Kam se ženeš, vole, aneb jak komunikovat s domorodci
Jsem často obviňován, že jsem extrémní flegmatik – což nevadí, mně je to stejně jedno – a že jsem strašně nedůsledný. Ačkoli obvykle oponuji, že jsem tudíž důsledný alespoň v té nedůslednosti, nehodlám zastírat, že obojí je pravda. Setkal jsem se nicméně při běhání s problémem, u kterého jsem si, pro mě zcela netypicky, skutečně dal tu práci, abych na něj na tomto fóru po pečlivém hledání nalezl odpověď.
A nic.
Zajisté chápete, že to je mírně frustrující. A proto, drazí kolegové čtenáři, hledám radu u vás…
Nejde mi o výběr obuvi. (Ta levá bota ještě v podstatě drží, to má čas.)
Ani o harmonogram tréninku na maraton. (Kde je harmonogram, tam je asi potřeba i diář a ty nemám rád – kdysi jsem si jeden pořídil, ale než jsem ho pak poprvé i otevřel a chtěl použít, oni změnili letopočet, parchanti…)
Představte si ale následující situaci:
V bodré náladě vybíhám do ulic rodného Žižkova. Díky zvýšenému výskytu nedbalých pejskařů trénuji od začátku vysoký skipping, pod volebním billboardem mírně zrychlím, abych se vyhnul záhadné žaludeční nevolnosti, která mě v jejich blízkosti obvykle přepadá. Na přechodu způsobně čekám, až někomu vysadí motor, abych mohl bez ohrožení života přejít. Trénink jako každý jiný.
Na běžecké magistrále pod Vítkovem se pak snažím pochytit techniku pokukováním po zkušenějších, což je v zásadě každý, kdo běží okolo. Pod památníkem pak věnuji chvíli pohledu na úchvatné panorama města, kde se šero už rozlilo po střechách domů, ale věže se ještě hřejí pod dotykem oranžových paprsků. Pohled mi v kombinaci s příjemným větříkem zvedá morálku a odhodlávám se konečně vyzkoušet ten rychlostní trénink. Nebojte, už se blížíme k jádru pudla.
O nedlouhou chvíli později, se zavřenýma očima, v mírném předklonu a s rukama opřenýma o lavičku, s napětím očekávám, jak dopadne dialog mezi žaludkem a plícemi o prvenství ve frontě na kolaps. Tak takhle ne, přátelé. Takhle se to asi dělat nemá… Když se situace uklidní natolik, že alespoň otevřu oči, se znepokojením zjišťuji, že mi lavička pohled se zájmem opětuje. Že by nakonec odešel jako první mozek? Vzápětí mě dokonce lavička osloví, když nevzrušeným, kultivovaným hlasem prohlásí: „Kam se ženeš, vole?“
V šeru a fyzickém vypětí jsem přehlédl, že se opírám o zařízení, pod nímž kdosi pospává. Netušil jsem, zda opakovaně, nebo to byla náhodná siesta. Vzhledem k tomu, jak muž taktně přešel skutečnost, že jsem poněkud nezvyklým způsobem jaksi narušil jeho osobní prostor, považoval jsem za slušné odpovědět.
„Tam!“, zafuněl jsem a doplnil svůj proslov jen gestem ruky, protože kyslíku stále nebylo nazbyt. Stín se nadzvedl a se zájmem pohlédl naznačeným směrem, kde nicméně nic pozoruhodného nespatřil.
„A tam je co?“
„No… to já nevím…“
„Jak teda poznáš, že už tam seš?“
„No… uff… to vlastně nepoznám...“
Muž na mne vrhl zkoumavý pohled.
„Aha… a až tam teda budeš, co tam teda budeš dělat?“
„No… tam se asi otočím, a… poběžím zpátky, no…“
Muž chvíli zvažoval, jak s tou informací naložit a polohlasem si zrekapituloval dosavadní průběh dialogu.
