Islandem okolo a napříč, jak se to běží
René Kujan úspěšně zvládl svůj druhý běh Islandem, kdy běžel jako spojenec Sportovního klubu vozíčkářů. Poprvé běžel převážně po silnicích a doprovázela ho jeho družka Bára s doprovodným autem s kočárkem. Na druhou cestu, tentokrát napříč Islandem, si vzal kočár sám a běžel cestou necestou. Náš rozhovor bude o těchto jeho dvou cestách, ale nejen o nich.
René, proč vlastně běháš pro lidi na vozíku?
Tož to máš tak. Před šesti lety jsem se na sedadle spolujezdce nedobrovolně účastnil čelní srážky dvou protijedoucích vozidel. Odnesl jsem si z nehody rozsáhlou sbírku fraktur a zatvrzelý pocit, že umřít je velmi snadné. A proto je pro nás všechny dobré, zvláště pak na silnici, jakožto pro účastníky motorizovaného provozu, snažit se zarputile o pravý opak. Nebýt kamaráda, který byl jediný na místě schopný postarat se o moje zmrtvýchvstání, už bych v p... (ekle). Brzo přisvištěl vrtulník, šikovní záchranáři mě napojili na přístroje, co za mě dýchaly a občas do mě tloukly, když srdce netlouklo. A jelikož se jedna z fraktur týkala páteře, brzo jsem se ocitl i v Rehabilitačním ústavu Kladruby. A tam jsem poznal spoustu lidí na vozíku, co neměli takové štěstí jako já. Od té doby mám nutkání jim pomáhat. Já měl to štěstí, že jsem se z té nemocniční postele zase jednou zvednul a postavil se na vlastní nohy. Ba co víc, měl jsem to privilegium, že jsem se mohl dokonce zase postavit na start nějakého maratonu či ultramaratonu, i když mi k tomu někteří lékaři moc šancí nedávali.
Jaké to je vydat se na měsíční běžeckou dovolenou s ženou a malým dítětem? Pomůže ti při tom, kdy máš před sebou splnění velmi ambiciózního cíle, že máš s sebou svou rodinu, nebo je to další závazek? Neříkej mi, že při běhu nemyslíš i na to, jak to vše snáší, ty si prostě děláš radost a běžíš, myslíš, že oni to cítí stejně?
Nebudu ti kecat, hodně moc jsme přemýšleli, jak to vlastně udělat. Projekt oběhu Islandu už byl rozjetý, když jsme zjistili, že jsme v radostném očekávání. Mnohokrát jsme zgruntu překopali celý plán – od úplného zrušení až po celorodinný team. A já i Bára jsme sváděli urputné vnitřní boje. A když bylo bitevní pole prosáklé krví nevinných obětí a nezůstal ani jeden bojeschopný jedinec, tu vyvstalo řešení: Jeden za všechny, všichni za jednoho!:-))) Nakonec jsme odjeli s dvouměsíčním synkem a bylo. To víš, že jsme měli strach a obavy, ale zpětně jsme se shodli na tom, že to tak bylo dobře. Byli jsme všichni velmi intenzivně pospolu a Robinův velmi častý spokojený úsměv nás v tom jen utvrzoval. No a samozřejmě to byla obrovská výhoda i pro mě:-). Měl jsem s sebou masérku, kuchařku, ošetřovatelku, správkyni občerstvovacích stanic... Myslím, že magorů, co se rozhodnou oběhnout Island, by se pár našlo, ale znáš druhou takovou ženskou, co by do toho šla dva měsíce po porodu?! Respect for Bára, to ti říkám!!!:-)
Jaké je to vydat se na běh napříč Islandem naprosto sám? Byl jsi nějak ve spojení se světem? Jak bys řešil, kdyby se ti, kromě toho, že se ti rozbil kočárek, stalo něco horšího, třeba nějaký úraz?
