O pití z lopaty a výchovném efektu běhu na návštěvníky Disco klubu
Je to už osm měsíců, co jsem poprvé vyběhla a po 40 letech poprvé okusila, jaké to je pravidelně sportovat. Dnes se cítím, stejně jako před těmi osmi měsíci, jako začátečník. Srovnávat se s pokročilými se rozhodně nemůžu, přesto se v mém životě toho mnoho změnilo.
Celých 40 let mi sport vůbec nic neříkal, spíše naopak. Kdykoliv byl v televizi sport, hned jsem přepínala, kromě boxu, na ten jsme se s babičkou dívaly rády. Celý život – začala jsem s tím už jako dítě – jsem bojovala s váhou, dietami, hladověním a vyzkoušela vše, tedy až na ten pohyb, ten jsem tedy opravdu rozhodně nemusela.
Výsledkem všech těch diet a hladovění byla nakonec docela „slušná“ váha – téměř 90 kilo.
Pití z lopaty
Ve svých 36 letech jsem zjistila, že při dietě, tedy spíše při uspořádání jídelníčku a rychlé chůzi se s tím dá něco dělat. Jen tomu pitnému režimu jsem nějak moc nerozuměla, nechápala jsem, k čemu je dobré pít a jak mi pití může pomoci zhubnout? To mi tedy opravdu hlava nebrala. Až Milošovy polopaticky napsané články o pitném režimu mi umožnily konečně pochopit, proč je důležité i při hubnutí dostatečně pít.
Jak už jsem několikrát napsala, v cizí zemi, i když v pohraničním městě, s rodnou hroudou téměř za humny, to pro mě není jednoduché. Pracuji v Disco klubu, kam chodí hlavně mladí lidé a od těch jsem si vyslechla a musela jsem spolknout hodně poznámek na mé občanství a často i nadávek. Ale pravdou je, že všichni takoví nejsou, je to asi jako všude, prostě když se lidé nesrovnají sami se sebou, přidá se alkohol, jste mladí, tak padají i slova, za něž se pak druhý den, ten kdo je vypustil z úst, stydí.
Přesto i tyto nepříjemné zážitky vedly k tomu, že než někoho z těch hochů, kteří mě počastovali těmito poznámkami, potkat někde nemotorná, upocená, udýchaná, raději jsem celých těch osm měsíců běhala sama hluboko v lese. Navíc tam bylo tááááááák krásně :). I když jsem s takto schovávala, neuniklo těmto hochům, že se NĚKDE takto pravidelně na svých nožkách pohybuji a nedalo jim to, aby se mě občas nezeptali zda běhám? Vždy jsem jim přátelsky odvětila, že ano. Jeden z nich mě dokonce sledoval kolem rybníčku na kole :))). Stejně jsem se ale nenechala odradit :) a stal se zázrak, dnes už mě zdraví :))), že by běh i vychovával? :)
Když jsem před těmi osmi měsíci začínala, nevěděla jsem o běhání vůbec nic, jen z knihy doktora Strunze jsem si pamatovala větu: „Vydržte 6 týdnů a pak už nikdy běhat nepřestanete!“ Ach, jak často jsem si pak na tuhle větu vzpomněla. Snad stokrát mi hučela v hlavě. Měl pravdu! Šlo jen o to začít, o zvyk, naučit se jet v jiných kolejích.
Co dal mně osobně sport – běhání?
Poznala jsem sama sebe z jiné stránky, co dřív pro mě bylo nemožné, stalo se najednou možným. Od té doby, co jsem začala běhat není jediný den stejný, jediný den bez nějakého překvapení, život se mi rozproudil, už nemám pocit, že žiji v kalné, stojaté vodě. Neříkám, že se kolem mě valí jen průzračná voda, ale každopádně ta řeka, do níž jsem před těmi osmi měsíci vstoupila, proudí, nestojí. Věci, domy, cesty, lidé kolem mě jsou stejní a nejsou stejní. Změnil se můj pohled na svět a s ním se změnilo vše okolo mě. Je príma si uvědomit, že ne ti všichni kolem mě, to vše kolem mě je strůjcem toho, co se mi děje, že za to vše jsem zodpovědná JÁ. Sice se to stále ještě učím, občas uklouznu, zaběhnu se, ne vždy se ovládnu, abych někomu neřekla křivé slovo nebo na něj alespoň nepomyslela křivě, ale těch okamžiků je stále méně a méně.
