O životě, o běhání, o hledání a nalézání
Úvodní příběhy Daniely a Karla do blogu nepatří, to je to, co bylo, přesto, kdo by je neznal a začal číst až jejich blog, nemusel by některé věci pochopit, proto je zde na ně odkaz. Tento první díl je pokračováním o Daniele, ale Karel v něm nemůže rozhodně chybět, zrovna tak jako nebude moci chybět v blogu Karla zmínka o Daniele. Nejen, že jsou matkou a synem, ale i jejich životní osudy si jsou v mnohém podobné. Oba našli zázemí a oporu u svých šéfů, zatímco doma je to trošku horší. Uvidíme, co na to čas!
Doma sice brumlají, když po chvíli co přijdu odcházím ven, ale už to pomalu začínají akceptovat, dokonce se už těší na chvíli, kdy s úsměvem rozrazím dveře a začnu jim vařit :))).
Od mého slibu, že se zúčastním s Karlem ½maratonu ve Vídni, uběhly tři měsíce. Stále stejná trasa, stejný počet absolvovaných kilometrů, ne a ne zrychlit :-(. Proč?
Usedám opět k internetu, hledám a čtu ve dvou různých řečech a nakonec se obracím na odborníka s velkým M :)).
Tedy tady mám osobně problém přepisovat, připadá mi to jak samochvála, ale na druhou stranu to jednoho potěší :))).
Dostala jsem radu, co bych měla následující tři týdny dělat a taky abych zařadila do běhu chůzi. Oponovala jsem, že s tím jsem začínala, načež mi bylo doporučeno, abych si přečetla článek o Cháronovi, co zve lidi k sobě.
Vyšla jsem si tedy na trénink a nespokojeně pro sebe brumlala: „To je teda odborník, člověk se ho ptá na to, jak to udělat, aby se zrychlil v běhu a on mu doporučí chodit a ještě sedět u počítače a číst si něco o průvodci do podsvětí – ACH JO!, to jsem si zas naběhla. On mi snad nevěří, že tu hodinku vydržím plynule běžet? Proč mi píše o rychlé chůzi? Ale co, nemám co ztratit, maximálně jeden trénink. Zkusím to – raz, dva, pravá levá … a sleduji čas. A hele, ono na tom něco bude, ono to funguje lépe než doteď. To jsem z toho jelen – teda laň“ :))).
Rozkřičela jsem se na celý les: „Vždyť on má pravdu“ …, du, du, du – znělo mi ozvěnou, a tak jsem začala při běžeckém tréninku chodit a utvrdila se ve svém rozhodnutí v dubnu běžet ½maraton.
Po třech týdnech jsem obdržela svůj první tréninkový plán. Celá nažhavená jsem si ho vytiskla, přečetla první řádku a protáhla obličej: „Jen 45 minut? Takhle málo?“
Rychle jsem si udělala výpočty, manžel mi totiž koupil sporttester a tak jsem mohla začít běhat, tedy běho-chodit, podle něj. Obula jsem boty a vyběhla přesně podle plánu. Čísla TF napsaná na ruce, ještě jsem si to pojistila cedulkou v kapse :))) a už jsem si to pelášila. Po pár metrech jsem musela M přiznat, že má opět pravdu. Celkem se nedivím Daně, že jí občas vytáčí, jak do nás vidí :))).
Mám za sebou první týden, těch 45 minut mi vždy tak akorát stačilo, více bych v tom tempu nezvládla.
Mám však radost, můj trénink dostal řád a i při mém pracovním vytížení jsem toho už spoustu dokázala. Život jsem si otočila už poněkolikáté naruby, ale nyní mám pocit, že jde – běží správným směrem. Migrény již téměř neznám, žiji s úsměvem a chutí do života. Děkuji, že jsem potkala lidi, kteří rádi a ze srdce podají pomocnou ruku a taky mají trpělivost nás neohrabance dovést až k cíli. Kéž by jich po světě běhalo více :))). Už se moc těším na příští rok. Určitě to bude pro mě něco mimořádného (pokud vydržím):)))), maraton sice nepoběžím, ale ½maraton určitě.
A co dělal Karel?
Karel toho měl nad hlavu. Poté, co dostal tréninkový plán, si myslel, že ho začne plnit až v dalším týdnu. Nakonec mu to ale nedalo, ostatně v běhání a ve chvílích strávených venku našel zalíbení a třikrát vyběhl. Navíc dostal pochvalu od svého šéfa, který ho po návratu ze své dovolené nemohl poznat a hned ho poslal na váhu, aby se přesvědčil, že ho nemámí zrak.
Poslední zpráva od Karla zní, že už shodil dalších 11 kg a má už pouhých 108. Rád by se do konce roku dostal pod 100, k čemuž jsem mu slíbil, že mu pomůžu, ale jak ho sleduji, ani moc mé pomoci potřebovat nebude :))).
Vložit komentář