Je to samozřejmě náročnější než mít s sebou doprovod, to je jasné. A rodina mi moc chyběla. Na druhou stranu na Islandu jsem byl, než jsem potkal Báru, čtyřikrát sám. Dalo by se říci, že samotu v horách a mezi ledovci mám na Islandu natrénovanou:-). Spojení se světem bylo překvapivě dobré – často byl i ve vnitrozemí mobilní signál. A jak bych řešil úraz? Na to jsem radši moc nemyslel. Nemůžeš přeci vyvádět kraviny a myslet při tom na všechno, co by se mohlo stát! Mohl bych si třeba sednout na kámen a usedavě plakat...?:-)
Četli jsme, že ses jeden den předháněl s vichřicí, to musel být super zážitek. Nepřipadal sis v konfrontaci s přírodním živlem jako mraveneček, nebo chmýří pampelišky, s nímž si větérek mrskne, kam se mu zlíbí?
Mno, zas tak super to nebylo-:). Ten den jsem vstal poměrně zavčas, odběhnul si náročnou 30km štreku, která končila u horské chaty a těšil jsem se na super leháro. Jenže přišla sms od islandského kámoše Ívara: Blíží se silný vítr, hodně přes 20 m/s. Dostihne tě ve 3 ráno a bude trvat dalších více než 24 hodin. No těpéro! Co počít? Byl jsem před poměrně náročným úsekem s větší nadmořskou výškou, kde se navíc není kam schovat před větrem. A zároveň jsem měl relativně dost času. Rozhodl jsem se pro risk. Naordinoval jsem si 3hodinový spánek a vydal se na dalších cca 60 km přes černé písky a lávu do chaty Versalir. Cestou jsem natrefil na špatně značenou odbočku, prodloužil si tak nechtíc trasu a do 4 do rána fičel už za sílícího větru k chatě. Stihnul jsem to jen tak tak, ale na druhou stranu se mi zase poštěstilo uzřít polární lišku. A samozřejmě – v konfrontaci s islandskými živly si člověk nepřipadá ani tak velký jak muška jenom malá.
Teď jedna kacířská otázka:-) – pane Kujan, kdo vám ty výlety platí? Já vím, že za každý kilometr, který tam uběhnete, přispějete na Sportovní klub vozíčkářů 10 korunami, ale kdybyste stejnou vzdálenost běžel v České republice, tak byste mohl na vozíčkáře věnovat i to, co vás stojí cesta a vůbec?
Tuhle otázku už jsem párkrát dostal. Zajímavé, že vždycky jen v Čechách:-). Němci, Rakušani, Britové ani Islanďané na nic takového nepřišli:-). Ale zpět k odpovědi: Platím si je sám za mohutné podpory sponzorů. Je to tak, že mi při obou projektech sponzoři pomáhali i finančně, ale i z mé strany bylo potřeba takříkajíc přiložit peněženku k dílu. Je pravda, že bych při pobíhání po Čechách mohl z vlastní kapsy zaplatit o něco více než 10 Kč za kilometr. Je ale také pravda, že díky sponzorům, kterým se mé islandské projekty zalíbily, přišlo na konto vozíčkářů o mnoho desítek tisíc více, než bych si mohl dovolit já vydat z našeho rodinného rozpočtu.
Tak snad už se tě na to tady v Česku ptát nikdo nebude:-).
Chystáš se přidat na některou z etap, až poběžím pro vozíčkáře z Aše do Košic, aby si s námi mohli zaběhnout i jiní a mohli pak o tom vyprávět vnoučatům?
To je skvělý nápad! Určitě rád! Vím, že i jiní běžci pomáhají při různých svých projektech potřebným a pokud je to v mých silách, připojuji i svou tenisku k dílu:-). Není to například tak dávno, co jsem měl tu čest podpořit nevidomého běžce Honzu Říhu při jeho běhu pro Abilympiádu.
