Radost až na kost – můj první triatlon
O tom, jak svůj první společný triatlon viděli členové úderného týmu Radost až na kost – Machy, Socketka a Nikie, jak se chodí v bahně, proč je lepší nemít ponožky a naučit se kraula, a jak Nikie upekla cuketovou buchtu z okrasné dýně.
Triatlon v pěti dějstvích
Part 0. Příprava
být členem support teamu je hard job:-)
Machy: S nápadem zúčastnit se triatlonu přišla Socketka byl to dobrý nápad. Roky už jsem totiž nepoužíval svoje staré kolo a teď se mi naskytla příležitost koupit si nové.
Na zdolání trati by stačil trek, ale vybral jsem si horáka, přece jenom to bude účinnější domácí posilovna. Před závodem jsem na něm během 6 dní nalítal 230 km, takže to byl opravdu dobrý nápad. S ostatníma disciploškama už to bylo trochu horší: za poslední dva měsíce jsem se účastnil akorát sběru běžeckých a plaveckých dividend na závodech (aniž by tomu odpovídaly nějaké extra investice), ale v podstatě žádný trénink. Nu což. V kategorii, ve které startuju, je jenom jeden závodník. Ta kategorie je „závodím jen se sebou". Přihlásili jsme se jako tým Radost až na kost, ale klidně jsme se mohli jmenovat United Bloggers, a to díky kapitánce Socketce a spoluValašce Nikie. Pro nás všechny je to triatlonová premiéra.
Parametry: plavání 750 m, kolo 21 km, běh 5 km. Výška, tlak, teplota i rosný bod příznivé.
Socketka: Budíček po půl šesté, snídaně, chystání věcí, strečink a po půl osmé odjezd – Nikie s manželem mě (a Davida, který mě jel podpořit) vyzvedli před domem. Jeli jsme poměrně brzo – přece jen to byl první závod pro všechny tři členy našeho úderného týmu nazvaného Radost až na kost, tak radši rezervu. S Machym jsme se sešli na místě, přijel pár minut po nás.
Namontovaly jsme přední kola (díky za pomoc, Nikie, moc mi to nešlo:), přidělala jsem si na představec sojové řezy, vodu do držáčku, pumpičku, duši, záplaty... Mezitím začala přijíždět další a další auta – spousta namakaných chlápků s manželkami a dětmi, jejich příprava byla taková jistá, zkušená, úplně mi bylo nervozitou špatně.
Vyzvedli jsme čísla, nakonec nejlepší číslo dostal Machy, 77, já místo 44 měla 53, ale součet stejný, takže jsem byla celkem spokojena:). Převlékli jsme se do dresů (v mém případě plavky), naše drahé protějšky si odpočinuly v autě a zbývala už jen skoro půlhodinka do startu. Snažila jsem se do sebe natlačit alespoň tyčinku, ale vůbec mi to nešlo do krku, zbytek jsem musela vyhodit, fakt jsem byla asi dost nervózní. Po rozpravě jsme všichni společně sedli na kolo a velmi volným tempem dojeli k rybníčku, kde byl start a první depo. Po cestě mi bylo dosti chladno a tak jsem ještě honem lovila z auta tílko.
Nikie: Tak aby bylo jasno – já tam byla taky. Čili je přirozené očekávat, že k tomu budu mít taky co říct. A tak jsem si počkala, až to Martina a Machy pěkně popíšou, abych už mohla jen tak "přicmrndávat". Protože od někoho tak dokonale zmateného jako jsem já (dobře, roztržitostí ještě na 12Honzu nemám a tolik zážitkové jako on se mi nasbírat asi nikdy nepodaří:o))) se nic moc jiného čekat nedá.
Že mám problém se narvat do neoprenu po chlapovi, co má poslední dobou lýtka menší než já a stejně remcá, to už je čtyry, prostě se to vyřešilo jednoduše – žádný neopren jsem nepotřebovala a tudíž jediné, do čeho jsem se musela nasoukat, byl můj nový TT obleček, který naštěstí nikdo přede mnou netestoval, takže nebylo s kým se porovnávat:o). Připraveno, nachystáno, sbaleno, rozloženo, naloženo, vyloženo, složeno, vybaleno a start!