Běh mi pomáhá tím, že mi umožňuje být sama se svými myšlenkami, sama se sebou, sama se sebou se srovnat a tím se srovnat s těmi okolo sebe. Kdo by řekl, že k tomu, aby člověk pochopil zákonitosti života, stačí začít jen běhat :))). Tak každý další den překonávám něco nového. Každým kilometrem, který mi přibude v tréninkovém plánu, se postavím sama sobě a dokáži si, že nemožné je možné!
Jsou dny, kdy to nejde, kdy nic nefunguje. Dny, kdy bych se nejraději zakopala sto sáhů pod zem. Dny, kdy bych běžecké boty nejraději hodila do kouta a nic nedělala. Pak se ale vrátím z běhání a jsem šťastná, že jsem právě v tento den vyběhla :).
Pokaždé když vybíhám čekám, zda nožky poběží nebo budou stávkovat. Jako přede dvěma týdny. Byla jsem nachlazená a nebyla schopná zvládnout ani to nejpomalejší tempo. Byla jsem naštvaná na sebe, na všechny okolo, ale i v tomhle stavu jsem alespoň procházkou obcházela kolem rybníku.
Mým velkým příkladem je jeden starší dědula, co tu běhá. Na toho nemám ani náhodou, ani při největším vzepětí bych nebyla schopná mu stačit. Ten si to panečku mete :))).
Díky běhání se zlepšil můj krevní obraz. Migréna!
Už skoro nevím, co to je, ale hlavně, což mě těší asi nejvíc, moje střevní problémy mě téměř přestaly sužovat! :) Nejsem tak náladová a pracovní stres odbourám v lese a nevybíjím si ho doma.
Tady mě napadá, že budu muset taky něco napsat o vztahu člověka a stromů, o jejich vzájemné symbióze, o tom, že člověk pro svůj život potřebuje kyslík, který mu dávají stromy a stromy naopak potřebují ke svému životu oxid uhličitý a ten jim poskytuje dýcháním člověk.
Nedávno mě oslovila manželka mého lékaře, je jí kolem 35, ptala se, jak často běhám, že by se mnou ráda vyrazila. Když jsem jí řekla, že 5x týdně, tak se strašně lekla a hodila zpátečku :), to prý, že ani náhodou … No, já stejně nejraději běhám sama a hlavně v temném a hlubokém lese, kde mě nikdo nevidí a neslyší, jak si funím … Dýchat nosem jsem se ještě nenaučila a asi nenaučím, čekám na článek od Miloše, kde to popíše i pro začátečníky :))).
No vidíš a já si lámal hlavu nad tím, co bude obsahem čtvrtého dílu běhání pro začátečníky a pokročilé :).
Minulý týden mě v parku potkal 18ti letý mladík – René (taky chodí do Disco) a hned se se mnou dal do řeči o běhání. Prý taky začal běhat s TF 170 bez hodinek … a taky se vyptával jak dlouho, kolik a jak často běhám? Chvilku jsme si povídali a pak z něj vypadlo: „Já jsem tě včera pozoroval jak běháš,“ divila jsem se, vždyť přeci běhám jen v lese :))), pak pokračoval: Ty běžíš pomalu a pak běžíš 2 minuty hodně rychle a pak zase pomaleji, proč to děláš?“ Nemohla jsem věřit svým uším, koukala jsem, jako bych spadla z višně :))). Vysvětlila jsem mu, že to je trénink, který mi vyhovuje, při kterém jsem spokojená. A dostalo se mi odpovědi: „No tak to má tvůj muž dobrý, stačí mu bič do ruky a hnát tě lesem a ty jsi spokojená, to ti stačí opravdu málo, takovou ženskou bych taky potřeboval.“ No, to už bylo na mě moc :))).