Jak se na svých bězích stravuješ, mám pocit, že to celé běháš na hambáče, případně nějakou polévku z korýšů či sopečných kamenů nebo pramenů. V těch SMS, co mi vždy posíláš, to nejde rozeznat?
Na Islandu využívám hodně místní zdroje, jsou totiž ideální. Sušené ryby Hardfiskur nebo Bítafiskur jsou perfektním zdrojem bílkovin – mají jich přes 80 %. A hodně moc jsem si oblíbil Skyr. To je islandský mléčný výrobek. Něco mezi jogurtem a tvarohem. Běžně ho na posezení sním půlkilový kelímek. Letos jsem s sebou měl velmi lehké sušené a vakuované jídlo pro horolezce (Mountain House). Je to překvapivě dobré. Ale po dvou týdnech už ti ani ta nejlepší příchuť nechutná. To pak přijde k duhu i kdejaký hamburger:-).
Zaznamenal jsem, že prý, když jsi teď doběhl napříč Islandem, tak jsi pěkně smrděl. Co hygiena na takové cestě, myješ se vůbec, čistíš zuby, přepíráš si oblečení, měníš ponožky…?
Ha, ha, řídím se heslem starých a zkušených horalů: Časté mytí krátí žití!:-D Ne, samozřejmě na osobní hygienu v rámci možností dbám. Když to vezmu od konce, tak ponožky měním každý den. Je to důležité hlavně kvůli puchýřům a odřeninám. Po dni běhu na Islandu máš fusky plné písku a sopečného prachu. Oblečení občas i přeperu. Nebo ho za mě přepere déšť:-). A vždycky mám s sebou dostatek náhradního. Zuby čistím dvakrát denně. To je nutnost, neb mám v rodině několik zubolékařů a strašně se bojím dostat se jim do spárů:-). A když se do cesty připlete nějaká horská chata, nepohrdnu ani pořádnou sprchou (letos se to přihodilo třikrát;-))
No a ta narážka... to pochází z dílny jedné kamarádky z Reykjavíku. Když jsem doběhl do cíle a posléze ještě špinavý dorazil do Reykjavíku, Arna se na mě nevěřícně koukala a řekla: „Vždyť ty vůbec nevypadáš unaveně!" Pak došlo na přátelské obětí, při němž zřejmě některé moje smradomolekuly nasálo její citlivé čichové ústrojí, načež pravila: „Ale smrdíš tak!" Vyložil jsem si to z její strany jako obdiv, ale do sprchy jsem se raději hned v zápětí odebral.
Kam poběžíš teď, už máš něco v hlavě, nebo to necháváš na momentálním vnuknutí?
No, teď se chystám na Miřejovický půlmaraton a následný pivní půlmaraton. A příští rok do třetice všeho dobrého – zase ten Island! Kolem dokola a napříč mám za sebou, tak teď se nabízí ještě podélné řešení.
Jak se na to, že si vyběhneš na 14 dní na dovolenou a necháš je doma, dívá Bára, a kolik toho za těch 14 dní naběhala?
Copak Bára, ta si to užila, že se mě aspoň na chvíli zbavila:-), ale mně se strašně stýskalo. Po Báře i po synkovi. Bára se vozíčkářům zavázala uběhnout každý den projektu minimálně 5 km, a to se jí bohatě podařilo! Navíc za každý svůj kilometr také posílala peníze Sportovnímu klubu vozíčkářů.
Kudy? No přece tudy!
Můj stan, můj dům
Cestička jak D jednička
Ještě že to Bára nevidí
Tak dík za vozíčkáře i za čtenáře, kterým jsi teď toho mnoho ozřejmil, a doufám, že už ti nebude nikdo pokládat takové otázky, jako byla ta má kacířská. Užívej Báry, Robina a cest a těším se, že konečně dáme to pivko, co si slibujeme od tvého oběhu!
Vložit komentář
Úžasná inspirace, gratuluji ke sportovním výkonům i k velmi úspěšnému charitativnímu projektu!