Part 1. Plavání
Machy: Soudě podle subjektivních projevů nebyla voda dostatečně prohřátá, tým mi k tématu nakazuje mlčet, tak mlčím. Při vstupu do vody jeden z účastníků říká, že je to voda jak na Titaniku. Dnes to odhaduju na dvacet stupňů a s tichou nostalgií vzpomínám na svůj poslední závod zimního plavání – únorový kilometr ve dvoustupňové Vltavě (občas se někdo ptá ne neopren – samozřejmě bez, že…). Tož sranda, no. Na dvou okruzích si každý svoje místo snad našel, svoje místo si najdou i pěšáci, protože na jednom místě je asi metr vody (a čtvrt metru bahna). Pěšáci docela dobře drží stejné tempo jako plavci. Ven lezu za 14:08.
Socketka: Naskládala jsem si věci na místo (kola se volně pokládala do trávy) a šla se pomalu přesunout do vody – start byl z vody. Voda byla zelená, místy pokrytá pěnou a řasami, na břehu u vlezu nás vítaly kachničky. Ale alespoň horní vrstvy vody byly celkem teplé. Poslední instrukce před startem: „Pozor, u výlezu je betonek, ať se nezraníte". OK, dám si pozor. Trochu jsem se rozplavala (rozuměj asi tři tempa) a zase jsem se vrátila zpět, abych si našla místečko spíš vzadu. A najednou rána a start. Spousta lidí se teprve rozplavávala, takže měli docela slušný náskok. A začala pořádná mela. Kopanec sem, kopanec tam, tlačenice u bójek... za celou dobu plavání se to skoro neroztrhalo. Plavaly se dva okruhy a v půlce každého byla mělčinka, kde se celkem vyplatilo běžet po dně, takže jsme to hromadně zkoušeli. Ale zase tak jednoduché to nebylo, protože tam bylo blátíčko, kde se člověk zabořil až po kolena, ani nemrknul, což dost zpomalovalo. A taky bylo to bahno děsně studený, takže jsem pak při plavání zase skoro necítila chodidla, jak jsem je měla zmrzlý:). Prakticky celou druhou půlku plavání už jsem si plavala jen mezi prsařem:D. Ale co, snažila jsem se o nějakou tu eleganci a správnou techniku a i když mi to tedy moc neodsýpalo, co jsem viděla krátké video, které natočil David, nebylo to technicky zase tak špatné, ale tempo skutečně velmi velmi rozvážné:). Na plavání tedy musím definitivně zapracovat, protože jsem možná byla skutečně fakt poslední:). (Ano, jestli jsem byla poslední, tak mě skutečně předplavaly i ty holky v bikinách.) Při startu jsem si samozřejmě zapomněla zmáčknout stopky (tepák pořád ještě nemám). Z vody jsem se už celkem těšila, měla jsem toho celkem dost, hlavně ze začátku jsem si i párkrát decentně lokla, fuj.
Konečně jsem se blížila k výlezu z vody, lidi přede mnou tak nějak zatuhli, musela jsem skoro čekat, než výlez uvolní, hrábla jsem pravou nohou, jestli už tam něco, je a nic. Tak jsem udělala tempo, hrábla levou nohou a oops, beton. Vyhrabala jsem se z vody, koleno krvavé, ale nic vážného, takže honem zvládnout první depo.
Nikie: Nás „prsařů" tam bylo víc než dost. Ale jelikož to dýchání je trochu problém, hned při počátečním vlnobití piju to zelené bahno víc, než je zdrávo. Pak se několik desítek až stovek metrů topím, lapám po dechu, marně vzpomínám na uklidňovací techniky, které by mi před smrtí utonutím mohly posloužit. Nechám se nést davem, plavu v chumlu a rvu se o místo, přece nebudu čekat dozadu na svůj prostor, abych mohla někomu ukázat, že umím plavat. Lezu z vody a nevěřím vlastním stopkám, je na nich něco kolem 15 minut. Tohle nebylo 750 m, to ať mi nikdo netvrdí.
