Želvík trénuje na 1/2M
Rozhodnutí
Bydlím na malém městě v Jižních Čechách a běhám. Takových je určitě moře, jenže ne u nás. Tady běhám snad jen já. Kdo je já? No já, trochu oplácanější, vdaná, chvilku před padesátkou. Mám muže a dvě odrostlé děti. Děti už odešly na zkušenou do světa a tak jsme doma jen my dva: věčně unavený muž a běžkyně. Samozřejmě i pracuji, ale o tom psát nepotřebuji. Potřebuji se vypovídat o svých běžeckých hokus-pokusech. A protože nevím, zda přeci jen někdo neběhá a jestli by mě takto nepoznal, budu si psát pod jménem Želvík. To mě tak nějak nejvíc vystihuje – želva, pomalá, opatrná, s tvrdým krunýřem, ten já rozhodně mám.
Běhat jsem začala, když děti odešly. Najednou po nich zůstalo prázdno k zalknutí. Seděla jsem s mužem u televize a začínala nabírat obří rozměry. Tak jsem jednoho dne nazula tenisky a vyběhla. Spíš vyšla. Domů jsem přišla vyvětraná a krásně odpočinutá. Rychlá chůze se přerodila v běh, a tak už pár let běhám. Pořád stejné trasy, pořád stejné časy, takový klid a mír, jen abych se zbavila přetlaku v hlavě. Loni jsem se zkusila sama připravit na půlmaraton tak, abych svým časem mohla třeba i někde oslnit, tedy aby prostě nebyl až těsně před daným limitem. A povedlo se mi celkem snadno dosáhnout na reál 2:14, aniž bych se přitom vydala ze všech svých sil. Jenže mezi námi děvčaty: je takové nepsané pravidlo – jakmile se začneme ometat kolem dvou hodin, chceme mít jen dvě hodiny, nebo lehce pod, protože když je tam ta jednička, zní to jaksi lépe. Třeba 1:58 je krása, ovšem 2:02 to už si člověk mlátí hlavou o zem, proč nepřidal. To prostě naštve.
Hledala jsem na netu běžecké plány, nějaké jsem si stáhla a začala se jimi řídit. Vždy jsem skončila asi na třetím dnu při trénování intervalů – byla potřeba vyvinout takovou rychlost, kterou znám jen z pohádek Tisíce a jedné noci. A pak, osvícena nějakým vnuknutím, spojila jsem se (virtuálně) s Milošem Škorpilem. Holedbá se, koho všeho dotáhl k vysněné metě, nuže ať ukáže, jestli to platí pro všechny, nebo jen pro nadané, mladé a ambiciózní běžce. Jestli dotáhne i mou maličkost do dvou hodin do cíle nějakého půlmaratonu, tak se klidně může holedbat, protože já jsem fakt neskutečné běžecké dřevo.
Po nějaké té konzultaci mi poslal plán. Můj první osobní plán!
Ty jo, já na něj nejdřív koukala docela zklamaně. Samé regenerační, odpočinkové běhy – 65 % je odpočinkový běh, že? Ty časy, slabota, 40 minut si pobíhat s tepem takhle nízko, to bude brnkačka. Jak s tímhle natrénuju tak rychlý závod, to jsem tedy zvědavá, ten Miloš mě nějak šetří...
Ovšem pak přišla hodina H, nebo taky jinak: čtyřicet minut pravdy. S tepákem neběhám hodně dlouho, skoro dva roky si tep prakticky nehlídám, přišlo mi to zbytečné. Za ty dva roky, co přístroje spaly hluboko mezi ponožkama a kapesníkama v prostředním šuplíku mé komody, se baterky samozřejmě úplně vybily, takže jsem nejdříve musela do hodinářství na výměnu. A večer – hurá ven, teď mu ukážu, že plán mě není hoden.
Nejdříve jsem se ale snažila si zapamatovat, kolik že těch tepů mám mít a jak jsem stará, tak jsem děsná, prostě nakonec jsem vzala pero a napsala si ta čísla na hřbet ruky. Má trasa vede nejdříve z kopce, takže volnoběh na zahřátí. Tep se držel pod stovkou. Přidala jsem, bylo tam 103. Makala jsem jak ďas a teprve pak se to vyhouplo na 115. Až při běhu do mírného kopečka se tepy vyhouply na 150 (tam, kde mají být celých 40 minut!), ale to už jsem měla smrt na jazyku. Zpomalila jsem a modlila se, aby už bylo 20 minut a já se mohla obrátit na zpáteční cestu.
Zpět to byla taky dost katastrofa. Abych ten tep udržela tak vysoko, musela jsem běžet ne regeneračně, ale závodně. Byla jsem úplně, ale úplně hotová, asi 2x jsem dokonce přešla do chůze, abych popadla dech. Tepák pak ukázal průměr 147 tepů, čili jsem dle všeho běžela tak, jak mi nakázal Miloš, ovšem s regenerací to nemělo pranic společného. Třeba to nemyslel jako regeneraci, ale jako souvislý běh (to jsem někde vyčetla, že taky existuje).
Neříká mi to náhodou, že jsem se poslední dobou flákala? Že se šetřím? Nebo co to má znamenat...? Jsem z toho fakt zmatená, protože jestli jsem horko-těžko vytáhla tepy na 75 procent, jak je vytáhnu na 95? To už bude dozajista brána k infarktu...
Vložit komentář
Danielo, ráda se s tebou spojím, protože: příklady táhnou ;-). A děkuji za povzbuzení!
Tomáši, TF jde vypočítat tolika způsoby, že jsem jen dodala potřebné údaje a Miloš mi jí vypočítal. Jak dospěl k těmto číslům nevím, ale věřím mu. Každopádně při dalším běhu už to bylo o něco lepší.
Jde o to, jestli znáte své SKUTEČNÉ TFmax nebo jste jen odečetla věk od 210 či kolika. Pokud jste jen odečetla číslo, může to pro Vás být hodně zkreslující, protože svou TFmax můžete mít úplně jinde a tím pádem Vašich 75% bude úplně jiných.Pokud se chcete řídit plány dle TF, začal bych zjištěním SKUTEČNÉ TFmax !!! Kór když Vám vypočtená moc neladí s Vašimi výkony.
Tak to já si říkám běžkyně indiánská babička :))). I mě Miloš překvapil jeho plánem :)) ale klobouk dolů zas mu to vyšlo:)) měl pravdu:)). Přeju hodně km v pohodě a bez infarktu a držím palce. Klidně písni, ráda se podělím o zkušenosti :))). E-mail má Miloš :))). Daniela
