Běžím, běžíš, běžíme
„Jsou tisíce důvodů proč běžet. Jaký je ten tvůj?" Ano, tak toto hlásá nám velmi známá webová stránka a mně tato otázka tak trochu nedala spát. Přečetla jsem si zde vaše důvody. Vaše příběhy. A až dnes – co jsem uběhla teprve svých prvních 2,94 km za 18:49 min tahem – jakože jsem fakt nepodváděla, nepřepalovala ten start stylem „s větrem o závod" a nezastavovala se a ani kousíček jsem nešla – mi to došlo. Je to můj osobní boj. Osobní boj se svojí leností. Osobní boj s tím, že chci mít všechno hned a bez čekání a slovo vytrvalost jsem odmítala donedávna zařadit do svého slovníku. Osobní boj s tím špekem, co se drží mého břicha a těhotné kolegyně v práci, které začínají 4. měsíc, mají sto chutí se mě zeptat, jestli taky náhodou nejsem těhotná. Osobní boj s tím, že je hrozně jednoduchý na všechno říct „Já na to …." „Já na to nemám.“
„Co člověk, to příběh.“ řekla Helena Račická, když v HUBu na Mash-Upu č. 13 prezentovala svůj start-up business s názvem Jdu Běhat. Byla tématicky oblečená – jak jinak než do běžeckého outfitu. Ještě před začátkem celého programu jsem se s ní střetla na záchodech. Závistivě jsem si ji prohlédla a říkala jsem si: „Hmm, taky bych chtěla takovou postavu,“ a ujistila jsem se, že mi volná halenka zakrývá mé nafouklé břicho.
Když přišla Helena na řadu se svou prezentací, postavila se před plný sál a začala vyprávět svůj příběh. Jak začala s běháním ona. A pro lehké pobavení přidala pár fotek, aby nám ukázala, že každý začátek není až tak úplně procházka růžovým sadem. Úplně mě ohromila, ba až dojala, řekla bych. To víte, jak už to tak v po-rozchodové fázi bývá, zajídáte se a je vám jedno čím. U mě to byla samá zmrzlina, mekáč, pizza, proložit to coca-colou a zaplácnout to pro jistotu ještě brambůrkama. No prostě nechutný, já vím.
Pak přišel bod zvratu, jak říká Jarek Nohavica, break point. Můj break point bylo to, když jsem jela na běžky, jakože team building ve své nové práci. Po prvním kilometru jsem se rozbrečela, protože jsem jela víc dozadu než dopředu. A po šesti kilometrech se mi chtělo umřít. Za celou naši firmu jsem byla jednoznačně ta největší brzda celé výpravy. A tak jsem bouchla do stolu a řekla si – tak dost! Jsem mladá, hezká a neskončím přece jako nějaká kysna. Nahodila jsem taky sportovní outfit a šla jsem na první trénink.
A od té doby běhám. Ale běhám stylem, že jsem stabilně naštvaná, že vlastně nic neuběhnu. Moje kamarádka Katarína mi řekla: „Ježiš Ivo, 10 km si dávám před spaním!“ A tak trénuju o něco víc. Protože moje kamarádka Katarína vyhrála 3. místo na Enduro závodech v Koutech nad Desnou a oproti jejímu „hecnutí se“ jsem totální žabař. Moc bych si přála postavit se na ten start. Postavit se tam mojí matce, pro kterou jsem jenom otesánek. Postavit se tam svému ex, pro kterého 110 cm přes boky je prý opravdu hodně. Postavit se tam celému našemu kanclu s tím, že příští rok na běžkách si taky s nima dám těch 20 km po hřebenech. Ale hlavně, postavit se tam svému starému já v boji o to, kdo to dřív vzdá. A budu doufat, že tentokrát to budou ty tenisky, který řeknou „Ivo, běháš fakt dobře, už tě budeme poslouchat a budeme radši běhat samy.“ A taky ten špek na břiše, kterej řekne „Ty jo Ivo, už se mi u tebe nelíbí. Pořád něco děláš a já nemám chvíli klidu, jdu od tebe pryč.“ Ale ze všeho nejvíc si přeju, aby tam na mě v cíli čekal můj kamarád z Londýna, který mi kvůli tomuhle všemu přijede fandit. A po závodu mi řekne, že bychom měli jít do mekáče na jídlo, abych náhodou moc nezhubla:-).
Každopádně mi bude ctí postavit se po boku vás všech ostatních bojovnic na naší společné bitvě s názvem „Hlavně to nevzdat a nezastavit se!“ a společně si pak říct: „My to daly!“
Jinak Eva nejen o běhání píše na svůj blog a my jsme moc rádi, že nám svůj článek poslala, protože je v něm vše, s čím mnoho žen a dívek dnes bojuje a kromě toho je tam i návod, jak se tomu/k tomu postavit. Miloš Škorpil
Úvodní fotografie: Třetí trénink skupiny „Jdu běhat“. Autorkou fotografie je zakladatelka skupiny Helena Suchomelová
Vložit komentář
Moc krásné, pravdivé a dojemné. Úžasný posun v myšlení a tím i v životě. Blahopřeju :-)!
Ale nebojte se, já Ivě věřím. To natruc je jen začátek, byla to taková ta pověstná poslední kapka. Teď už to určitě pojede samo. Ona to nevzdá a brzy bude běhat pro rozkvetlé stromy podél cesty, řepkové pole a modré nebe nad hlavou. Držím ti Ivo moc palce, vydrž, stojí to za to.
Loni tady Miloš napsal krásný textík a v něm byla věta: Víte proč maratonci uběhnou takovou vzdálenost? Protože se neohlížejí.Ta věta mě fascinuje, protože je to pravda. Taky mám za sebou maraton a kdysi bych to do sebe nikdy neřekla. :-)
....nechci mentorovat jsou k tomu nekonečně povolanější, ale citím potřebu varovat :-): důvod "boj", "natruc" nebo "já vám ukážu" a podobné válčení mi nikdy nikdy nefungoval dlouho. Jediné co na mne platí, že chci je radost. Fyzická touha běžet. A tu jsem získal jedině jedině jedině běháním pomalu pomalu pomalu. (Nekonečné diky Miloši) :-). Dejte si říct Ivo taky :-)