Part 2. Kolo
Machy: Depo nijak nehrotím a vyrážím na kolo, které hrotím od začátku. První 3 km jsou z kopce, pak do 13. km víceméně skoro furt stoupání a pak do 21. km furt sjezdy. Síly hodlám vyplácat do 13. kilometru, pak si odpočinu. První bod platí, ale při sjezdu si odpočinout nejde. Šlapu do toho a sjezd si užívám. Závodím sice jen sám se sebou, ale v tom je právě ten problém, jsem sám sobě soupeřem, který to docela hrotí:) Do depa dorážím s průměrem cca 28 km/h (a maximálkou 60,5, kterou jsem překročil v šedesátce, wow). To mi přijde na terén a horák dobré. Za odměnu dostávám hned po dojezdu křeče. Hltám MagnesLife a je to v pohodě.
Socketka: Po plavání mi bylo takové vedro, že tílko jsem tam nechala, navlíkla jen podprsenku, helmu, brýle, ponožky (vycpané bahnem a trávou, co jsem měla na nohách) a boty a šup na trať. Podle očekávání se mi decentně motala palice a tak jsem si raději odpustila "flying mount", který jsem v pátek trénovala za barákem a nasedla normálně:) Opět jsem si zapomněla zmáčknout stopky.
Během prvních asi deseti minut jsem předjela hned několik lidí a to dosti výrazně a blížila jsem se k dalším... Až mi to bylo podezřelé, že to neskončí dobře, jestli já nejedu moc rychle. Ale pořád jsem se cítila úplně svěží a tak jsem to mydlila dál. První dvě třetiny trasy byly prakticky pořád do kopce, silnice špatná anebo rovnou štěrk a hlína. Napadlo mě, že bych měla dát ty sojové řezy a vodu, ale pořád byl někdo přede mnou a já se k němu blížila a tak jsem spíš šlapala, abych ho dohnala, než bych svačila. Když byla kousek rovinka, ulomila jsem třetinu řezů a snažila se to rozžvýkat, tedy málem se udusila, slepilo mi to pusu a nešlo to spolknout:) Ale pomohlo to zapít a asi za kilometr jsem to sousto konečně zpracovala. Pak následovala taková předjížděčka s jedním závodníkem, pořád jsme se předjížděli a pořád nebylo jasné, kdo z nás je tedy lepší:D. Nakonec jsem mu trochu pláchla, ale v zápětí následoval sjezd z kopce a to ještě po lesní a pak hodně rozbité silnici, takže jsem měla smrt v očích, jednou jsem dokonce musela vyrovnávat smyk a v tenhle závodník ještě s jedním, kterého jsem předjela už poměrně dávno, mě předjeli a zmizeli v zatáčkách. Fakt jsem se bála, terén nemám ráda a ve vysoké rychlosti už vůbec. Minula jsem poměrně hodně lidí měnící duše a modlila se, abych taky nepíchla (před startem jsem zjistila, že mám ty pláště tak sjeté, že v nich mám normálně dírky a občas i celkem díry). Ale štěstí stálo při mě a tak jsem živá a zdravá dorazila do depa číslo dvě. Očekávala jsem ho už trochu dřív, než bylo a tak jsem vytáčela nohy příliš brzo a ztratila tím celkem zbytečně moc času. Tady už jsem si troufla a z kola závodnicky seskočila krásně před čárou:). David říkal, že na pravidla se moc nehrálo a někteří dokonce projeli prakticky celé depo na kole:).
