Paralympijský cyklistický šampión Jiří Ježek se s protézou postaví na start Hervis ½ maratónu
Tohohle chlapíka, který ve svých jedenácti letech přišel po úrazu o nohu, by si měl český špičkový sport hýčkat na rukou! V pátek 11. března totiž přišla z velodromu v italském Montichiari skvělá zpráva – Jiří Ježek získal ve stíhacím závodě na 4 kilometry titul paralympijského mistra světa a obhájil tím vítězství z posledního šampionátu v Manchesteru 2009! K pěti zlatým medailím z paralympijských her tak do své neuvěřitelné sbírky přidal už šestý duhový trikot světového šampióna.
Jiní by po takovém triumfu třeba odpočívali. Jirka ovšem nelenoší. Teď se totiž chystá na Hervis ½ maratón, který se poběží 2. dubna. A pak se 8. května postaví na startovní čáru Volkswagen Maratonu Praha. Jednadvacetikilometrovou a pak i dvaačtyřicetikilometrovou trať absolvuje s protézou. A pokud jde o klasickou maratónskou distanci, pomýšlí na čas pod čtyři hodiny!
Po návratu z Montichiari nám Jirka Ježek poskytl rozhovor, během kterého jsme se s některými upřesňujícími dotazy obraceli i na přítomného běžeckého trenéra Miloše Škorpila. Pod jeho vedením se totiž Jirka na oba vytrvalecké výkony poctivě připravuje.
Bude to bolet, ale bez toho, aby člověk něco obětoval, nic nedostane
Nejprve přijměte gratulaci k obhajobě titulu mistra světa v cyklistické stíhačce!
Děkuji. Pro mě bylo v roce 2011 dráhové mistrovství světa vrcholem. A protože se mi tam podařilo vyhrát titul, mohu už teď říci, že sezóna je úspěšná a mohl bych ji považovat za ukončenou. Nicméně cyklistika je sport, v němž člověk musí fungovat po celý rok, takže mě od května do října čeká silniční část sezóny. Ale do závodů už můžu nastupovat s čistou hlavou. S vědomím, že to nejdůležitější se mi už podařilo dosáhnout.
Jste špičkový cyklista. Teď jste se rozhodl změřit své síly i s atlety – vytrvalci…
Rozhodně jsem cyklista, za atleta se nepovažuji a ani bych si to netroufl. Ale mám atletiku moc rád. V televizi vášnivě sleduji přenosy z olympiád, mistrovství světa, z různých mítinků. Mezi špičkovými atlety mám spoustu přátel, třeba Báru Špotákovou, Romana Šebrleho, atletů si moc vážím. A tím, že letos mám možnost poprvé v životě zkusit si maratón, se mi splní i můj sen. Když jsem se totiž po úrazu a ztrátě nohy takříkajíc vracel do života, byla pro mě tím prvním krokem možnost rozběhnout se s protézou a jít si zaběhat s kamarády. Dnes mám možnost běžet poprvé se špičkovou protézou tak, jak jsem běhal a jak jsem si to pamatoval před úrazem. Je to pro mě další krok k úplnému vymazání mého handicapu.
Mimochodem – zmínil jste špičkovou protézu. Můžete o ní říci něco víc?
Je od společnosti Otto Bock, což je asi největší firma na světě, která se zabývá vývojem a výrobou špičkových protéz. Než jsem začal v roce 2004 dělat cyklistiku absolutně profesionálně, deset let předtím jsem pracoval jako protetický technik. S uvedenou firmou jsem spolupracoval, dodnes sleduji jejich technologické postupy a možná, až skončím s profesionálním sportem, se k té práci vrátím. Díky tomu mám možnost využívat to nejlepší, co dnes je k dispozici. Tento typ protézy využívají všichni špičkoví paralympijští atleti k běhům a já mám radost, že to mohu zkusit taky.
Pro zajímavost – jaká je její cena?
Tato protéza vyjde zhruba na 250 – 300 tisíc Kč. Ale důležitější než její cena je to, co člověku přinese.
V této chvíli jsme se obrátili na vytrvaleckého trenéra Miloše Škorpila s otázkou: Jak se vy díváte na účast Jiřího Ježka v Hervis ½ maratónu a Volkswagen Maratonu Praha?
Především si moc vážím toho, že můžu s Jirkou spolupracovat. Myslím si totiž, že Jirkův příklad v cyklistice, a nyní i v běhu, může spoustě lidí pomoci k návratu do života po nějakém podobném životním průšvihu. Vidím tady možnost všem ukázat, že to jde.
