Kopřivnický drtič – 7. 8. 2010
Ani přesně nevím, kde jsme se o této akci dozvěděli. Myslím, že to bylo někdy před dvěma lety, ale tehdy, dokonce ani minulý rok, se nám nepodařilo se jí zúčastnit. Až letos. Přihlásili jsme se celkem na poslední chvíli, abychom si mohli odvézt i trika, která jsou opravdu nápaditá. Na rozdíl od Radima, který má letos naježděné tisíce kilometrů, jsem tušila, že v mém případě dostojí tento „závod-nezávod“ svému jménu – DRTIČ. Mé cíle byly asi dva hlavní – za prvé – vrátit se v plném zdraví, za druhé – ujet co nejvíce kilometrů v jakémkoli čase.
Můj trénink vypadal takto: na začátku července výjezd na Lysou horu s cyklovozíkem na jeden zátah, poté 1x cca 100 km po silnici bez vozíku, občas nějaký kratší výlet do 60 km, 12 dní odpočinku u moře, pak 80 km s vozíkem, 40 km bez vozíku necelý týden před, sem tam nějaké pobíhání, ale protože jsem nebyla v žádném konkrétním běžeckém tréninkovém programu, tak nic vážnějšího jsem neodběhla, spíš jsem se vzpamatovávala z té 12 denní pauzy.
V pátek před sobotním snažením jsem byla na 80% rozhodnutá, že nejedu nikam, protože jsem zmokla na kole při cestě z práce a to mi celkem stačilo, a není mi přece potřeba moknout na kole několik hodin. Předpovědi na sobotu navíc neslibovaly nic moc dobrého. Nakonec jsem rozhodnutí změnila nebo spíš odložila na sobotní ráno. Když bude pršet, nestartuju. Děti se těšily na víkend s dědou a tetou, takže první cesta vedla v pátek před večerem z Kroměříže do Ostravy. Dále jsme pokračovali do Kopřivnice k prezentaci a pak již na noc do Čeladné. V noci ale ještě dosti pršelo.
Sobotní ráno bylo hodně zatažené, mlhavé, zkrátka nic moc. Vstávali jsme kolem půl šesté, jakože vyjedeme v 6.15, protože chceme přece stihnout být na místě s mírným předstihem. Nevím, proč jsem si myslela, že se 3 dospělí dokážou vypravit na čas. Takže jsme vyjížděli v 6.45 a to ještě s odřenýma ušima :). Info o trati, kterou neznáme, jsme tedy nestíhali a nakonec jsme tak tak stihli se včas postavit na start.
Startovní pole bylo na první pohled početné, ale myslím, že hromadu lidí odradilo počasí a nepřijeli. Chvilku po půl osmé bylo odstartováno a všichni se vydali hodně volným tempem vstříc trati, která měřila 120 km. Naštěstí (pro mě) byly „povoleny“ různé zkracovačky a na to, abych získala medaili, stačilo přivézt razítko z horské chaty na Lysé hoře. Ihned po výjezdu ze stadionu čekalo na účastníky velké zpomalení, které bylo způsobeno nákladním vozem se dřevem, který zatarasil celou silnici a následně poměrně velkým a táhlým stoupáním. Nikomu to ale očividně nevadilo, což mě utvrdilo v představě, že opravdu není kam spěchat a že všichni jsou v klidu a pohodě. Ostatně prezentace probíhala snad až do osmi hodin a každý si mohl odstartovat v pohodě, kdy chtěl. Žádný stres. Proč také?
Radim s Peťou Novotným se mírně oddělili už krátce po startu. Však ať si jedou. Lysou dám určitě, a když tak se pomalu vrátím, o nic nejde. Hned v prvním sjezdu ale cítím v nohách mně dobře známé chvění a nejistotu. Moje technické dovednosti v této oblasti nejsou zrovna na vysoké úrovni, proto raději zastavuji a pouštím před sebe hromadu lidí, které bych zcela jistě zdržovala. Z kopce se znovu vydávám, jakmile se ujistím, že již nikdo nejede. Radim mi před závodem vyměnil na kole pláště a postupně zjišťuji, že jsou patrně z nějakého traktoru, protože se v blátě skoro nehnou a je skutečně lepší z toho kopce nějakým způsobem jet a nejít pěšky.
Asi mezi 6. – 7. km dojíždím Radima s Petrem, Radim měl defekt, všechno dal zpět dohromady a znovu se rozjíždí, pak už nemám žádnou šanci jej dojet...
Pod Ondřejníkem byla první tajná kontrola. Byla tak dobře utajena, že ji nebylo možné přehlédnout :).
Z tohoto místa se připojuji ke skupince lidí, která se rozhodla nejet do Frýdlantu lesem, ale po rozumné asfaltce, což vítám, protože jak jsem již napsala, sjezdy nejsou moje nejsilnější stránka, proto volím cestu nejmenšího odporu a pro mě bezpečnější.
