Jak jsem se nestal králem Českého lesa
Mé ambice státi se králem Českého lesa vzaly za své ve chvíli, kdy jsme společně s Vláďou Dančem přijeli do Tachova, kde probíhala jeho volba. Volební zákon tu mají totiž velmi svérázný, ostatně ve městě, které stálo dlouho na stráži socialismu – a já to musím vědět, neb jsem si tu odsloužil dva roky základní vojenské služby coby hlídač klidného spánku těch, co budovali naší socialistickou vlast – se ani nic jiného očekávat nedá. Král Českého lesa totiž buď musí být velmi zdatný v jízdě na kole nebo na koloběžce, což ani jedno není můj případ.
Zato si však rád, velmi rád, hraju a tak mi ani nevadilo, že na mě nastoupilo 20 zdatných soupeřů, kteří už krotili koloběžku mnohem víckrát než já. Ale jak je mým dobrým zvykem, vydal jsem se bez přípravy vstříc patnácti kilometrům po cestách Českého lesa s tím, že když mě koloběžka bude odmítat povozit, tak ji zkrátka budu tlačit. Že to jde, jsem věděl z vyprávění Vaška Juna, kterak zdolával 500 mil při závodě 1000 mil Adveture.
Nás čekalo naštěstí ani ne 10 mil, tedy většinu z nás, neboť Vaškovi, který byl vytrénován z těch pětiset mil, to nestačilo a přidal si ještě jednu porci. Prostě měl takový strach z toho, abych ho někde neopískoval, že přehlédl odbočku a trošku si to prodloužil. Faktem je, že v místě, kde se Vaškovi podařilo sjet z cesty, už jsem měl také řádně nakročeno jej následovat, ale protože přeci jenom nejsem na koloběžce tak vyježděný, tak jsem se stačil ohlédnout a koutkem oka zachytiti vlevo žlutou šipku, která značila, že mám ze silnice sjet na takovou šotolinovou cestičku.
I když jsem se nestal králem Českého lesa, jízdu na koloběžce jsem si náležitě užíval. V průběhu té jízdy jsem začal zjišťovat, že třeba když jedu do kopce, lépe se mi odráží levou nohou, respektive v tom odraze je větší síla, která mi pomáhá jet do kopce rychleji. Naopak na rovině a z kopce se mi lépe odstrkuje pravou nohou. Také jsem si začal uvědomovat, jak je jízda na koloběžce vhodná pro vytříbení běžeckého stylu, třeba že když se neodrazíte z bříšek prstů, tak ten odraz je značně tupý. Uvědomil jsem si, jak je jízda na koloběžce prospěšná i pro posílení stehen, lýtek a že když se na koloběžce hrbíte, tak vaše jízda postrádá plynulost, stejně jako u běhu.
Prostě tak jako při první jízdě jsem si ověřil, že koloběžka nemá ve svém názvu běh zbytečně a že je to vynikající pomůcka k tomu, aby byl náš běh dokonalejší. Proto jsem se hned, jak se Vašek našel, s ním domluvil, že si od něj na Školu dvě koloběžky vezmeme.
Tímto také oznamuji, že pod Běžeckou školou vznikl Koloběžkařský klub Komorní Dvůr. Když jsem to oznámil Zdeňkovi, tak mu rázem vyrostl na obličeji banán.
No a ti, co přijedou na soustředění do Srní, už vědí, že jeden den budou mít také úsměv roztažený po celém obličeji.
POZOR
V posledních dnech se nám vinou nemocí a zranění uvolnila na soustředění v Srní čtyři místa, dvě pro ženy a dvě pro muže, takže pokud chcete být při tom, tak neváhejte a piště Ondrovi Uhrovi.
Vložit komentář
