Svoboda
Když uslyším slovo svoboda, okamžitě vidím před očima Mela Gibsona v závěrečné scéně filmu Statečné srdce, jak z posledních sil zakřičí „Svobodáááááááááá!“, načež na jeho zátylek dopadne katova sekyra a z dlaně mu vypadne kapesníček, který dostal od milované ženy, kterou mu znásilnili a zabili.
Tento článek vyšel na běžecké škole 24.2.2012
V tom jediném záběru je všechno: láska, smrt, odpuštění, věčnost.
V tom záběru, vlastně v celém filmu, se odvíjí věčný příběh člověka. Člověka, který chtěl žít s ostatními v míru a pokoji, který nechtěl s nikým a s ničím válčit, bojovat. Člověka, který měl rád život, měl rád své přátele, měl rád svou ženu a nechtěl nic víc. Člověka, kterému jediný okamžik toto všechno vzal a to vedlo k tomu, že jeho život jako by ztratil smysl.
Bylo tomu tak ale doopravdy? Možná to bylo docela jinak. Možná od tohoto okamžiku jen šel, běžel a směřoval jen tam, kde to vše zase získá zpět. Směřoval na jediné místo na Zemi, kde to mohl dostat, směřoval k jediné vteřině v životě, kde to mohlo přijít. Tím místem byl popravčí špalek a tou vteřinou byl okamžik smrti. V tu chvíli vše skončilo, neboť se opět setkal se svou milovanou.
O svobodě z jiného soudku
Před lety jsme byli obdarováni po mnoha a mnoha letech područenství – svobodou. Najednou se nám otevřel nový svět. Můžeme si dělat svobodně, co chceme, chodit, kam chceme, běhat, kde chceme, jezdit, kam chceme, jíst, co chceme, spát, kde chceme… ANO? Je tomu skutečně tak?, ptá se nejeden z nás. I když to v mnoha případech tak nevypadá, tak tomu tak skutečně je.
Bohužel svoboda sebou nese jednu velmi nepříjemnou skutečnost a tou je, že si ji musíme zasloužit. Svobodu sice dostáváme od Pánaboha při narození, ale s ní dostáváme i úkol, za který, když ho plníme, jsme odměňováni svobodou. Pro mnohé to však znamená velké zklamání, protože: Co je to za svobodu, když kvůli ní musím dělat to či ono? Základní nepochopení je v tom – musím! Samozřejmě, že člověk nemusí nic, klidně se může nechat vydržovat státem nebo se nechat vykořisťovat zaměstnavatelem, ale zaplatí za to nesvobodou.
O svobodě se jménem Evropská unie
Na začátku vzniku Evropské unie stála myšlenka na volný trh. Prostě, aby se zboží i lidé žijící v Evropské unii mohli volně pohybovat, aniž by na hranicích té či oné země stály kontroly, které by je zdržovaly. To byla skvělá myšlenka a všichni jí tleskali. Tak se založila Evropská unie.
No jo, ale když už máme tu unii, tak by ji měl někdo spravovat, že? Nejspíš nějací úředníci. Fajn. Vytvořil se systém volení úředníků, kteří to budou celé řídit.
No jo, ale to jim musíme dát také nějaké pravomoci a úkoly, abychom je tam neměli jen tak na semeno, že? Tak se začala tvořit evropská legislativa, která bytněla a bytněla a bytněla, a dneska už bychom potřebovali spousty dalších úředníků, aby vůbec byli schopni přečíst, co se to všechno vlastně vytvořilo. Nebo vy si myslíte, že existuje v Evropě byť jediný člověk, který tomu, proč tu máme Evropskou unii, ještě rozumí? Podle mě ne. Podle mě by bylo nejlepší se vrátit na začátek a říci si, co vlastně chceme.
Že chceme:
Jednotný trh – ale na němž se bude obchodovat s tím, co každý jednotlivý stát vyrobí a vyprodukuje. Jasně, musí se zachovat určitá hygiena, abychom si nepřeváželi přes hranice svrab a neštovice, choleru a úplavice, ale ta by měla být minimální, tedy ve smyslu základní a ne maximální, ve smyslu, když na to nemáš, jsi vyřazen z volné soutěže. Proč?
