ECO RUNNING – běh k podstatě života a sebe sama
BĚHÁNÍ V BIOKVALITĚ. Přišel čas vrátit se k podstatě.
Pokud běháte jako já nějaký ten rok, výkonnostní cíle jste si už pravděpodobně splnili a desítku, dvacítku nebo maraton už máte za sebou. O správné technice běhu už toho bylo taky řečeno víc než dost. Stejně jako o tom, jak se vhodně obléknout, obout a jaké ledvinky, hodinky, rukavice, brýle a potravinové doplňky jsou ty nejlepší.
Co dál?
Možná by stálo za to skoncovat s výkonnostními kritérii a začít objevovat kvalitu.
Abychom takto přeřadili, stačí se trochu zamyslet nad tím, o co nám ve skutečnosti jde. Předvádět světu, jaký jsem borec a co dokážu? Proč ne, ale normálního chlapa to dříve nebo později přestane bavit. Protože když dáte jako otcové od rodin ve středním věku, s náročným zaměstnáním a hypotékou za krkem maraton pod čtyři (eventuálně pod 3:30), nejspíš vás to naprosto uspokojí. A začnete přemýšlet nad nějakým jiným než výkonnostním cílem a pravděpodobně dojdete k tomu, že tím největším, absolutně nepřekonatelným benefitem, je ZDRAVÍ.
Když se začneme dívat na své cíle v oblasti tělesné a duševní kondice z pohledu udržení a podpory zdraví, uvědomíme si, že ke zdravému běhání potřebujeme především zdravé prostředí. Tedy přírodu.
Příroda je pro běžce skutečně ideálním prostředím. Běhání je aerobní sport, jehož podstatou je dýchání, takže logicky je kvalita běhání přímo úměrná kvalitě vzduchu.
Asfaltové cesty byly vyrobeny pro to, aby po nich jezdily náklaďáky, zatímco příroda byla stvořena k tomu, aby se v ní pohyboval člověk. Na nepřirozeně homogenních betonových nebo asfaltových cestách dýcháme toxické zplodiny a ničíme klouby dopadem na nezdravě tvrdý podklad, zatímco na lesních cestách dýcháme zdravý vzduch a pohybem v měkkém a přirozeně různorodém terénu posilujeme pohybové ústrojí.
Když začneme běhat víc a víc v přírodě a v souladu s ní, když vědomě začneme opouštět asfalt, kde musíme dávat pozor na auta v obou směrech, a vydáme se na lesní cesty, kde můžeme koncentrovat veškerou pozornost na život kolem sebe a také v sobě, bohatě se nám to vyplatí, protože pak budeme častěji a v mnohem větší intenzitě zažívat ten stav božské odpoutanosti, který moderní psychologové pojmenovali termínem FLOW.
Pokud začínáme cítit, že se nám vybíjejí baterky, to nejlepší, co můžeme udělat, je vyběhnout do přírody.
V přírodě přirozeně zpomalíme, protože tam nikdo nespěchá. Slunce svítí, stromy dýchají, rostliny kvetou, zvířata odpočívají a z nás rychle vytéká všechen stres, vyčerpanost, naštvanost a úzkost, které se v nás nahromadily při pobytu v kanceláři, v autě nebo na zpravodajských serverech.
Příroda je životodárné prostředí, ve kterém je všechno uspořádané a propojené a zaměřené na růst a spolupráci. Proto se tam naše vnitřní baterky mohou tak rychle nabíjet. Při pobytu v přírodě se přirozeně obnovuje to nejlepší, co v nás je. Pokud se vydáme na lesní cesty a dáme se do pohybu, napojíme se přirozeně na ty prameny života v nás a kolem nás. Pomalu se vracíme se do stavu, ve kterém se cítíme zdraví, klidní a silní. Probudí se naše vnitřní já, život v nás začne znovu proudit a výsledkem je stav jakési povznášející bdělosti, ve které vnímáme sami sebe jako jedinečnou součást celku a pociťujeme vděčnost za to, že můžeme být v pohybu.
Eco running – naučit se být v souladu s přírodou znamená být v souladu se vším živým i neživým kolem sebe, ale abychom toho dosáhli, musíme nejdříve dosáhnout souladu (klidu) v sobě, poznat, kdo jsem (co jsem zač)!
Ekologií jako takovou bychom se nemuseli vůbec zabývat, kdyby člověk nezískal dojem, že je pánem Vesmíru a že tedy on nejlépe ví, jak má co fungovat, a to nejen po technické stránce, ale také ve světě (v životě) vůbec.
Kdyby člověk nebyl od „přírody" takový namyšlený hlupák, který ví nejlépe, co je pro ostatní dobré, protože ON se tak rozhodl, vládl by na světě mír a harmonie. Ale přiznejme si, kdyby na světě vládl mír a harmonie, tedy klid, všichni by byli v pohodě, nikdo by se ničeho nebál, neměl z ničeho strach, tak to by se dění ve světě špatně ovládalo. Protože nejlépe člověka ochromíte (ovládnete), když ho pořádně vystrašíte. Vystrašíte ho tak, že se bude bát vystrčit nos ven, protože tam číhá ta všeho schopná nestvůra ŽIVOT!
Vyběhne-li, vyjde-li si pak takový vystrašený člověk do přírody, nejdříve se ohlíží (rozhlíží) na každém kroku, nečíhá-li na něj nějaké nebezpečí, postupně se ale zklidní, a začne vnímat krásu kolem sebe. Krása přírody způsobí, že ji začne vnímat každou buňkou svého těla, doslova se jej zmocní a ON, světe div se, vstoupí do NOVÉHO SVĚTA, do sebe.
Půjde, poběží dál a dál, a nebude se mu chtít z té zóny klidu a míru vystoupit, přestože nahlédne, že ten člověk, o němž si dosud myslel, že ho tak důvěrně zná (on), není vůbec takový, jaký si myslel, že je. Že když odhodí všechna klišé a předsudky, všechny ochranné obaly, které jej měly chránit hlavně před sebou samým, je tam uvnitř někdo úplně jiný, „měkčí“, zranitelnější. Zranitelný jako dítě.
Nezalekne-li se toho a půjde (poběží) dál, hlouběji, zjistí, že objevil samu svoji podstatu, kterou všichni celý život hledáme, objevil znovu dětskou radost ze života, ale objeví také, že už není tak zranitelný, jako malé dítě, ale že ten strach, který sotva před chvíli odhodil jako svírající krunýř, jej posílil, protože POZNAL!
Poznal a POCHOPIL, že být sám sebou, být tím, kdo jsem, být velkým dítětem, není o strach, ale je nejvyšším štěstím.
Poznání sebe sama mu otevře oči, začne se na svět dívat jinýma očima, přestane být otrokem CIVILIZACE, začne VIDĚT! Už nebude chtít být zavřený v klecích (kancelářích, bytech, virtuálním světě), ale bude při každé příležitosti spěchat ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, a to jej zcela automaticky přivede k tomu, že se začne chovat ekologicky, aniž by mu to kdokoliv přikazoval!
Vložit komentář