Co se týče Jirky, jako profesionální cyklista má vysoce postavené aerobní hodnoty. Takže teď jde jen o to, naučit se potřebné technice běhu, neboť běh je především o technice. Správnou technikou lze docílit toho, aby běh co nejméně zatěžoval organismus. Jirka už sám zjistil, že když začal běhat, zapojuje úplně jiné svalové skupiny, nejen nohy, ale i ruce a vlastně celé tělo, protože organismus se při běhu chová jinak. Jsem v ČR asi jediný trenér, který učí lidi správně chodit a správně běhat. Takže z tohoto hlediska to beru jako výzvu i sám pro sebe. Jak další možnost najít a načerpat nové zkušenosti, které pak můžu předávat dál.
Jak tedy, Jiří Ježku, reaguje vaše tělo v běžecké přípravě?
Jsem profesionální cyklista, který tráví až sedm hodin denně na kole a ostatní svalové partie zatěžuje jen kompenzačním posilováním. Poté, co jsem poprvé běžel tři čtvrtě hodiny v kuse, mě druhý den celé tělo bolelo. Samozřejmě, svaly, které používám při běhu, navíc konstrukce protézy, to vše je pro mě zcela nové. Dynamika kroku je úplně jiná, než jakou používám při chůzi či při rekreačním běhu, na který jsem se zaměřil, když napadl sníh a nemohl jsem jezdit na kole. Kompenzace druhého kroku zdravé nohy jsou při běhu s protézou pro svalové partie taky úplně jiné. Záda i ruce bolely jinak, než bolí na kole. Ale počítám s tím, že příprava na půlmaratón bude hodně bolet. A jsem připraven i na to, že hodně bude bolet i samotný půlmaratón. Především proto, že je málo času na přípravu. Ale mám k dispozici to nejlepší, co můžu mít, tedy konzultaci Miloše Škorpila. Ten mi pomůže zvládnout techniku běhu tak, aby mě to bolelo co možná nejmíň. A já k tomu budu muset přidat už jen fyzickou vytrvalost a nasazení. Udělám vše, abychom to zvládli.
A skutečně to spolu zvládnete, trenére Škorpile?
Jde opravdu o to zažít běžecký styl, protože fyzickou vytrvalost Jirka má. A když mluví o problémech, které už pocítil, ono to není jen o zapojení jiných svalových skupin, ale i o tom, že se všechny svaly otřásají. Na kole je to plynulý pohyb bez otřesů, nohy šlapou, ruce už to jen drží. Takže najednou tělo je zatěžované úplně jinak, jak to Jirka pocítil – běží totiž takříkajíc celý člověk. Ale pevně věřím tomu, že Jirka zvládne oba závody.
Špičkový hokejista Jaroslav Holík běžel kdysi ve své nejlepší formě maratón v čase těsně nad čtyři hodiny. A pak řekl, že ve své sportovní kariéře nikdy nezažil nic tak hrozného… S jakým časem Jirky Ježka počítá jeho trenér Škorpil?
Už jsme se o tom s Jirkou bavili – byl bych rád, kdyby zaběhl čas kolem čtyř hodin. Myslím si, že je to naprosto reálné. Kdyby měl delší čas na přípravu, byl by s to dostat se se svými schopnostmi i na 3:40. A možná i na ještě lepší čas. Ale pod čtyři hodiny to vidím jako velmi reálné.
Troufnete si tedy, Jiří Ježku, opravdu na čas pod čtyři hodiny?
Čtyři hodiny je můj cíl. Opravdu nevím, co tělo udělá. A s přípravou jsem začal až po světovém mistrovství v cyklistice, takže na půlmaratón mám jen tři týdny. Ten proto budu muset zaběhnout z časových důvodů spíš na talent a na aerobní vytrvalost z cyklistiky. Ale potom budu mít víc než měsíc k přípravě na maratón. A do toho chci jít se stoprocentním nasazením. Jak s Milošovou pomocí, tak i s tím, že cyklistice se budu věnovat spíš jen z udržovacího hlediska, bez závodění. Prostě, do maratónu půjdu naplno a jsem připraven obětovat tomu i začátek silniční cyklistické sezony. Čas pod čtyři hodiny je můj cíl už proto, aby to mělo smysl. Aby to nebylo jen o tom, že maratón nějak odkráčím. Aby to byl i sportovní výkon.