Protože Evropská unie také vznikla proto, aby se životní úroveň v jednotlivých státech – budou-li se jejich obyvatelé snažit, a tady jsme u svobody z jiného soudku, postupně vyrovnávala. Budu-li se však stanovovat taková pravidla, která si mohou dovolit plnit jen země s již dnes silnou ekonomikou (v podstatě jen Německo – možná), tak tím ty ostatní vyloučíme z volné soutěže a světe div se, ono se nám to všechno pěkně p… Ano! Už se stalo!
A tak co s tím? Začneme utahovat kohoutky, začneme utahovat opasky, začneme přerozdělovat, začneme plánovat, co kdo dostane, začneme plánovat pětiletky, abychom věděli, na co nemáme zapomenout a jsme všichni zase v jednotné Evropě. V Evropě, v níž se cítí dobře jen ruský mužik, protože toho jediného jsme do naší Evropy nepustili a tak se nám sem lehce vplížil a celé nám to tu rozklížil.
Taky se vám chce zařvat svododááááááááááááá…
Chce-li však být člověk svobodný, potřebuje zjistit kým je
Vložit komentář
Výborně Miloši!
Jenom bych ještě zdůraznil, co píšeš v "O svobodě z jiného soudku". Mnozí by si měli uvědomit, že svoboda neznamená jenom právo ale především zodpovědnost za vlastní život. Mám totiž dojem, že mnozí si svobodu a především EU pletou s "vymahatelným právem" mít se dobře bez vlastního přičinění. A politici jim ochotně naslouchají, co jim také zbývá, a pak tady máme Řecko.
Když už jsi uvedl příklad ze Statečného srdce, přídám jeden citát z 300 Bitva u Thermopyl: "Kdo chce svobodu, musí být připraven vykoupit ji vlastní krví", to je sice trochu extrémně řečeno, ale vyjadřuje to ten princip.
Jinak dnes vyšel taky dobrý článek na Neviditelném psu, ESEJ: Co jest kapitalismus. Který to sice bere z jiného konce, ale závěr je stejný (odkaz jsem asi vložit nejde).
Kdo jsem? – to se mohu dovědět jenom sám od sebe, to mi nikdo jiný neodpoví
Cokoliv jste si o sobě kdy mysleli pěkného nebo škaredého není to, kdo jste: Je to jen myšlenka. Pravda o tom, kdo jste, není v myšlení. Pravda o tom, kdo jste, nemůže být pojmenována nebo definována. Slova, jako duše, světlo, Bůh, pravda, já, vědomí, univerzální inteligence, božství, sice jsou schopny připomenout požehnání pravdy, ale i tak jsou velmi neadekvátním popisem úžasné velikosti vašeho pravého já.
Jakkoliv se definujete: jako dítě, dospívající, matka, otec, postarší osoba, zdravá osoba, nemocná osoba, někdo, kdo trpí nebo někdo osvícený – vždy je až za vším tímto, pravda o Vás.
Není pro vás nic cizího, je tak blízko, že nedokážete uvěřit, že jste to Vy.
Pravda o tom, kdo jste, je nedotčena jakýmkoliv konceptem, ignorantním nebo osvíceným, o bezcennosti nebo nadřazenosti, pravda o Vás je tím naprosto nedotčena.
Vždy jste byli svobodní a to co brání tomu, si to uvědomit, je to, že se identifikujete s nějakou myšlenkou o tom, kdo jste. Nebere Vám pravdu o tom, kdo jste, protože tím už jste. Ona Vás jen připravuje o uvědomění toho, kdo jste.
Zvu Vás, abyste svou pozornost ponořili do toho, co ve Vás vždy bylo, otevřeně čekající na vlastní sebe-uvědomění. Kdo jste doopravdy? Jste nějaký obraz ve Vaší mysli? Jste nějaký pocit ve Vašem těle? Jste nějaká emoce, která probíhá Vaší myslí a tělem? Jste něco, co o Vás někdo řekl nebo jste to, co se ve Vás vzpírá proti tomu, co o Vás někdo řekl?
Toto jsou příklady mnoha a mnoha misidentifikací. A všechny tyto definice přichází a odchází, zrodí se a pojdou. Pravda o tom, kdo jste, nepřichází a neodchází. Byla tu před narození, během života i po smrti.
