Přátelé si nehledáš, přátele si získáváš tím, co a jak děláš
V tomto týdnu jsem měl možnost sklidit vše, co jsem posledních pár let zasíval, přesně v duchu motta: „Září – měsíc, kdy člověk sklízí, co zasel, tak vyběhni, sklizeň už začala“.
Obsah [skrýt]
V průběhu naší svatby s Danou se mě Miloš Čermák zeptal, jak dlouho jsme to připravovali. Přátelé, ti, co nás znají, tak vědí, že já a Dana jsme spíše vrhači nápadů, jejichž finální provedení klidně svěříme jiným. V případě naší svatby to pak dopadlo tak, že nám bylo zakázáno se jakkoliv plést do závěrečných příprav, neb scénáře se chopili jiní a měli strach, že bychom jim to mohli nějakým svým dalším šíleným nápadem na poslední chvíli zkazit. Tak jsme se „nuceně" stali čekateli toho, co přijde a tak dali možnost propuknout netušené sklizni.
To, čeho jsme pak byli účastníky, Zdeněk Dančo popsal slovy: „To máš za všechny ty puchýře“.
Abych se vrátil k názvu dnešního zamyšlení. Každý z nás hledá přátele, na něž se může spolehnout, když potřebuje pomoc, s nimiž může doslova a do písmene sdílet dobré i zlé, většinou si však neuvědomujeme, že takto se přátelé nenalézají. „Nalezení" přítele je totiž odměna za váš postoj k životu, za to, že se zcela dáváte, a to i s vědomím, že to může bolet – velmi bolet, ale také že to, co dáváte, se vám několikanásobně vrátí. Vrátí se minimálně tolikrát, kolikrát se sami rozdáte.
Nebojte se dávat sebe sama, nemyslete však při tom na odměnu, věřte, že ta bude vždy zasloužená a právě taková, jakou si zasloužíte!
Třeba v takovéto formě:
Ahoj Miloši a Dano! Předně mi dovolte, abych Vám sdělil, že mám z Vašeho rozhodnutí obrovskou radost!!! Je pro mě nadějeplným důkazem, že má v životě smysl jít za tím, koho/co máme rádi a komu/čemu věříme, i když je to někdy hodně těžké. Přeji Vám to, co všichni ostatní: aby Vám bylo spolu moc dobře a abyste se i nadále dokázali tak perfektně podporovat jako dosud! I Vaše dnešní pozvání na Tři kříže mě moc potěšilo. Velmi rád bych byl 12. září s Vámi, moc by se mi chtělo běžet a vidět tu slávu na vlastní oči. Pojali jste svůj svatební den jedinečným způsobem, chtěl bych být aspoň na chvíli u toho.
Co je to přítel
Přítel je ten, který vám do očí řekne pravdu, ať je sebetvrdší a to přesto, že si uvědomuje, že to může znamenat konec vašeho přátelství, konec vašeho vztahu!
Přítel je ten, který i přestože vám řekl pravdu, za níž jste se ho zřekli, nikdy nebude připomínat, až poznáte, že vám říkal pravdu a přijdete ke „křížku“, váš omyl. Prostě vás přijme zpět do své náruče, která bude pro vás stejně otevřená, stejně hřejivá, stejně měkká až hebká, jako tomu bylo před tím, než jste se ho vzdali. Příteli totiž nikdy nezáleží na pravdě samé, ale na vás – na člověku!
O mně se ví, že příliš nechválím, nemohu tu samozřejmě odkrývat své trenérské a koučovské fígle, to by okamžitě přestaly fungovat, já je ani za fígle nepovažuji, navíc jsou u každého jiné, každopádně vždy mám na zřeteli jediný cíl – aby ten, jenž mě přišel požádat o pomoc, dostal to, pro co si ke mně přišel. Občas to podpořím bičem a občas cukříkem v podobě pochvaly, ale protože těch kalorií na nás číhá všude spousta, tak samozřejmě cukříkem šetřím, by mí přátele nepřibývali na váze.
Nyní se ještě vrátím k otázce Miloše Čermáka, jak dlouho jsme náš svatební obřad připravovali. V reálném čase 4 týdny, od chvíle, kdy Dana dostala do ruky rozhodnutí soudu, že je rozvedená. Jinak jsme byli zpraveni již předtím hvězdami, že nejvhodnějším datem pro náš sňatek je 12. září. Již dávno, vlastně od chvíle, kdy jsem byl za Danu poděkovat na Třech křížcích, jsme věděli, že chceme být oddáni zde. Od chvíle, kdy jsme poznali otce Petra Hrušku, jsme věděli: jen on a žádný jiný. To ostatní, co se pak odehrávalo, bylo právě tou setbou, kterou jsem mnoho roků prováděl, a bylo dílem našich PŘÁTEL.
Církevní sňatek
Nevím, jak dalece jste zasvěceni do pravidel církevního sňatku, ale pokud nejste pravidelnými návštěvníky bohoslužeb, tak vás jako snoubence musí oddávající 7x odmítnout, musí s vámi strávit sedm setkání, při nichž s vámi rozmlouvá o životě, při nichž zjišťuje, zda jste skutečně pevně rozhodnuti se vzít a zda jste si vědomi všeho, co to obnáší.
Ve finále to však není o něm, je to o VÁS DVOU, o vaší upřímnosti k sobě navzájem, neboť ty odpovědi na otázky, jež vám pokládá, jdou do takové hloubky, že mnozí možná na poslední chvíli zjistí, že až tak se tomu druhému nejsou schopni odhalit – oddat.
Je to velmi o sebepoznání a o sebe poznání, tedy o poznání sebe sama (já), i toho druhého, je to přesně o tom nejčistším přátelství mezi dvěma lidmi, kteří nemají před sebou žádná tajemství, protože tajemství, uchování si soukromí v manželském vztahu, je kyselinou, která i ten na pohled nejpevnější vztah může rozežrat a zničit.
Osobně, když jsem toto absolvoval, mohu vřele doporučit církevní sňatek. V předmanželské poradně jsem nikdy nebyl, ale nedovedu si představit, že bych se tak odhalil před někým, koho osobně neznám a nemám v něj naprostou důvěru, a to přesto, že se vlastně odhaluji hlavně tomu druhému.
Samozřejmě podmínkou uzavření církevního sňatku je i to, že jste před tím byli pokřtěni, čímž děkuji svým rodičům, že toto učinili bez mého vědomí ve dnech těsně po tom, co jsem přišel na svět a neměl z toho ještě rozum.
Přeji vám příjemné nedělní rozjímání a nebojte se otevřít svým přátelům – jsou tu pro vás.
Vložit komentář
