Rozhovor s velvyslancem Paraple Tučňákem
1. Proč jsi do toho tenkrát šel, tedy co tě přimělo běžet jako vyslanec pro Paraple?
Napadlo mě to jeden večer v autě poté, co jsem den předtím vyplňoval přihlášku na PIM a volbu „chci se stát velvyslancem“ jsem nezatrhnul. Přemýšlel jsem pak o tom a přišlo mi, že jsem vlastně svým přístupem sobecký a zaměřený pouze na sebe. V té době už jsem měl uběhnuty 3 maratony a hledal jsem nějakou další motivaci. Sám víš, jak je někdy těžké hledal další cíl.
K tomu jsem ještě chtěl nějakým způsobem nastavit behej.com tak, aby se trochu server angažoval v nějakých podobných aktivitách. Nakonec jsme se s dalšími společníky dohodli na mé osobní podpoře a zviditelnění mé aktivity s cílem nalákat další lidi. Pak už jen stačilo zavolat Petře Černé z Paraplete a domluvit to včetně umístění banneru na stránky behej.com.
2. Když jsi se rozhodl, že se cele „dáš“ tomuto úkolu, jak jsi to vnitřně prožíval? Bylo to pro tebe více motivující, nebo tě to spíš stresovalo? Jak jsi vnímal skutečnost, že se z „neznámého Tučňáka“ stáváš osobou veřejnou? Osobně můžu říci, že mně si svým rozhodnutím udělal velkou radost a motivoval mě pak k tomu, že jsme běželi pro Paraple z Pece do Pece, z Drážďan do Prahy a vlastně i k tomu, že jsem se stal takříkajíc vyslancem na plný úvazek.
No já jsem to nijak neprožíval. Měl jsem tehdy slušně navštěvovaný blog a ten jsem použil jako primární zdroj informací a své čtenáře se mi podařilo do všeho zatáhnout. Žádný stres to ale nebyl, cítil jsem velkou podporu (pro mě až překvapivou) od rodiny, blízkých i vzdálených lidí a to byla ta motivace, která mě hnala dál.
3. Sleduješ dál – podíváš se třeba někdy na stránky Paraplete, abys věděl, co nového dělají pro ty, kteří vyhledají jejich pomoc? Víš například, že letos začnou s rozšiřováním centra, bagr prvně hrábne v červnu, že celý projekt je spočítán na 30 miliónů a zatím mají jen 15, a k tomu samozřejmě je nutné připočítat ty ostatní náklady (běžný provoz centra, pomoc při úpravách a vybavení bytů, nákupu vozíků? Víš, že třeba pořádají pro lidi, kterým pomohli znovu „na nohy“, zájezdy na hory, kde lyžují, jezdí na kole nebo vozíčcích, jezdí na lodích, skákají padákem apod. – prostě žijí?
Sleduji to, dokonce jsem se poté i několikrát s Petrou sešel a do několika věcí, které by se daly podniknout, jsem i trochu kecal. Považuji toto téma pro mě za stále otevřené. Pokud by se naskytla jiná příležitost, určitě bych přemýšlel, jak bych mohl přispět.
Pak jsme se trochu navzájem s Petrou Černou ztratili ve víru událostí, takže úplně čerstvé informace nemám. Je pro mě ale ohromně povzbuzující zpráva, že využíváš svého vlivu a pokračuješ dál. Z toho mám fakt upřímnou radost.
4. Co tě první napadne, nepřemýšlej, když potkáš handicapovaného člověka?
Upřímně řečeno nic zvláštního, jen se tak koukám, zda někde nezůstal viset nebo nepotřebuje podržet dveře a tak. Jinak vím, že to jsou naprosto normální lidé, kteří to mají v určitých věcech těžší.
5. Motivuje tě to, jak se tito lidé dokáží vzepřít osudu a žít dál, nebo je lituješ? Jindra Laky, který se narodil s jednou rukou kratší, na otázku: „Jak vnímá svůj handicap“, odpovídá: „Já to jako handicap necítím, já se s tím narodil, mně připadají divní ti „normální,“ že se mě na to pořád ptají“.
Mám z každého takového vzepření se osudu velkou radost, dostávají mě pravidelně všechny natočené dokumenty o těchto lidech (například o těch, kteří se dokáží dostat na Ironmana na Havaji) a hodně jim fandím nejen po sportovní stránce.
6. Měl jsi nějaké heslo, nějaký slogan, kterým jsi před těmi dvěma lety povzbuzoval lidi, aby otevřeli svá srdce a své peněženky a přispěli na konto Paraple?
Víš, že ani neměl? Celé to tak šlo nějak samovolně, najednou do toho bylo zapojeno mraky lidí. Ještě po akci jsem si s mnohými dost pravidelně psal. Bavila mě ta spontánnost a důvěra, kterou ve mě vložili. Bohužel jsem to nedokázal dotáhnout do konce a ten maraton pro všechny, kteří přispěli, jsem nedoběhl. Pokud by ses mě zeptal, co mě dosud trochu žere, tak je to určitě mé osobní selhání při samotné akci. Dost jsem to sám se sebou dlouho řešil.
7. No a poslední otázka. Jak dneska žije Tučňák?
Tučňák? Ten pořád někde lítá. Kromě dvou dětí, kterým se snaží věnovat, mu od září přibyla i škola, takže jednou/dvakrát měsíčně lítá do Brna na VUT, aby byl chytřejší.
Na podzim 2007 se jeden den špatně otočil na sedačce v autě a ruplo mu v zádech. Poté byl odvezen ležmo na pohotovost a začalo skoro roční martýrium, kde nemohl dělat skoro vůbec nic a kdy ho léčili elektrošoky, magnetem, napravovali, učili znovu chodit bez bolesti. Takže na nějaké pobíhání nebyla nálada.
Naštěstí současný stav už je uspokojivý, takže před skoro měsícem začal zase běhat, přes zimu hrál squash, zkouší golf atd atd...takže pořád se něco děje :)
Vložit komentář