„Takže ty jako běžíš někam tam, nevíš přesně kam, ale až tam budeš, tak tam pak teda jako neuděláš nic a hned potom poběžíš zase zpátky… jo… jasný…hmmm..."
Následně se na chvíli odmlčel, aby nic nerušilo jeho přemítání, mírně potřásl hlavou a pak na mne s upřímnou starostlivostí pohlédl a pronesl:
„A co jinak? Cejtíš se jinak dobře, doma všecko v cajku a tak?“
„Ale jo, jo, dobrý…“
„No, tak dobře…"
Pánovi se viditelně ulevilo, ale zřejmě nebyl uspokojen zcela, protože vzápětí dodal:
„Hele, ale stejně by sis měl dát něco studenýho na hlavu, to nemůže ničemu uškodit, co řikáš?“
„Děkuji… ovšem... é, dám si na to pozor…“
„Tak super," uzavřel to pán, opět si nevzrušeně lehl a já se odebral na důstojný ústup.
Při mé výkonnosti se nestává často, že by se mnou někdo chtěl uskutečnit interview na téma mého běhání. Pravdu povědíc, bylo to poprvé. A já se nemohu zbavit dojmu, že jsem si mohl vést poněkud lépe… Vždyť jsem měl na dosah ruky ideálního adepta, vhodného k obrácení na běžeckou víru! Stačilo popustit uzdu výmluvnosti, rozhovořit se o nesčetných pozitivních účincích a to by bylo, aby chlapík hned druhý den nevyběhl! A já se rozhodl, že své komunikační pochybení napravím – když to nevyšlo teď, zlákám zkrátka k běhání někoho jiného a budu mít čisté svědomí! Hned nazítří jsem na pracovišti i jinde ve svém okolí rozjel mohutnou propagační kampaň…
No a co myslíte? Čisté svědomí nemám dodnes. Zato jsem se dozvěděl, že většina lidí běhání upřímně nenávidí už od školních let, kdy se běhala klasifikovaná patnáctistovka. Nebo že běh je zajisté nezdravý, protože se člověk při něm kolikrát zadýchá tak, že si pak ani nemůže v klidu zakouřit – a Pirk ať si o tom klidně říká co chce, konečně co ten o tom může vědět, když nekouří, že jo… Mnozí známí, jejichž fyzická kondice je při střízlivém odhadu asi tak třikrát lepší než moje, mne udivili prohlášením, že to je celé tak nějak moc náročné a že to pro ně zkrátka není. Další oblíbený argument byl, že dotyčný nemá běžeckou figuru. Námitka, že běžecká figura se v zásadě získává právě běháním, byla z neznámých mi důvodů zatím vždy brána jen jako nejapná slovní hříčka.
A já se vás tedy, přátelé, chci ve vší vážnosti zeptat: už jste také někoho chtěli popostrčit k rozšíření řad našeho spolku kineticky aktivních? A jak se vám to dařilo? Jaký brilantní argument na vaše okolí nakonec zapůsobil? Protože čas dalšího rychlostního tréninku se blíží a já pořád nevím, co dělat, až se mě někdo zase zeptá: „Kam se ženeš, vole…?“
Vložit komentář
Výborný článek, velice vtipné :-) Jen tak dál.....budu ráda za více takových článků:-)
Super čítanie, pobavila som sa :) Chcelo by to viac takých článkov, ocenila by som to aj čítať niekde vonku, napr. v knižnej podobe :)
Fakt vtipné:-), ten dialog jsem si představila a neubránila se smíchu. Nicméně já jsem strhla k běhu minimální už 3 ladies.
tohle nemá chybu !!!!! víc takových jako ty!!!
asi začnu běhat ....... i když to pak tabákové společnosti zapláčou a nebo budou mít krematoria radost :-)
Úžasnej článek, ...se směju... :oD Díky!
Na běžeckou víru nikoho neobracím, však je ten spolek již tak dost početný ;o)