Zmínil jste bolest, kterou už pociťujete při přípravě a se kterou počítáte na obou vytrvaleckých tratích. Bolet bude docela určitě i část nohy, na které je upevněna protéza…
To bude bolet vždycky. Ač se mi úraz stal před více než pětadvaceti lety, zkrácená noha nikdy nebude stavěná na to, aby se na ní dlouho chodilo, stálo. Když jdu s manželkou nakupovat, když někde tři hodiny musím stát či chodit, tehdy mě noha bolí. A víc než na kole, kde ji tolik nezatěžuji. Kdežto když stojím, běžím nebo hraji fotbal, pak se samozřejmě projevuje váha těla, jež dopadá na kus nohy, který mi zbyl. A ten na to není fyziologicky stavěný. Ačkoli si myslím, že jsem si protézu udělal nejlépe, jak jsem mohl, samozřejmě to bude při vytrvalostním běhu bolet. Ale je to věc, se kterou žiji už pětadvacet let, takže tuhle bolest jsem ochoten a připraven překonat.
Mimochodem, co na vaše rozhodnutí říkal váš cyklistický trenér?
Toho můj nápad s maratónem docela trápí. Ono se přece jen může stát, že si nohu poškodím a třeba budu muset delší dobu vynechat cyklistický trénink. Ale s tím rizikem do toho jdu. Když člověk neriskuje, ničeho nedosáhne. Na jednu stranu mě spousta lidí třeba může obdivovat, že to zkusím. Třeba si myslí, že je to – v tom dobrém smyslu toho slova – frajeřina. Ale na druhou stranu, já za to zase něčím musím zaplatit. Je příjemné přijímat poklepání po ramenou, ale musím za to taky něco dát. Asi trošku riskuji poškození nohy, ovšem zase nejsem takový blázen, abych do běhání šel s tím, že si nohu zničím. Musím k tomu přistupovat rozumně a myslím si, že tak velký risk to zase není.
A co na rizika bolesti a zranění říká trenér Miloš Škorpil?
Už jsem to zmínil, jde o techniku. Ta kratší noha s protézou bude značně zatěžovaná. Vlastně budou zatěžovány obě, protože se budou muset vyrovnat s určitými dysfunkcemi. Když se nám však aspoň trochu podaří, aby se Jirka dostal do vytrvaleckého stylu, pak bude zatížení minimalizováno. A to tím, že jde o náklon, kterým člověk běží. Když se běžec rozpohybuje, posouvá se kinetickou energií dopředu a vlastně jen posouvá zadní nohu vpřed. Jen přenáší váhu, takže těžiště ani nelítá nahoru a dolů. Prostě, vytrvalecký styl bude v Jirkově případě minimalizovat možné důsledky, aby nedošlo k nějakému zranění či poškození nohy.
Jiří Ježku, řekněte, jde tedy především o splnění vašeho klukovského snu, který jste už zmínil? To je ten hlavní motiv, který vás přivede na startovní čáru půlmaratónu a pak i maratónu?
Tak tedy otevřeně. Já do toho ani tak nejdu kvůli sobě, abych si splnil sen. Spíš je to podle mne příležitost ukázat lidem tady v ČR, že lze překonat nějaký handicap. Že i s ním lze dělat věci, které mnohým připadají jako bláznivé či neuskutečnitelné. A na rovinu, každý máme nějaký handicap a nějakou slabost. Jde jen o to, poprat se s nimi a překonat je.
A další věc. Není to motivace jen směrem k podobně handicapovaným lidem. Ale v naší zemi je široká komunita běžců, historická tradice běhu je tu poměrně velká. Podle mne je běh druhou nejrozšířenější pohybovou aktivitou, hned za cyklistikou, za rekreační jízdou na kole. Dnes běhá spousta mužů i žen, každý den jich dost vidím v parcích a mám obrovskou radost, že lidé jsou ochotni pořád se pohybovat. A když spolupracuji s Milošem Škorpilem, který je tu největším propagátorem správného běhu, pak myslím, že můžeme oslovit i zdravé lidi. Ty, kteří by si třeba vůbec netroufli postavit se na start vytrvaleckých závodů. Ale když uvidí, že i já, s jednou nohou, budu, doufejme, schopen zaběhnout půlmaratón a pak i maratón, pak to může být motivace pro tisíce jiných. Pro mnohé z těch, kteří zatím nenašli odvahu. A pokud to dokážu i já, tak to můžou příští rok zkusit taky.
RHA – Roman Hrůza Agency
Vložit komentář
