JE SKUTEK V DUCHU FAIR PLAY SAMOZŘEJMOSTÍ?
Duben 1995. Odjíždím na malé soukromé soustředění do Plzně. Na jejím okraji se nachází oblast zvaná Bílá Hora. Společně se sestrou a bratrancem, jsme tam u babičky v dětství trávili velkou část každých letních prázdnin. Několik rybníků, borové lesy protkané pískovcovými cestami, vzpomínky na dětství... Ideální místo pro trénink, jehož cílem bylo dosažení času pod 8:40 v běhu na 3 km překážek. Nakonec se to o 66 setin nepodařilo (8:40.66, Ostrava, M ČR, 2. místo), ale ono by bylo i tak do evropské či světové špičky ještě hodně daleko. Běhat několik let mezi předními českými běžci mě však přesto ohromně těšilo. Byly to prima roky.
Vraťme se ale zpět do Plzně a roku 1995. Po pěti měsících tréninku bez závodu, se právě v Plzni rozhoduji otestovat formu na pětikilometrové trati v nedalekém Borském parku. Tak jako v každém kratším závodě, se snažím při rozklusu proběhnout alespoň část trati, abych poté při samotném závodě někde nezabloudil. Přebíhám přes dvě křižovatky mezi rodinnými domky ve vedlejších uličkách, kde nemohu najít značení. Odhaduji směr, probíhám si polovinu domnělé trati, poté se rozcvičím a....
Start! Vybíháme na pěknou trať zdejšího parku. Na prvním kilometru si získávám malý náskok. A přichází problémová křižovatka. Na jejím kraji sedí na zemi dva kluci, povídají si a přibíhajícím závodníkům nevěnují pozornost. Napadne mě, že asi nepatří mezi pořadatele... a vydávám se naslepo jedním směrem. Asi po 10 sekundách se za mnou ozve..."Jirko, Jirko, tudy!" To volají soupeři, kteří již znají trať z předchozích ročníků... Obracím se a vracím se na křižovatku. Soupeře postupně dobíhám, děkuji jim za navrácení na trať, a po chvíli mám opět malý náskok. Celá situace se opakuje ještě jednou, na jiném místě. Opět na mě ti bezva soupeři volají a vrací mě zpět na trať. Opět je dobíhám, děkuji jim a získávám si malý náskok.
Do cíle už trefím. Je to mé jediné zabloudění při některém ze stovek závodů absolvovaných v 90. letech minulého století.
Ostatní závodníci mě mohli nechat běžet někam jinam. Přišli by o jednoho ze soupeřů, ale zachovali se jinak. Po letech jsem se na tu situaci zeptal druhého závodníka v cíli, Kamila Koprnického, ale on už si na ni prý po tolika letech nepamatuje, a ani to za skutek v duchu fair play nepovažuje. Někomu pomoci a považovat to za samozřejmost... Ať už mě tehdy na trať vrátili K. Koprnický, R. Šimurda, F. Šika nebo T. Veber (běžci první pětky), dodnes na to rád vzpomínám.
Vložit komentář
