Běž a neřeš, hlavně ale nehřeš
Soustřeďte se na to, co máte před sebou – jenom tak si uchováte naději, že po vás něco zůstane.
Nó!, abych tak řekl, tak pokud se mám v tuto chvíli soustředit na to, co mám před sebou, tak to nevidím vůbec, ale vůbec růžově. Nejspíš to bude tím, že je 23 hodin, mám za sebou poměrně náročný den a už vůbec nevím, co mě čeká zítra. Ale na druhou stranu – čeho se bát. Zítra bude stejně, co má být a na mně bude to buď přijmout či nepřijmout. Navíc vizi toho, co bych chtěl, už mám před sebou nalajnovánu hezkou řádku let a vím, že není kam spěchat. Spíše naopak. Tedy, že je dobré se někdy zastavit, rozhlédnout se a určit další směr. Je to lepší, než „mít" jistotu a frčet o 106 dopředu a pak zjistit, že jste měli uhnout doprava, zatím co jste běželi rovně.
Takže dnes večer jsem si udělal takovou krátkou pauzu, protože kdybych si ji neudělal, tak by se mi mohlo snadno stát, že bych sešel z cesty, spadl někam do jámy (jak mamut) a skončil v půli rozdělané práce. A i když raději moc neplánuji, tak rád vždy dokončím, co začnu, aby po mně něco zůstalo.
Co z toho plyne? Že nemá cenu hodnotit den před tím, než skončí a jiné jen podle toho, jak se nám jeví v daném okamžiku, vždyť co my víme, co tomu okamžiku předcházelo?
Vložit komentář
