím, že to není samozřejmost. Především však rodina je to místo, ze kterého mohu bezpečně startovat a kam se mohu vracet do pomyslného cíle. Rodiče a moji synové mě podporují, prožívají všechno se mnou a fandí mi. Bez tohoto by jakýkoli zážitek a radost byly poloviční.
Někdo to, že má někoho rád, dokáže vyjádřit hudbou. Zahraje, zazpívá od srdce.
Já k hudbě vlohy nemám. Prý, když začnu zpívat, začne sněžit:-).
Já buď kreslím nebo běžím.
Svůj běh věnuji rodičům, oběma bude letos sedmdesát let. To, jak mám ráda je a svoje kluky, nejde vyjádřit slovy. Když běžím, mluví moje srdce. Proto poběžím. Pro ně!
Vložit komentář
Jéé, to je hezky napsané, držím palce
Ooo, Lado, to je tak krasne napsane a jeste ke vsemu jsem se uplne poznala. Jak kdybych to psala – ja beranice – sama. Na pul maraton se jeste nechystam, ale stafetu v PIM jsem si vylozene uzila a to blaho kdyz jsem to zvladla pod hodinu! Jupiiiii. Mela jsem pocit, ze obejmu cely svet. Tak ted mam uz dalsi cil. Byt rychlejsi! ;))) sice se rika, ze cesta je cil a ja si tu cestu uzivam, ale moje ambice neubiju, proste me to motivuje zase bezet, zase se rozhlizet a kochat a po ocku sledovat, jestli se lepsim;))). Mejte se, drzte se, utikejte s vetrem ve vlasech! ;)