Sundat helmu a brýle, ještě lok vody a vyběhnout. Teď mi došlo, že jsem vlastně nějak nepotkala žádnou občerstvovačku po cestě, tak jsem se těšila, že na běhu už snad tedy bude – na kole jsem měla jen pár loků. No jo, občerstvovačka byla, ale na konci depa a nikdo nic nepodával, takže jsem si jí samozřejmě nevšimla.
Nikie: Trochu chladné nohy, pro začátek, ale první (a ještě na dlouho jediný) táhlý kopec mě zahřeje, až se mi to přestává líbit. Snažím se nedávat moc lehké převody, ale s Gábinou je fakt dřina. Je to holka milá, ale trochu těžkotonážní. Ještě že jí aspoň to houpání jde zarazit. Jedu jako tank, trochu se kochám výhledem na Trosky, co si o nich nejdřív myslím, že je to Bezděz, ale na orientaci v mapách není čas. Funím jako lokomotiva, nejeden chlap (a jedna holka) mě stáhne, ale nechávám za sebou minimálně dvě ženské, jen tak dál. Tu, co mě předjela, pak potkávám při sjezdu dolů, stojí u silnice s těma krásně modrýma pláštěma, a tak si říkám, hezký jsou, ale co z toho, když je v nich teď ďoura, pánbůh zaplať za můj tank:o). Jsem sobec a všechny defektáře minu téměř bez mrknutí oka a řítím se zpátky do depa.
Part 3. Běh
Machy: Co není v pohodě, tak běh. Jednak jsem toho vyhltal nějak moc a taky běh a běh do prudkého kopce mi najednou nějak nejde. Vrchol naštěstí přichází hned na prvním kilometru a pak už následuje jenom seběh. Závod se koná v obci Bukovina a pořadatelé na lesní trati nachystali opravdové bukové stromy s nefalšovaným bukovým listím. Dokonalé! Pohoda (ne však rychlost) se vrací, všude obložné modro, žluté kulaté píchá paprskem, paráda.
Závoďák ve mně zaměřil záda jediného běžce asi 50 metrů přede mnou. Ta představa sice bolí, ale toho musím zneškodnit. Skutečnost (jak dobře vím) nebolí vůbec, protože vstup do anaerobního pásma 300 metrů před cílem je jako vždy sice namáhavý, ale bezbolestný a přináší postup o jedno místo v pořadí výše. Čas 1:30. Jako ročník 77 se startovním číslem 77 rvu 33. pozici v kategorii (to bude mít Honza12 radost:). Zanedlouho přibíhá drtivým finišem Nikie, a když jdem spolu vyklusnout, můžeme Martině zaskandovat na cestu do cíle.
Socketka: Běželo se v pohodě, nohy a všechno bez problémů, jen ta voda trochu chyběla. Vzápětí ale přišel kopec. Věděla jsem, že bude, ale na fotkách tedy vypadal oproti realitě jen jako kopeček. Ve skutečnosti to bylo skoro na lezení po čtyřech. Od konce prvního kilometru ale začaly rovinky a pozvolné klesání, což mi celkem vyhovovalo a zase jsem i někoho sem tam předběhla (ovšem tedy jeden závodník předběhl i mě). Pořád jsem doufala, že potkám nějakou vodu a pořád nic. Ale byla jsem úplně šťastná, konečně, po takové dlouhé době těšení to vypadá, že dokončím první triatlon. Vzpomínala jsem na ty blogy, co čtu, jak kdo absolvoval jaké dlouhé tratě a nedokázala jsem si to ani představit. Ne, že bych už nemohla nějak výrazně, ale lehké to tedy nebylo. A to je prakticky ta nejkratší varianta:). Taky jsem přemýšlela, za jak dlouho to asi budu mít, ale stopky jsem neměla zapnuté a v kolik jsme startovali přesně, jsem taky nevěděla. Bylo něco před jednou hodinou odpoledne, to by znamenalo, že to stihnu pod 2 h, což jsem si vytýčila jako rozumný čas, za který bych se nestyděla.