Ve Frýdlantu n. Ostravicí je trať velmi dobře označena, takže nebloudíme. Cesta se začíná znovu mírně zvedat, přes Malenovice pěkně směrem na Lysou horu. V Malenovicích zastavuji u malé pekárny, jedu ale dost pozdě, většina je vykoupena mými předchůdci. Nahoru na horu to jde pomalu, určité úseky není ani snad možné vyjet, takže kolo tlačím před sebou, nejsem sama.
Když jsem si myslela, že jsem už někde před vrcholem Lysé, volal Petr, kde že jsem, a že mě nahoře počká, pojíme a odpočineme. Čekal na mě ještě určitě půl hodiny, než jsem se vyškrabkala. Stálo to ale za to, protože mezitím se na vrcholu vyjasnilo, a když jsem přijížděla k vysílači, vypadalo to asi takto:
Po zelňačce s chlebem a nealko pivem jsme otiskli do mapy vítězné razítko a přemýšleli jsme, kudy budeme pokračovat. Jedna z možností byla využít první zkratku a přes Šanci se pomalu vracet do cíle, druhá varianta ale nakonec vyhrála a jeli jsme dál směrem na Visaláje. Od této chvíle jsem nejela sama a Petr se posléze smířil s tím, že asi neprojede celou trasu, protože v tuto dobu (už dost po 14. hod) už by to se mnou nestihl.
Měla jsem trochu obavy ze sjezdu z Lysé, ale v tomto případě byly zbytečné, protože až k odbočce na Visaláje jsme svištěli z kopce po asfaltu a potom to bylo příjemné klesání lesem a loukami. Jeden zádrhel se zde konal v lese, kdy jsme přijeli na rozcestí, které nebylo nijak označeno, ale nakonec jsme to vyřešili a do Visalájí jsme se zdárně dopravili asi ve 14.40. Avizovaná občerstvovací stanice s kontrolním razítkem měla být otevřena pouze do 14 hod, byla však ještě stále v provozu, tak jsme načerpali zásoby, a protože jsme nebyli nijak výrazně unaveni, pokračovali jsme ke třetí kontrole na horskou chatu Slavíč.
Ve stoupání na Bílý kříž ze mě lítaly krev, kosti a kusy těla :), podařilo se mi totiž 2x asi během 5 min opustit nedobrovolně kolo a válela jsem se po zemi. Pokaždé to bylo v okamžiku, kdy jsem se pokoušela znovu se v kopci rozjet. Ach jo. Chtělo to další přestávku a malé občerstvení:
Na Bílém kříži jsem i přes výslovný zákaz volala Radimovi, kde se asi nachází a jestli je všechno v pořádku. Ano, jistě že jsme jej vyrušili, byl totiž už na 98. km... No nic, vracet se nebudeme, jedeme dál pro další kontrolní razítko směrem na Slavíč.
Kolem 17.30 přijíždíme, spíš přicházíme, k horské chatě Slavíč, našemu asi poslednímu cíli na drtičské trase. Dáváme druhé teplé jídlo – opět polévku, já fazolovou a musím říct, že byla skutečně vynikající. Na Slavíči jsem měla naměřeno 62 km.
Ještě kofolu, poslední kontrolní razítko, a protože je skoro šest večer a Radim dávno v cíli, před námi ještě bezmála 60 km, vydáváme se již po silnici zpět do Kopřivnice. Pěkně přes Morávku – Pražmo – Lubno – Malenovice – Frýdlant n. O. – Čeladnou – Frenštát p.R.
I když jsme zpět frčeli po silnici, nebyla to žádná procházka, kopce se nám nevyhnuly ani tady a to především v úseku, kdy jsme si chtěli „zkrátit“ cestu cyklostezkou do Frýdlantu přes Morávku. A traktorový vzorek na silnici také nic moc na rychlosti nepřidal. Ještě poslední zastávku jsme udělali v Čeladné na náměstí, kdy na mě šel už zase celkem hlad a po předchozích dřívějších zkušenostech jsme raději zastavili a pojedli poslední zásoby. Před námi ještě Kunčice p. Ondřejníkem, Frenštát a nějaké dědiny před Kopřivnicí. Tady už ale rychle začala padat tma. Zvláštní byl pocit, když nás míjela auta, která vezla kola na střechách a jela z cíle už domů. Nevím, co si asi jejich osazenstvo povídalo – nějací chudáčci teprvá přijíždějí... :).
V cíli vládla výborná nálada, Radim na nás čekal několik hodin s vyvětralým nealko pivem :) a dobře se při našem příjezdu bavil.
závěrem
Všem účastníkům velká gratulace, pořadatelům velké díky. V sobotu 7. 8. 2010 se konala skvělá a pohodová vyjížďka po krásné přírodě Beskyd. Do těchto končin bychom se asi sami nevydali. Na poprvé jsme projeli půlku, příští rok se chystáme na celou trasu. Také doufáme, že se nám podaří sehnat větší partu lidí, kteří se budou chtít projet s námi.
Poznámka
fotky jsem byl líný přetahovat, takže se na ně doporučuji podívat na Jitčiných stránkách
Vložit komentář
