Díky, tělo, mám tě ráda, a… děkuji ti za… však ty víš! Tak honem, oblékej se, jdeme běhat!
Pro běžce (běžkyni) je asi nejhorší, když tělo nedělá to, co by mělo. Ale pro mě bylo to tělo, co nedělalo, co mělo, úplným začátkem mé běžecké éry!
Jsem holka, na kterou se v životě vždycky nějakým záhadným způsobem usmálo štěstí. Spolu s bezvadným životem a bezvadnou prací najednou dorazil i ten princ na koni, no a teď to akorát chtělo nějakou malou Zlatovlásku a žili by šťastně až do smrti. Jenže Zlatovláska nechtěla dorazit, a po dvou letech intenzívních lékařských pokusů, stovce hormonálních injekcí, milionu slz a párkrát zlomeném srdci jsem najednou začala to svoje tělo dost nenávidět – a na rozdíl od jiných lidí to bylo o tom „vnitřním” těle, ne o tom, co je vidět navenek.
Jak je možné, že to tělo, ten stroj, co má vlastně naprogramováno jen určité věci, nedělá to, co je pro všechny ostatní tak strašně jednoduché? Jak mě může moje tělo takhle zklamat a vůbec se mnou nespolupracovat?
A pak najednou zázrak, další lékařský pokus se povedl a rok poté dorazila i ta moje vysněná Zlatovláska!
Tak, tělo, oko za oko, zub za zub. Teď tě ztrestám a budeš poslouchat, tak jak chci já a ne ty. Tlačím kočárek, krok za krokem, z půl kilometru se stávají tři a po pár týdnech do toho i občas poskočím. Za tři měsíce pořád tlačím kočárek, ale už u toho občas i popoběhnu. Vidíš, tělo? Hezky makej, teď je to na mně, co budeš dělat! Konečně mám kontrolu! Ale počkej, teď jsem prošla okolo zrcadla, poprvé v životě mám svalnaté nohy a padají ze mě kalhoty. To jako, že to tělo mi je dokonce i vděčné? Že to možná není můj nepřítel, ale kamarád?
Typ kočárku měním na běhací, přidávám kilometry, rychlost a už nechodím. To je pro amatéry! Hlásím se na půlmaraton. Lážo plážo. Tělo, dokážeme ještě víc? Jako spolu? Jako tým?
Trénuju na Pražský maraton 2013. S kočárkem i Zlatovláskou, která na mě střídavě hází hračky, střídavě huláká, střídavě povzbuzuje a občas mi i sní moje energetické tyčinky.
Květen 2013. Pražský maraton. 3:58:33. Moje tělo nezklamalo. Ale není to možná tím, ze jsem nezklamala já moje tělo? Moje oficiální fotka z toho dne vypadá, že jsem totálně vyčerpaná. Skoro brečím. Ano, vyčerpáním, ale po (jen tak tak) čtyřech hodinách běhu a monologem s mým tělem, brečím, že mi někde na 30. kilometru došlo, ze moje tělo mě nikdy nezklamalo. Funguje, běhá, poctivě cvičí, trénuje a snaží se být můj kamarád. (Skoro) čtyři hodiny, během kterých se tomu tělu neustále omlouvám, jaká jsem byla koza. Nikdy mě nezklamalo, jen jako moje Zlatovláska prostě někdy k něčemu prostě potřebuje trochu pomoci.
Kromě běhu! To je pro mě a moje tělo časem, kdy jsme spolu jen my dva a snažíme se ze sebe oba vydat, co nejvíc můžeme! Již se nemůžu dočkat května 2015, další Pražský maraton a (doufám, že skoro) 4 hodiny, kdy mám se svým tělem další rande!
Díky, tělo, mám tě ráda, a… děkuji ti za… však ty víš! Tak honem, oblékej se, jdeme běhat!
Vložit komentář
