Emil Zátopek na cestě do Melbourne
V listopadu se atletická sezona už většinou chýlí ke konci, jinak tomu je ovšem v olympijském roce 1956. Hry se konají na jižní polokouli, v Melbourne touto dobou vrcholí jaro a nastává pro sportovce nejpříznivější klimatické období, aspoň podle statistik.
Emil je na roztrhání, snaží se na poslední chvíli spolykat co nejvíce tréninkových kilometrů, rve se o něj rozhlas, televize a zbytek času vyplní rozhovory s novináři. Nezbývá mu ani chvilka pro sebe. Již potřetí skládá olympijskou přísahu, tentokrát se sportovci k slavnostnímu aktu sejdou v Domě umělců. Přípravy jdou do finiše, poslední dva dny před odjezdem se výprava shromáždí v pražském hotelu Paříž, kde jsou k dispozici i zástupcům zahraničního tisku. Emilův vysoký hlas přehlušuje všechny ostatní, zpovídají ho z Daily Worker, pak se na něj vrhnou Němci a on plynule z angličtiny přechází do jiného jazyka. Nedostanou z něj ale více než pozdrav pro soudruhy v zahraničí a slib, že na sportovištích vykonají vše, co budou moci, k upevnění přátelství mezi národy. Žádné sliby ohledně medailových umístění, tím méně politické prohlášení, tentokrát si už na „hubu" dává pozor.
Ze zasněžené Ruzyně odlétá stovka československých olympioniků francouzským speciálem se slibným jménem Armagnac, stroj je ohromí svou velikostí, klidně by mohli nastupovat ve čtyřstupech. Kdosi s velmi vyvinutým organizačním talentem jim cestu rozvrhl na čtyři dny. Vzhledem k rozdílnému klimatu jednotlivých zastávek se rozhodně nemohlo jednat o dobře myšlený pokus o aklimatizaci, spíše o snahu poskytnout československé sportovní špičce zážitky na poli geografickém. Nebo možná byla mezipřistání zvolena dle politické orientace příslušných destinací. A to ještě nikdo z výpravy netuší, co je čeká cestou zpět domů.
Letí pouze ve dne, první zastávka Istambul. Místní kočičí populace jim na počest zrovna pod okny hotelu uspořádá neuvěřitelný noční koncert, nikdo z výpravy ani oka nezamhouří. Naštěstí mají čas dospat se v letadle. Spáče ruší pouze Zátopek, který přes protesty nejdříve ostatních cestujících, pak i posádky, dohání tréninkové manko a poklusává vytrvaleckým tempem v uličce mezi sedadly.
Tankují v iránském Abadanu, Emil vyběhne na plochu, chvíli se rozcvičuje, pak si dá pár rovinek. Ostatní ho nejdříve pozorují okénky, pak se ale i oni osmělí a dají si letištní ploše fotbálek všichni proti všem. Dvě noci spí v Karáčí v Pákistánu. Dana s Emilem mají pocit, jako by se vrátili zpět do Indie. Celá výprava se hned rozběhne po městě utratit těch pár rupií, co mají jako diety. Cyklisté se do omrzení nechají vozit v rikšách, užívají si ten pocit, kdy za ně šlape někdo jiný, dámská část výpravy vyhodí kapesné za fakírskou produkci nevalné kvality. Ti prozíravější a spořivější si jinak těžko dostupnou exotickou měnu uschovají na zpáteční cestu. Protože se budou vracet přes Sibiř, budou mít mnoho času a příležitostí svého kroku hořce litovat.
Singapur, hotel v tropické zahradě hýřící barvami jen pár kroků od moře. Cestičky se na těch pár hodin změní v improvizovaná sportoviště. Emil je od místních skoro k nerozeznání, kvůli vedru běhá s hlavou zabalenou do šátku. Fikotová svou tréninkovou kouli navždy utopí v moři a pak ještě diskem stačí rozpůlit lavičku na dvě malé.
Tuhle mladou nadějnou sportovkyni si vzali Zátopkovi pod svá ochranná křídla. Dlouho a nesměle koketovala s atletikou, až Emil ji přesvědčil, že se jí má věnovat naplno: „Když něco chceš, tak se do toho zakousni!" I Dana jí poradila: „Zapomeň na oštěp, máš zavřený ramenní kloub, raději zkus disk!" Už o pár dní později se ukáže, že jejich rady padly na úrodnou půdu.
