Poutní ultramaraton. Den 2. – kdy už tam budem
Teda nevím, co dnes ze mě vypadne, jsem totiž absolutně vymaštěnej. Možná i sjetej, po endorfinech, ale hlavně vymaštěnej po neskutečně namáhavé cestě. Nestěžuju si, ostatně nemám komu, protože nápadu Petra Hrušky jsem se chytil bez dlouhého rozmýšlení, a znaje cesty v Durynském lese mi muselo být dopředu jasné, že to nebude procházka růžovou zahradou.
Ovšem i když jsem věděl, co se dá v Durynském lese čekat za cesty, tak jsem o nich věděl ještě hodně málo. Až do 38. kilometru to bylo sice nahoru dolů, přes kořeny, občas nějaké ty kameny, ale co přišlo pak, předčilo mé veškeré očekávání.
Určitě každý z vás už někdy šel korytem, jímž stékají jarní vody, nebo vody po silných deštích, které odplaví hlínu na povrchu a nechají jen kamení a kořeny. Takovým profilem jsme absolvovali v druhé půlce cca 15 kilometrů, ať nahoru či dolů. Nohy jsem měl z toho taky pěkně vymletý a hodně jsem se těšil, až to celé skončí.
Posledních pár kilometrů jsem si říkal, že jen doufám, že někdo nepronese na mou adresu nějakou „vtipnou“ poznámku – v tu chvíli bych určitě dostál pověsti Nerudného Týpka.
Jinak to ale byl nádherný den. Nádherná příroda, jen škoda, že jsme z ní moc neviděli, protože většinou ležela všude mlha, nebo se válely po zemi chuchvalce mraků.
Tak to je vše, co je v tuto chvíli můj mozek schopen vyplivnout. Mějte krásný den a myslete na nás, aby zítřejší trasa byla trošku schůdnější a já nebyl tak vypatlanej, jinak se toho zase moc nedozvíte.
P.S. Dneska vysloveně perlil Milan, vybíráme na závěr alespoň dvě perly:
Perla první – když jsme šli do kopce vymletým korytem, prohlásil: „Děsnej kopec! Pořád vede vzhůru!?“
Perla druhá u večeře, na kterou jsme se dostali mimochodem až ve třičtvrtě na 10, se týkala rozdělení pokojů. Prohlásil, že musí spát jedině s otcem Hruškou, neboť nutně potřebuje udělit poslední pomazání.
Vložit komentář
