Den 12. na cestě po Islandu pro Sportovní klub vozíčkářů a světe, div se – Reného profackovávál vítr
Na otázku: „Jak dnes bylo?“ René Kujan, který si již dvanáct dní užívá Islandu, a to ve vší jeho nádheře i krutosti, odpověděl:
Moc pěkně! Dneska jsem odkrokoval 44 kilometrů, což mi zabralo 5 hodin 26 minut. Nikdy jsem si nemyslel, že maraton se dá běžet tak dlouho. Člověk se pořád učí. Má to však i svou dobrou stránku: čím ti cesta trvá déle, tím víc vnímáš, po čem šlapeš a uvědomuješ si, proč a pro koho to děláš. Proto bych chtěl v tuhle chvíli připomenout, že běžím pro Sportovní klub vozíčkářů, a věřím, že to nedělám jen pro svoje potěšení a že se najde hodně těch, kteří si uvědomí, jaké mají štěstí, že jsou zdraví a mohou přispět na ty, co takové štěstí nemají a přispějí tak nějakou kačkou na transparentní sbírkový účet č. 2600062191/2010, variabilní symbol 11001002.
Já vím, dneska každá kačka dobrá, ale my se k ní dopracujeme vždy snáze než potřební, takže díky za to, že jste zatřepali prasátkem.
Ale abych se vrátil k dnešku. Jak už bylo zmíněno v nadpisu, celý den mě profackovával vítr a to doslova ze všech stran, nejspíš měl pocit, že potřebuju drobek promasírovat. Takže větře duj, duj, duj, na mě si stejně nepřijdeš, protože přes tvoji nadutost už jsem dneska pokořil první pětistovku kilometrů a pomalu a jistě se hrabu k polovině svého předsevzetí, že ten Island dám, i kdyby čert na Káče rajtoval.
Jinak bych vám přál vidět mě třeba sprintovat do kopce, to když se už na mě vítr nemohl koukat a místo zepředu fouknul zezadu, to bylo doslova turbo. Jen si představte, že tlačíte něco děsně těžkýho před sebou, opíráte se proti tomu, co to jde – a najednou je to fuč a vy to perete do vzduchoprázdna – prostě křídla hadr.
Jo a taky nesmím zapomenout napsat, že mi k tej pětistovce popřál náš zdejší velvyslanec, to fakt potěší, že i takoví lidé nás ve světě zastupují. Fakt díky – moc. A taky díky všem vám, kteří mě podporujete a myslíte tam v tej naší zemičce na to, co my tady. Tak zasejc zejtra.
Vložit komentář