Než jsem se nadála, zbývalo posledních 500 m do cíle, tam už byl Machy a Nikie a povzbuzovali mě :). Těsně před cílem i David a Šimon. Tak jsem to nějak doklusala, zrychlit mi moc nešlo. V cíli mě hned poslali ke zdravotnicím, aby mi očistily koleno, rozhodně jsem tam nebyla jediná:). A dozvěděla jsem se čas: 1:44:30. Tak tomu jsem skoro nemohla uvěřit:).
Nikie: Jediný důležitý poznatek – bolí. Úvodní vyřazovací kopec vyřadil z běhu snad 100% závodníků, včetně mě, ale vyjdu ho spolu s tepem až do závratných výšin a pak už se pokouším klusat. Jde to dost ztuha, ale představa, že do půl hodiny už bude mému "utrpení" konec, mě žene vpřed. Poslední 3 km prakticky výhradně po slunku, pálí jako pominuté, umírám žízní. Ve finiši ale zapnu, a když probíhám cílem, málem vrhnu ten jeden gel a tyčinku, co jsem do sebe cestou poctivě nasoukala, na toho chlapíka, co mě odčipovává. Ale není to tak děsné:o).
Part 4. Zhodnocení
Machy: Všichni v pohodě a zdrávi v cíli, není vyšší mety. Jako tým jsme skončili čtvrtí ze čtrnácti. Ženské se počítaly jinak než my chlapci, takže kdybych bývala byla ženská, mohli/y jsme být na bedně. Do příště něco vymyslím.
Socketka: K dispozici byla zahradní hadice se svěží vodou, kterou jsem se hned rozhodla využít, protože pod plavkami jsem měla poměrně silnou izolační vrstvu řas a bahna. U hadice byl malý chlapeček, který mě dostal svými všetečnými otázkami. Nejdřív se ptal, na co máme ta čísla. Snažila jsem se mu to vysvětlit. Pak se odmlčel a zaskočil mě další otázkou při pohledu na mé koleno: „A na co máte tu krev?" To už jsem tedy vyprskla smíchy a vysvětlila mu, že to se bude učit ve škole. Pokýval hlavou a zmizel za rohem. David mě sprchuje a já povídám, že si ještě nazdvihnu tu podprsenku, načež se zpoza rohu vynořil onen chlapeček a naprosto fascinován zakřičel: „Cože?!". To mě teda složilo už definitivně:D.
Co mě překvapilo, že mi bylo dobře, neměla jsem žádný problém, nic nebolelo. Oproti půlmaratonu pohoda. Obdržela jsem poměrně chutný gulášek, pivo jsem vynechala. Zjistila jsem, že kdybychom byli každý o 15-20 s rychlejší, mohli jsme být i jako tým na bedně, takhle jsme byli 4. Ale o to nám přece vůbec nešlo, všichni jsme byli spokojení, že jsme to zvládli se ctí a máme už alespoň malilinkaté právo se nazvat triatlonisty:D.
Nikie: Tým: Byl výborný, jen škoda, že je ten Machy chlap. Být ženská, jsme na bedně. Ale slíbil, že do příště s tím něco udělá. Tak jenom aby:o). Jak Martina, tak Machy jsou naprosto skvělí, mají poctivě radost až na kost, i za mě. Já ji mám taky. Jenom na to občas tak úplně nevypadám. Jsem ráda, že jsme v tom nebyli každý sám, ale jako tým. Moc příjemná zkušenost.
Support: Až na počáteční výpadek způsobený nedostatečnou disciplínou se můj drahý muž ukázal jako dokonalý kouč a fanda v jedné osobě. Chystal mi věci, uklízel je, povzbuzoval mě a ještě mi zvládl hlásit pořadí (sice někdy špatně, ale to nevadí:o).
