BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH
V životě jsem běhal v mnoha značkách „běžecké" obuvi. Běžecké dávám do uvozovek zcela záměrně, protože v životě jsem běhal i v botách, které by dnes běžeckými nikdo nenazval. Dokonce jsem běhal po vzoru Emila Zátopka jednu zimu v kanadách, to jsem si pak zopakoval i s plnou polní na vojně.
Tento článek vyšel na Běžecké škole 15.5.2016
První, v čem jsem běhal, pak byly čínské polokecky, což byly jedny z mála sportovních bot, které byly v 60. letech volně k dostání a stály 30,- Kč, byly tedy i cenově dostupné. Ty velmi připomínaly současnou minimalistickou obuv – žádné funkční prvky, podrážka byla rovná a z gumy, svršek plátěný a široký, aby se do něj vešly i rozcáplé nohy. V polokeckách jsem běhal šest let, teprve pak jsem dostal podpultové Botasky.
Panečku to byla změna! Hned jsem byl za frajera, protože mít Botasky, to bylo něco. Pokud jde však o funkční vlastnosti, tak ty oproti polokeckám nebyly nijak markantní, podrážka stále rovná, jen asi o 5 milimetrů silnější a z mechovky, takže lépe tlumily, svršek byl pevnější, takže bota na noze držela lépe. Pořád to však byla spíše minimalistická běžecká bota, než bota technická.
Po vojně (v 70. a 80. letech minulého století) jsem běhal pořád v Botaskách, maximálně jsem si u nich nechal upravovat podrážku, aby více připomínaly adidasky, v nichž běhali ti, co měli strýčky a tetičky venku (rozuměj na západě).
Až po roce 1989 jsem se dostal k prvním skutečným běžeckým botám, jak je známe dnes. Skoro 10 let jsem běhal hlavně v Mizunech, protože mi naprosto vyhovovaly, pak jsem se v rámci testování začal dostávat k různým značkám, přičemž vždy jsem si na běžecké botě nejvíce cenil, když jsem se v ní cítil jak v bavlnce, respektive jsem cítil, že mým chodidlům dává dostatečný prostor pro to, aby mohla sama pracovat.
Tuhle vlastnost jsem hledal i u veskrze technických bot a postupem času jsem ji hledal stále více a více, protože to bez ohledu na to, co výrobci u různých značek běžeckých bot nejvíce vyzdvihují (dobré tlumení, dobrou stabilitu, dynamický odraz), považuji za prioritní. A hned vám řeknu proč.
Umožnit chodidlům, aby mohla sama pracovat, považuji za prioritní, protože když to různé technické prvky dělají za ně, vaše chodidla, kotníky, úpony, vazy, kolena, kyčle, záda, core... ochabují a to je pak zdrojem úrazů pohybového aparátu.
Jsem dalek toho, abych sportovní firmy vyrábějící běžeckou obuv obviňoval z toho, že nemyslí na zdraví běžců a běžkyň a jde jim toliko o zisk, jen dle mého názoru je uvažování odborníků, kteří se podílejí na jejich vývoji, zastaralé a zkostnatělé, ale i logické – výrobci čehokoliv technického vždy uvažují v duchu – mělo by to člověku co nejvíce pomoci ulehčit práci! Kam všechny ty technologie vedou, je zřejmé na první pohled – člověk se hýbe čím dál tím méně, protože proč by to dělal, když to za něj udělá něco jiného.
Asi jsem z jiného světa, ale já pořád miluju, když se zpotím, když se unavím a zmožený si pak sednu nebo lehnu, protože už prostě nemůžu. Zároveň ale děsně nerad dělám cokoliv, co jasně vidím, že je neefektivní. Že místo toho, aby mi to pomáhalo, mi naopak škodí. Děsně nerad dělám cokoliv, co vnímám jako zbytečné, to je taky jeden z důvodů, proč lidi učím běhat tak, aby při tom vydávali co nejméně energie.
Tady se zdá, že si protiřečím, alespoň co se chodidel týče. Na běžeckých botách chci, aby umožňovaly mým chodidlům pokud možno co nejaktivněji se do běhu zapojit – dělat co nejvíce práce. Zároveň technickým běžeckým botám vyčítám, že spoustu práce udělají za moje chodidla a tím jim fakticky ušetří práci! Tak si Škorpile ujasni, co vlastně chceš!
Já v tom mám ale jasno, neboť boty, co šetří práci vašim chodidlům a tím i vám, vám zároveň umožňují běhat technicky špatně a tím i neefektivně, a tak vám práci naopak přidělávají. Tvrdá podrážka brání přirozenému odvalení, tak si do toho sednete, začnete skákat či si jinak ulevovat a pomáhat, což povede k tomu, že začnete vykonávat řadu neefektivních pohybů, a tím pádem vydávat více energie. Když běžíte přirozeně, vaše těžiště je pořád ve stejné výšce, když skáčete, vaše těžiště se pohupuje nahoru dolů, což třeba znamená, že uděláte navíc takovou práci (i když běžíte po naprosté rovině), jako byste svou váhu při běhu na 10 km vyzdvihli do výšky 50 metrů, při půlmaratonu do výšky 100 metrů a při maratonu 200 metrů.
V jakých botách běhám poslední dva roky, od doby, co se objevily na českém trhu, psát nebudu, kdo mě sleduje, tak to vidí. Řeknu k nim však tolik, že když jsem je poprvé obul, byl jsem unesen, protože ať si vezmu na nohy kterýkoliv model, tak splňuje 100% mou podmínku – nechá pracovat má chodidla a já se v nich při každém kroku cítím naprosto bezpečně, jako jsem se snad nikdy necítil v žádných jiných. Přesto však ostatní značky nezatracuji, neboť i u nich vidím, že směřují k co největší jednoduchosti, protože v jednoduchosti je síla, a to doslova – podívejte se na moje lýtka!:-).
Více o výběru běžeckých bot v článku: Jak vybrat správnou běžeckou obuv pro sebe? Nechte ji vybrat vaše nohy!
Vložit komentář
A nebyla by vkusnější ČESKÁ ? Proč lidi rozdělovat i na webu o běhání ... to mně hlava nebere ....
Jene, vkusnější možná, ale Běžecká škola jsou mým (sice poněkud širším blogem) a tibetskou vlajkou vyjadřuji to, že podporuji Tibet!
Co vám, Danieli, vadí na Tibetské vlajce? Čínská by byla lepší...?
Po čase jsem si se zájmem přečetl přínosný článek a ha co to nevidím v levém horním rohu ?
Opravdu laciná póza která působí v prvé řadě úsměv ....
Daniely, myslíš pravý dolní roh, že? :)
1 . 2