Nicméně v pátek stál u baru v Disco klubu a domlouval si se mnou schůzku, že bychom mohli jít běhat spolu, že se rád naučí běhat, neví o běhu nic a samotnému mu to nejde, což tedy bylo na jeho běhu opravdu vidět :))). Takže díky Milošovi asi to moje běhání nevypadá tak špatně, když se ode mě chce někdo učit a odváží se běžet po mém boku. Ale váhám, jsem zvyklá funět po lese sama :))), navíc já už babička a s takovým mladíčkem? Vždyť mu nebudu stačit :))).
Můj muž dostal taky skvělý nápad! Dát mi kameru z jeho letadýlka na botu, aby věděl, kde jsem a zda to běhání neflákám :))).
Většinou se neohlížíme zpátky, kolik jsme toho dokázali, většinou se díváme jen dopředu, já se ale v poslední době několikrát vrátila a podívala se zpět, prolistovala se svými začátky, svými výkony a už bych se nechtěla vracet do starých kolejí. Každý den, kdy běhám, mi dodává sílu, i když stále nevím, nevím, zda budu schopná uběhnout v dubnu půlmaraton?
Danielo, už nyní bys ho s přehledem dala, ani bys v cíli nevěděla jak!
Alespoň pár slov o Karlovi.
Ten vybíhá 3x týdně, vícekrát to prostě kvůli práci nestihne. Sabina už se konečně přemohla a ukázala mu, jak má správně běhat, takže velký pokrok :))).
Já jen doufám, že až budu slavit první výročí svého běhání, že tu bodu moci napsat nějaká pořádná čísla, aby bylo vidět, že už jsem něco dokázala :))).
Já se z vás baby zblázním! Přečti si ještě jednou, nebo raději hned několikrát, co jsi tu napsala, jak jsi se změnila, jak měníš svým běháním své okolí …a to je jen začátek, buď si jistá, že lavinu, kterou jsi spustila svým příkladem, budeš vnímat každým měsícem, každým týdnem, každým dnem, stále více a více, ty se ale budeš pořád divit, o čem to ti lidé kolem tebe mluví, koho že to obdivují … ale to není důležité, důležité je, že to tak je …a že tím někým jsi TY!
Vložit komentář
Moc krásně napsáno a naprosto souhlasím..
Chci tu jen dodat, ze ty trenky patri Kajovi, zapomnel je tu v lednu:))) Ted uz jsou mu velke. Pegy, ja sice taky nezhubla, teda co se vahy tyka, ale nejak trochu jinac vypadam:))) asi nekde delame chybu :))) Ale verim tomu, ze Milos nam ty chyby najde a povi:))) Do lesa se taky bojim, protoze muj muz mi neustale povida, jak kdesi byla nejaka zenska co behala uskrcena a ..… ale nez behat a potkat hochy, tak to radeji do lesa:)))
Do lesa ze Slavkova ještě nedoběhnu a můj styl nikdo zatím netouží po mě opakovat. Ale všechno ostatní platí nastopro. A ty trenýrky by tomu mýmu medvídkovi taky sekly, ale neříkejte mu to!
Paráda! Gratuluji k pokrokům.
Běhám už přes rok a mám to nějak celé jinak :-) V hlubokém lese se sama bojím, neshodila jsem ani deko a kamarádi se mi kvůli běhání spíš posmívají (hlavně, že jsem prý pomalá). Každopádně ten pocit, že běháním vybiju stres je úžasný. Pěkně mi to kdysi napsala Mapo: „Je lepší, když bolejí nohy než hlava.“ Od té doby se tím řídím :-)
To je krásný :)