Čechoslováci se chovají jako na školním výletě, dosyta si užívají moře a koupání i sluníčka. Tropické slunko udělá své a v Darwinu se z letadla vypotácí zdecimovaná skupinka se spálenými obličeji, rameny a zády. Na důvěryhodnosti jim nepřidá ani, že někteří z nich jsou polití vodou, lehce ovínění šampaňským a pánská část výpravy nese na různých částech obličeje nesmazané zbytky rtěnky. Při přeletu na jižní polokouli se s nimi totiž posádka letadla rozloučila dle námořních tradic Neptunovým křestem. Při vstupu na australskou půdu absolvují vstupní formality, klopotně odpovídají na otázky, jako zda nevezou potravu pro králíky a neskrývají v zavazadlech sazenice gumovníků. Ještě stačí ve spěchu poslat telegramy domů a vzlétají směr Melbourne.
Kdo si říkal, že už se nalézají na konci své cesty, ten nedával ve škole pozor. Čeká je let ze severu na jih přes celý kontinent, pod nimi krajina, která se ze všeho nejvíce podobá poušti. Nuda k uzoufání. Když se po třech hodinách letu zajdou optat pilotů, kdy už tam budou, dozvědí se, že nejsou ještě ani v polovině cesty. Překonávají vzdálenost, která je delší než z Prahy do Egypta. 10. listopadu jsou konečně v Melbourne! Olympijská vesnička, více než osm set malých domků na předměstí Heidelbergu, necelých dvacet kilometrů od centra města. Leje a je zima, veškerá aklimatizace na teplejší počasí je jim k ničemu. Devítihodinový časový posun je také znát. Navlečeni do tepláků, marně se pokouší usnout v nevytopených chatkách. Nastává hromadná sháňka po kamínkách a všelijakých ohřívačích. Kdo nesežene kamínka, musí se spokojit se svetrem z proslulé australské ovčí vlny. Počasí neusnadňuje trénink a promoklé věci není kde sušit. Kdo není nastydlý, o toho se rýma pokouší. Atleti běhají v igelitových pláštích přetažených přes běžecké soupravy. Emil jako hvězda z Helsinek musí trénovat tajně, aby unikl nejen novinářům, ale i dobře míněným pozváním. Pokud by měl všem vyhovět, byl by v Austrálii dodnes.
Běhá s kýmkoli a dokáže se domluvit s každým, maratonce pozná snadno podle stylu. Oblíbí si ho Američan Keley, kterému je Emil vzorem, cituje zpaměti dlouhé pasáže z knihy o Zátopkovi a knihu si nechá od Emila podepsat. Naběhá mnoho kilometrů se svým alžírským kamarádem Mimounem a nemůže si nevšimnout, v jaké je jeho helsinský soupeř dobré formě. Cítí, že Mimoun, který byl v mnoha závodech za Emilem, je protentokrát rozhodnut vymanit se ze své role „vždy druhého“.
Olympijský oheň zažehnutý při slavnostním ceremoniálu v řeckých Athénách se blíží do Austrálie. Oceán překonal v letadle, a v melbournských ulicích pochodeň před deštěm a větrem musí chránit hornický kahan. Slavnostním zapálením je pověřen australský rekordman Ron Clark, vítr odchýlí plamen a popálí mu ruku, on však dokončí posvátný akt bez mrknutí oka. Olympijskou přísahu přednese Landy jménem šedesáti osmi účastnických států přísahu a XVI. vévoda z Edinburghu prohlásí hry za zahájené. Je 22. listopadu.Hned třiadvacátého vypukne vlna veder, která poznamená celý průběh her.
Vložit komentář
Taky hlasuji pro knihu, koupila bych ji okamžitě, bez váhání.
Ano Davide :-)..také jsem pro knihu!! :-)..úíšeš skvěle a poutavě:-)
Ahoj, ano – hezké jako vždy ... a kniha – doufám, že bude :-) Teď jsem si ještě dohledal na internetu kdo je to vlastně Olga Fikotová – taky zajímavý příběh – už vím, proč jsem o ni nikdy neslyšel...
RS
Jako vždy pěkné počtení, díky :-)
Michale, nejsi zdaleka první, kdo mi tuhle myšlenku podsouvá :-) Já se zatím snažím to celé dotáhnout do nějakého (nevím ještě jakého) finále, pak se uvidí. A moc díky za pozitvní reakci!
Super!
Přemýšlel jste někdy o tom, celé to sepsat a vydat??? Nestálo by to za to??