Objevit tuto pravdu není jen možné, je to Vaše přirozené právo. Každá myšlenka o tom, že tento objev, není nic pro Vás, že teď není pravý čas, že nejste dostateční, že nejste připravení, že už přece víte, kdo jste, jsou jen triky Vaší vlastní mysli. Je na čase probádat tuto myšlenku na „já“ a prozkoumat její pravost. V tomto procesu nastane otevření vědomé inteligence a Vy se konečně poznáte.
Nejdůležitější otázka, na kterou se můžete ptát sami sebe je: kdo jsem? Svým způsobem byla tato otázka přítomná v celém Vašem životě. Každá činnost, individuální nebo kolektivní, je u samého svého zdroje motivována hledáním sebe-definice. Většinou hledáme pozitivní odpovědi a utíkáme od negativních. Jakmile se tato otázka stane zjevnou, hybnost a síla této otázky nasměruje hledání skutečné odpovědi, která je nedefinovaná, živá a naplněná neustále prohlubujícím se vhledem.
Ochutnali jste úspěch a selhání. Po nějakém čase, dříve či později, si uvědomíte, že to, kdo jste, ať už se definujete jakkoli, není uspokojující. Dokud ta otázka nebude zodpovězena opravdově, ne jen konvenčně, budete po odpovědi stále hladoví. Protože nezáleží, jak Vás definují ostatní, dobře či špatně a nezáleží jak, se definujete Vy sami, žádná definice nemůže přinést stabilní přesvědčení. Chvíle, kdy si uvědomíte tuto neukojitelnost, je zcela zásadní. Často se o ní mluví jako o duchovním dozrání, chvíli duchovní dospělosti. V tomto bodě můžete vědomě hledat, kdo skutečně jste. V její síle a jednoduchosti otázka „kdo jsem?“ dohodí mysl zpět ke zdroji osobní identifikace, k základnímu předpokladu: jsem někdo. A spíše než vzít tento předpoklad jako pravdu, můžete bádat do větší hloubky. Není těžké vidět, že tato původní myšlenka „já jsem někdo“ vede k mnoha různým strategiím o tom, jak být někým lepším, někým ubránitelnějším, někým, kdo má více potěšení, komfortu, úspěchu.
Ale když je tato základní otázka zodpovězena, mysl narazí na „Já“, které je oproštěno od toho, co celou dobu chtělo. Říká se tomu „sebevyšetřováni“. Nejzákladnější otázka „kdo jsem?“ je ta nejvíce přehlížena. Trávíme své dny povídáním ostatním nebo sobě, že jsme důležití, nedůležití, velcí, malí, mladí, staří, nikdy však nehledáme odpověď na to, kdo jsem skutečně. Jak víte, že toto je opravdu to, co jste? Je to skutečně tak? Když se soustředíte na otázku: „Kdo jsem?“, možná máte na mysli někoho s Vaším obličejem a tělem, ale kdo je ten, kdo si to představuje? Jste ten pozorovaný objekt, nebo pozorovatel toho objektu? Objekt přichází a odchází. Rodič, dítě, milenka, osamělý, osvícený, vítěz, poražený. Tyhle asociace přichází a odchází. Ale vědomí těchto asociací je vždy přítomné. Misidentifikace Vašeho já s něčím, co je objektem pozorování, vede k extrémnímu potěšení nebo extrémní bolesti, nekonečnému cyklu utrpení.
Jakmile se přestanete identifikovat a plně si uvědomíte, že jste vědomí samotné a ne ty proměnlivé definice, hledání po „já“ skončí. Když je otázka „kdo?“ následována nevinně, čistě, celou cestu ke svému zdroji, přichází neskutečné, ohromující uvědomění: žádná bytost tu ani není! Je tu pouze nedefinovatelné, neomezené rozeznání sama sebe, jako neodlučitelného od všeho ostatního. Jste svobodní. Jste celek. Jste nekoneční. Neexistuje pro Vás žádné dno, žádný limit. Každá idea o Vás se ve Vás zrodí a zase do Vás zmizí. Vy jste pozorovatel, a pozorovatel je vědomí.
Nechte všechny sebe-definice umřít teď. Nechte je odejít a sledujte, co zůstane. Vizte to, co se nikdy nenarodilo a nikdy neumře. Pociťte úlevu z odložení břemene sebe-definování. Zakuste neexistenci toho břemene. Pociťte radost, která tam je. Odpočívejte v nekonečném míru Vaší přirozenosti bez myšlenky o „já“.
Opravdu hezky napsáno, Miloši!
