Běh mě nenechal spadnout do ještě většího průšvihu
Minulý rok byl velmi hektický, Karel, jehož příběh znáte z jeho vlastního vyprávění, se konečně srovnal a znovu vyrazil hledat svou cestu, já si oddychla, že mám nejhorší za sebou, najednou jakoby z čistého nebe udeřil blesk a oslepil mé oči.
Byla sobota ráno (5. března 2011) a já z minuty na minutu přestala vidět, pak jsem začala vidět, ale jen jako bych se dívala přes bílý závoj. Nebyla jsem schopná udělat krok – pohnout se z místa. Velmi těžko jsem se orientovala, kde vůbec jsem, co se se mnou děje. To trvalo několik hodin. Dostavily se deprese, hodiny jsem se dívala do blba, pak jsem se začala smát.
Bylo to jak zlý sen. Byl to úplný pád na dno propasti. Věděla jsem, že to po tom všem vypětí, které jsem prožívala poslední roky, musí přijít. Ale připravená jsem na to nebyla. Nikdo na to nemůže být připravený. Můžete si o tom číst, můžete to znát z vyprávění druhých, ale dokud to neprožijete naplno na vlastní kůži – nepochopíte. Byl konec. Ležela jsem, tupě zírala do stropu, bylo ve mně najednou naprosté prázdno, stěží jsem byla schopna vůbec si dojít na záchod.
V pondělí jsem uprosila psychiatra, k němuž chodil Karel, aby mě vměstnal do jeho už tak beznadějně plného diáře. Potvrdil mi jen to, o čem jsem už dlouho věděla, že musí přijít, všichni okolo mě mi říkali, že se to jednou dostaví. Přepracování – totální vysílení.
Seděla jsem v jeho ordinaci jako tělo bez duše, jako hromádka neštěstí. Řekl mi, že musím být vděčná svému trenérovi, že kdybych neměla takovou fyzickou kondici, tělo zvyklé se prát, mohlo to skončit ještě hůře. Tedy nejspíše bych teď neseděla u něj v ordinaci, ale ležela někde v blázinci. Řekl mi, že doba otroctví už dávno skončila a pokud mám pocit, že si musím odpracovat něco z minulých životů, tak na to mám zapomenout. Teď se učím najít sama sebe, naučit se žít sama pro sebe, myslet sama na sebe.
Tento týden jsem měla ještě křeče v celém těle, hlavně v noci, ale lepší se to, už se zase začínám cítit dobře :). Do práce nechodím, lékař mi ji na šest týdnů zakázal, akorát smím jít v pátek na disco. Jsem moc šťastná, že jsem se před pár lety rozhodla zkusit běhat, i když jsem si nejdříve připadala jak indiánská babička a podíl chůze v mém střídání chůze – běh byl v absolutní převaze. Kdybych měla skončit skutečně v blázinci, to bych se asi zbláznila:). Díky běhání se tak nestalo. Téměř denně nyní chodím na své indiánské túry, pozoruji své mravence a opíjím se přírodou. Chtěla bych tu veřejně poděkovat a říci Milošovi, že jeho práce má smysl a je moc důležitá pro všechny co jej znají. Znovu říkám – klobouk dolů před stránkami Běžecké školy.
P.S.
Miloši, ještě mě tak napadlo, že spoustu ženských od běhání odradí už jen slůvko BĚH, ale já tomu říkám indiánská túra, ty si možná tímto tempem chodíš pro rohlíky. Já chvíli popoběhnu, pak rychle jdu, když se mi někde zalíbí, tak si chvilku sednu, pozoruji mravence a pak se zase rozeběhnu…, prostě si to užívám. Do ničeho se nenutím. Dělá mi to dobře, uklidňuje mě to a hlavně to mému tělu velmi prospívá a to jak fyzicky, tak psychicky. Dnes jsem byla venku skoro tři hodiny.
P.P.S.
Jo a ještě na něco jsem zapomněla. Hoši z diskotéky, co se mi stále posmívali, že chodím běhat, se mě starostlivě vyptávali, proč neběhám, že je to škoda, že neběhám, a kdy že už zase běhat začnu:), takže to se mnou asi zas tak hrozné nebylo a asi to byl občas skutečně běh.
Vložit komentář