Pro příště: Příště prej žádné upgrady dresu, zdržuje to (ono se mu to řekne, ale ten běh prostě ženské jako já bez horní „výstuže" nedávají a cyklodres má zase praktické kapsičky) – bude to chtít vychytat. Příště prej žádné ponožky. Taky zdržujou, a kdybych měla ty dvě minuty, mohla jsem být na bedně. Nebo ne?:o))))). Příště prej bez kraula do rybníka nelez. A má pravdu. Úspora místa, snazší dýchání a menší pravděpodobnost utonutí za to stojí. A pak hlavně natrénovat přechody z kola na běh.
Konkurence: Když závodíte s robotem, kterého nezastaví žádná překážka, natož vlastní dvě děti, to se pak těžko honí minuty. Až budu mít dvě děti, budu mít taky takové bicáky a nohy?:o))))).
Po: Regenerace prací v zahradě a spánkem do 6:30 není nejlepší nápad. To se vám pak můžete stát, že upečete cuketovou buchtu z okrasné dýně a na silniční kolo si oblečete gatě s megadírou na zadku. Pak se nelze divit, že po zbytek dne radši nevylézáte z baráku. Regenerace taky až na kost:o).
Příště?: Když už je řeč o tipech na zlepšení, to se asi předpokládá, že tohle nebyla startovní a zároveň konečná stanice. Ale jak to udělat, aby to tak nebolelo, bylo to jiné, ale pořád tak zajímavé? Budu o tom přemýšlet.
Vložit komentář
@ Nike: Věruš, ten Mnisek me napadl jenom tak, chtel jsem tam napsat jenom proste nejaky hrozny zapadakov (4561 obyvatel Mnisku necht prominou...) s nejakym legracnim nazvem (ja jsem takovy radoby sprymar laik, ale na vase super vypraveni a komentare fakt teda nemam).... a ted jsem prave zjistil, ze se v Mnisku behava Evropsky pohar v ultramaratonech (50 km)! Jestli by vam stacil rok, resp. jestli byste trenink vydrzeli to nevim, neznam odolnost vasich nejvetsich organu lidskych, tj. kuze, kterou by z vas trener zrejme drive nebo pozdeji sedrel...;-). A s dojizdenim by to neslo, tabor je halt tabor, dojizdet by si mohla akorat jidla po ostatnich, kdyz by ti neco nechali :o). A z ostudy jsem mel na mysli ten znamy kabat, dyt vis, ste se ucili ve skole, ze jo?... Tak ted aspon jednu vetu vazne: moc jsem se pobavil, fakt,‘diky, diky moc!‘ (jak rikaval Olda Riha z Katapultu, ale toho asi neznas, za jeho casu jsi asi jeste byla tekuta….:-)) Jen tak dal a pokud bude nejake priste (bude?), tak zas cosy napiste decka, kurna, at se muzu tady trochu zachlamat! :o))
Jedno je číst vaše blogy a postřehy každý zvlášť a druhé mít to takhle v jednom článku. Moc jsem se pobavil a zasmál. Myslím, že žádný „krutotábor u pod Prdy“ nepotřebujete :o) Tým radost až na kost je totiž podle mých skromných zjištění odhodlaný a zapálený pro sport, tak že příště už na té bedně bude i když Machy není děvče :o)))))))) Všechny tři vás moc zdravím.
V Mnisku je nejaky specialni krutotabor? A fakt by stacil rok? A nemohla bych tam dojizdet? A s tou ostudou jsi to myslel jak? :o)))
Tak bando, toz jsem vam udelit pet hvezdic peticipych jak vysitych! Jo a za co ze vlastne? Tak, aby bylo jasno, tech pet bylo za tema slohove prace, pripravu, zpracovani, popis faktu, zhodnoceni prubehu popisovane udalosti a vyhledy (ukoly) do budoucna, dale za graficke zpracovani, gramatiku, diakritiku, interpunkci, primou a neprimou rec a pouziti smajliku. Vas vykon jsem radsi nehodnotil, jinak bych vas musel nasledne poslat na cely dalsi rok na nuceny treninkovy tabor do Mnisku pod Prdy, aby z vas neco bylo a abyste priste nedelali ostudu vasemu tymu: RADOST az na KOST!
:-D
