Sport nám dává lepší šanci přežít
Samozřejmě všichni víme, že se nemoci nevyhýbají sportovcům. Ani ty vážné a ani těm nejlepším. Ale přesto nás to vždycky zaskočí. Zvlášť když jsou na vrcholu kariéry. Plni síly, v intenzivním tréninku, připraveni vyhrávat. Špičkoví atleti jsou pod dohledem lékařů, stále absolvují nějaké testy, jejich dokonale připravená těla podávají nadprůměrné výkony. Zdánlivě to vypadá, že se jich tělesné potíže a trable nás obyčejných smrtelníků ani nemůžou týkat. Jenže v tom tom to právě je, pouze zdánlivě.
Proto tolik lidí tak zasáhla informace o tom, že badmintonista Petr Koukal bojuje s rakovinou. Mnozí jeho jméno slyšeli prvně a asi ani netušili, že máme v tomhle sportu takový talent. Teď tohle. Jsem starý novinářský cynik, ale přiznám se, že mě ta zpráva dojala. Klobouk dolů před tím, jak se Petr Koukal ke své nemoci staví. Bere svou situaci jako rozehraný zápas, ve kterém je potřeba o vítězství zabojovat. Ze soupeře se neposadil na zadek, ale ani ho nepodceňuje. A svou léčbu učinil součástí svého tréninkového plánu. Což platí doslova, vždyť už se zúčastní turnajů.
Před pár lety jsem četl jednu americkou studii, která ukazovala, že vrcholoví sportovci mají právě v boji s rakovinou lepší šance než ostatní. Známe ostatně případy těch nejznámějších, jako jsou třeba Armstrong, Lemieux, Dupre nebo Holaň. Podle dotyčné studie to kupodivu nesouvisí ani tak s lepšími fyzickými dispozicemi. Ono to je spíš iluze, sportovní lékaři by asi potvrdili, že vrcholoví sportovci vlastně ani nijak výjimečně dobrý zdravotní stav nemají. Spíš těla zhuntovaná tréninkem, zátěží při zápasech či závodech, speciální výživou, někdy i dopingem.
I my ostatní víme, jak je dobrá kondice něčím prchavým a vlastně iluzorním. Stačí banální nemoc jako chřipka, a člověk, který ještě minulý týden uběhl v pohodě maraton, se cítí stejně jako ten, který nedoběhne jako tramvaj. Tedy jako kus hadru.
Tak proč jsou sportovci lepší bojovníci s nemocemi než ostatní? Na to je až překvapivě jednoduchá odpověď. Je to v hlavě. V mozku a v pychice, která je tím, co z člověka nadaného ke sportu teprve udělá vítěze a šampióna. V drtivé většině sportů nerozhoduje to, kdo má větší svaly, lepší techniku či vyšší výdrž. Samozřejmě tohle všechno je důležité a takříkajíc"povinné". Ale co výjimečné sportovce odlišuje od pouze dobrých, je mentalita vítěze. Prostě vůle, odhodlání a víra ve vlastní úspěch.
A ukazuje se, že to samé rozhoduje i v boji se zákeřnou nemocí. Nikdo ji neporazí jen silnou vůlí. Léčbu a všechny nepříjemnosti s ní spojené nelze přeskočit. Ale mentalita vítěze může být tím, co tenhle boj nakonec popostrčí k vítěznému konci. Můj přítel, výborný lékař Jan Hnízdil mi v nadsázce říká, že až budu nemocný, ať za ním určitě zajdu. Že mi tu nemoc rozmluví. Je to nadsázka, ale s velmi pravdivými kořeny.
Z těch rozhovorů, které Petr Koukal poskytl, je zřejmé, že mu nikdo nic rozmlouvat nemusí. Je rozhodnutý vyhrát. Držím mu v tom palce.
Tento článek vyšel v deníku Sport a byl vydán se svolením autora
Vložit komentář
Dík za tento článek a dík i náhodě za to, že jsem ho objevil.
